Máme proti sobě dva pohledy na svět. Jeden takový, že světem hýbou peníze, člověka lze manipulovat, systém (finanční) je určující a dusící a jedinec se v něm topí. Prostě svět je vnímán skrze, marxisticky řečeno, ekonomickou základnu a vše ostatní je jen jakousi kulturní nadstavbou, která je pohříchu závislá právě na ekonomickém systému a penězích. Proto Marx věřil v to, že pokud se změní (kapitalistický) systém, tedy ona ekonomická základna, ze které vše vyvěrá, pak se změní i samotné srdce člověka. Tedy: za vším hledej peníze a myšlenka se přidá.

Odlišný pohled měl Keynes. Podle něj tam, kde se najde dobrá myšlenka, najít peníze už nebude problém. Věřil tedy, že peníze samy od sebe vlastně nezmůžou nic, že musí být v něčí službě. Proto nemá smysl pohrdat malými hloučky aktivistů, kteří chovají bláhovou naději, že změní svět.

Ten první, paradoxně právě marxistický pohled na ekonomiky a svět, dává, dle mého soudu, příliš velikou roli právě ekonomii. Vidí peníze úplně za vším: tak třeba za 2. světovou válku údajně může velká hospodářská krize z dvacátých a třicátých let. Zcela se při tom pomíjí to, že v USA, kde krize začala a vybrala si mnohem krutější daň, k žádné válce nedošlo. Ta si musela počkat až na znesvářenou Evropu, která válkou pak nakazila celý svět a ukončila tím dlouhé období, kdy světovou supervelmocí byla právě Evropa.

Kdo hraje první housle?

Aby mi nebylo špatně rozuměno: ekonomika je důležitá a do jisté míry by se dalo i uvažovat nad tím, že nikdy v dějinách lidstva nehrála právě ona a peníze důležitější roli než teď. Ale přesto: dával bych si pozor na tvrzení, že ekonomika je určujícím faktorem dané kultury. Spíše je to tak, že ekonomika je produktem jisté kultury. Pokud je kultura nesnášenlivá, xenofobní, nedůvěřivá a korupční, bude její ekonomika dost slabá a špatně vyvinutá. Ekonomika je v tomto pohledu výplod dané kultury a nikoli naopak, jak by tvrdil Marx.

A když už jsme u Marxe. Důvod, proč chtěl změnit společnost, nebyl ten, že by kapitalismus byl neefektivní. Dokonce ve svém Komunistickém manifestu mu vysekává tu největší poklonu: "Kapitalismus obohatil za posledních sto let lidstvo tak," píše Marx, "že si dnes žijeme lépe než králové středověku." Marx kapitalismu vyčítal hlavně to, že je nespravedlivý, a chtěl ho tak nahradit společností spravedlivější, jakkoli výsledkem byl totální debakl.

Nikdo nikdy ale netvrdil, že kapitalismus je spravedlivý. Jeho obrazem může být (a je) hra Monopoly.Na startu sice mají všichni stejné výchozí podmínky, ale už po několika málo kolech přestává být hra spravedlivou. Ten kdo něco získá, tomu bude dál přidáno. Prostě, na koho se usměje štěstěna v prvním kole, ten může expandovat, investovat a má mnohem větší pravděpodobnost, že se mu brzy podaří vytlačit zbytek hráčů. Naštěstí má hra svůj konec a začíná se znovu od začátku se stejnými šancemi.

Monopol forever

Představte si ale, jak by to asi vypadalo, kdyby se jedna partie Monopolů hrála celý život - jeden hráč by za pár hodin vyhrál monopolní postavení a místo nového začátku by se prostě pokračovalo v situaci monopolu jednoho hráče. Zde už je ona nespravedlivost vidět naplno. Naštěstí to ve skutečném životě tak není, ale přesto se mi zdá ten příměr vhodný k následující úvaze: nemít umělé státní a úřednické organizace, které hlídají konkurenční prostředí a antimonopolní politiku, brzy bychom možná též skončili podobně jako v nikdy nekončící jediné partii Monopolů - vítěz bere vše.

Proto je dobře, že věříme, že ekonomika je podmnožina širší kultury a ne naopak.

Psáno pro HN