Snad žádná generace nebohatla tak prudce a rychle jako ta naše. Až se vkrádá otázka, na čem to vlastně bohatneme. A proč se tato historická anomálie vyskytla právě nyní.

Jak je známo, peníze cestují časem. Mohu si půjčit z budoucnosti, anebo naopak si užívat v minulosti našetřenou (peněžní) energii. Z toho plyne druhé ponaučení - vždycky si půjčuješ sám od sebe. Může to sice vypadat, že si půjčujete od banky nebo od kamaráda, ale ve skutečnosti si člověk jen půjčuje od své vlastní budoucnosti. Prostě přeskupujeme svou spotřebu v čase, jak se nám to zdá vhodné.

Naše doba žije nejen ze zadlužování budoucnosti, ale i z tunelování minulosti. Všechny ty ropné zdroje, které ležely bez povšimnutí po mnohá staletí a tisíciletí - energii všeho toho černého zlata čerpáme právě my - a brzy jej vyčerpáme. Problém je, že ani nedokážeme spočítat, kolik ropy připadá na naši generaci - protože prostě nevíme, kolik generací po nás bude tuto vysoce návykovou drogovou energii potřebovat.

A už asi vůbec nemá cenu na tomto místě rozvíjet, jak jsme využívali globální bohatství. V době, kdy byla Evropa supervelmocí, využili jsme svou moc ke kolonizaci třetího světa - a po několik generací jsme naše bohatství skutečně sklízeli právě z kolonií. A koneckonců i mezinárodní obchod s extrémně chudými zeměmi dodnes funguje podobně. Ano, mezinárodní obchod je výhodný i pro slabé a chudé, ale je mnohem výhodnější pro bohaté. A to z toho důvodu, že si dokážou diktovat lépe cenu. Pokud jsme zvyklí v Evropě platit za kilo kafe 100 jednotek a v Africe jsou ochotni stejné množství kávy prodat za jednu jednotku, pak je na místě otázka, jak rozdělit oněch 99 jednotek, které jsou "mezi". A na to žádná ekonomická pravidla neexistují, ale je nám zřejmé, že je to důležitá etická otázka: měli bychom si jouissance rozdělit půl napůl? Nebo je spravedlivější, aby chudá země dostala 90 procent zisku z mezinárodního obchodu a my bohatí jen deset? Na tyto palčivé otázky neumí ekonomie odpovědět. Většinou to dopadá právě na
opak, a to proto, že my můžeme cenu diktovat. Na naší straně je silnější vyjednávací moc a cena je mnohdy určena právě spíše z pozice síly než jakési tržní rovnováhy.

Laserem do sebe

Ale zpět: žijeme na vlně - naučili jsme se sklízet minulost, budoucnost i geoprostor - a koncentrovat tuto energii do jakéhosi laserového paprsku, který využíváme pro sebe. Každá vlna má kolem sebe jakési "vodní údolí", ze kterého se právě ona vlna "staví". My se takto chováme vůči svému okolí v časovém prostoru (minulost a budoucnost) a také v globálním smyslu.

Není tedy divu, že naše HDP (krize-nekrize) rostlo a roste. Je to ale růst, který není zcela náš, nepatří nám. Koneckonců na otázku, kdy skončí krize, je nejlepší odpověď: až ji zaplatíme! Až zaplatíme to, jak jsme se v jejím průběhu zadlužili. Z tohoto pohledu je konec krize v nedohlednu.

A ještě jednu věc: všimněte si, že se teď velice uvědoměle hovoří o snižování deficitu. Což je sice pěkné, ale znamená to jediné: že se budeme nadále zadlužovat, ale pomalejším tempem. Kolik politiků uslyšíte mluvit o vyrovnaném rozpočtu a kolik z nich o přebytkovém rozpočtu? A pokud budeme chtít rychle snižovat státní dluh, jsou to právě přebytkové rozpočty, které potřebujeme jako sůl.

Klíčovým problémem naší doby je jakási fiskální schizofrenie: věříme v malý stát, co se týče daní (všichni chtějí nízké daně!), a současně ve velký stát, co se týče výdajů (všichni chceme špičkové školství, vynikající dálnice atd.). Rozpor mezi těmito dvěma požadavky dokážeme měřit na korunu přesně: říkáme tomu veřejný deficit. Je to rozdíl mezi tím, na co si myslíme, že máme nárok, a na co skutečně nárok máme. A každá taková psychologická nerovnováha, pokud trvá dlouho, nese své plody. Jsme rozpolcené fiskální osobnosti jezdící na hraně a těžící z věcí, které nejsou naše.

Psáno pro HN