Mezisváteční intermezzo o hře na něco, co není
Pojďme se zamyslet nad samotným jádrem krize - a co vše vyjevila. Kdyby si to člověk namíchal sám, zřejmě by nepřišel se zajímavější kombinací. Mám na mysli průběh světové krize až do dnešního dne: nyní zuří na úrovni státu v Evropě, ale začala v Americe na relativně nenápadném trhu. Trh s nekvalitními hypotékami, tzv. sup-prime, představoval pouhých šest procent celkového hypotečního trhu - takže vznikalo plno paperů na téma: krize na takto malém trhu bude jen bouří ve sklenici vody. Pak se krize rozrostla na celou ekonomiku USA, a to zas bylo spekulací a teorií o tom, že už dávno neplatí, že pokud si USA kýchnou, celý svět chytne rýmu. A ejhle, pravý opak se stal pravdou. Rýmou kýchá celý svět.
Padají státy bez eura (Island, Maďarsko) i s eurem (Řecko, Irsko), s "jižní" uvolněnou ekonomikou (Řecko) i s "pracovitou" a vyspělejší (Irsko). V problémech jsou ale i jednotlivé státy americké (například Kalifornie), aby to nevypadalo na evropský problém. Těžko soudit, těžko viníka honit, těžko se ukazuje prstem, všichni máme máslo na hlavě. Skoro by se chtělo říci, spolu s Bosákem a Táborským, jak zaznělo v neplánovaného odposlechu: "těžký, těžký".
Systémový problém
Jádro pudla bude zakopáno někde mnohem hlouběji, než co se dočítáme ve standardních komentářích. Jedná se o systémový problém celého nastavení, na nějž ovšem nemáme recept. Uvědomme si, že víceméně stejní ekonomové, kteří systém betonovali před krizí, se jej nyní snaží opravit. Jak vidno, ani od islandského a maďarského krachu jsme nic brilantního nevymysleli. Ano, všichni vytahují desetiletí známé rady typu: bylo by lépe, kdybychom... (například zvýšili export, efektivitu, HDP, snížili korupci, omezili zadlužení, regulovali banky atd.). To vše je sice pravda, ale nic z toho nevytvoří ekonomiku bez krizí.
Nepřirozené, krásné, chybující
Jak demokracie, tak kapitalismus nejsou ničím přirozeným, co zde existovalo odnepaměti, ale naopak, z historického hlediska 4000 let psaného vývoje lidstva se v obou případech vlastně jedná o horkou novinku, která funguje posledních pár století. Kapitalistické a demokratické instituce jsou lidský výrobek a jako takový mají své fundamentální chyby. Nejsou božské a nejsou samoregulační. Je to asi jako chtít po výrobcích počítačů, aby počítače byly bezporuchové, aby nemrzly. A stejně tak jako existuje science-fiction, tak existuje i social science-fiction. Akorát social science-fiction vypadá tak uvěřitelně, že jí povětšinou věříme, aniž bychom si to uvědomovali.
Hra na dluh
Tak vezměme si například hru na dluh. Celou dobu se tváříme, jako by například státy měly své individuální dluhy, a investoři je "trestají" vyšší úrokovou sazbou v závislosti na tom, jak pravděpodobný je bankrot. No a teprve uprostřed krize se ukazuje, že dluh je de facto společný, tedy panevropský. Hrozí-li pádem jeden stát, přebíráme jeho dluh raději všichni, než abychom jej nechali padnout. Není řecký či irský dluh, čím dál tím více se ukazuje, že to celou dobu byla jen hra a že investoři ve skutečnosti počítali s tím, že bankrot státu není možný.
Hra na bankrot
Tržní ekonomika v malých celcích nefunguje. V rodinných vztazích nebo mezi přáteli například tržní vztahy nefungují (nebo přesněji: nechceme, aby fungovaly). Ale ona nefunguje ani ve velkých měřítkách. Pokud krachují státy nebo velké podniky, i zde se přestáváme chovat tržně a nutně se uchylujeme ku "každému podle jeho potřeb (Irsko, Řecko, Maďarsko, Island, Lotyšsko...) a každý dle jeho možností (Německo a další státy, které "mohou")".
Jak fungovat dál, když se dvě z fundamentálních opor tržní soutěže (adekvátnost a vynutitelnost půjček a možnost bankrotu) ukázaly být mimo hru? Mám pocit, že se nám kapitalismus buď změnil pod nohama a nikdo jsme si toho pořádně nevšimli. Nebo to (spíše) celou dobu byla jen jakási divná hra, která fungovala "trošku jinak".
Psáno pro HN
Padají státy bez eura (Island, Maďarsko) i s eurem (Řecko, Irsko), s "jižní" uvolněnou ekonomikou (Řecko) i s "pracovitou" a vyspělejší (Irsko). V problémech jsou ale i jednotlivé státy americké (například Kalifornie), aby to nevypadalo na evropský problém. Těžko soudit, těžko viníka honit, těžko se ukazuje prstem, všichni máme máslo na hlavě. Skoro by se chtělo říci, spolu s Bosákem a Táborským, jak zaznělo v neplánovaného odposlechu: "těžký, těžký".
Systémový problém
Jádro pudla bude zakopáno někde mnohem hlouběji, než co se dočítáme ve standardních komentářích. Jedná se o systémový problém celého nastavení, na nějž ovšem nemáme recept. Uvědomme si, že víceméně stejní ekonomové, kteří systém betonovali před krizí, se jej nyní snaží opravit. Jak vidno, ani od islandského a maďarského krachu jsme nic brilantního nevymysleli. Ano, všichni vytahují desetiletí známé rady typu: bylo by lépe, kdybychom... (například zvýšili export, efektivitu, HDP, snížili korupci, omezili zadlužení, regulovali banky atd.). To vše je sice pravda, ale nic z toho nevytvoří ekonomiku bez krizí.
Nepřirozené, krásné, chybující
Jak demokracie, tak kapitalismus nejsou ničím přirozeným, co zde existovalo odnepaměti, ale naopak, z historického hlediska 4000 let psaného vývoje lidstva se v obou případech vlastně jedná o horkou novinku, která funguje posledních pár století. Kapitalistické a demokratické instituce jsou lidský výrobek a jako takový mají své fundamentální chyby. Nejsou božské a nejsou samoregulační. Je to asi jako chtít po výrobcích počítačů, aby počítače byly bezporuchové, aby nemrzly. A stejně tak jako existuje science-fiction, tak existuje i social science-fiction. Akorát social science-fiction vypadá tak uvěřitelně, že jí povětšinou věříme, aniž bychom si to uvědomovali.
Hra na dluh
Tak vezměme si například hru na dluh. Celou dobu se tváříme, jako by například státy měly své individuální dluhy, a investoři je "trestají" vyšší úrokovou sazbou v závislosti na tom, jak pravděpodobný je bankrot. No a teprve uprostřed krize se ukazuje, že dluh je de facto společný, tedy panevropský. Hrozí-li pádem jeden stát, přebíráme jeho dluh raději všichni, než abychom jej nechali padnout. Není řecký či irský dluh, čím dál tím více se ukazuje, že to celou dobu byla jen hra a že investoři ve skutečnosti počítali s tím, že bankrot státu není možný.
Hra na bankrot
Tržní ekonomika v malých celcích nefunguje. V rodinných vztazích nebo mezi přáteli například tržní vztahy nefungují (nebo přesněji: nechceme, aby fungovaly). Ale ona nefunguje ani ve velkých měřítkách. Pokud krachují státy nebo velké podniky, i zde se přestáváme chovat tržně a nutně se uchylujeme ku "každému podle jeho potřeb (Irsko, Řecko, Maďarsko, Island, Lotyšsko...) a každý dle jeho možností (Německo a další státy, které "mohou")".
Jak fungovat dál, když se dvě z fundamentálních opor tržní soutěže (adekvátnost a vynutitelnost půjček a možnost bankrotu) ukázaly být mimo hru? Mám pocit, že se nám kapitalismus buď změnil pod nohama a nikdo jsme si toho pořádně nevšimli. Nebo to (spíše) celou dobu byla jen jakási divná hra, která fungovala "trošku jinak".
Psáno pro HN