Pokud by se mne někdo zeptal na to, co je tím úžasným motorem, který zajistil takový pokrok naší civilizaci, a směl bych použít jen jedno slovo, pak bych asi řekl, že motorem naší civilizace je nespokojenost.

Byl to vlastně pradávný ekonomický spor, který plál ve starém Řecku. Jak se vypořádat s diskrepancí mezi tím, co chci (demand), a tím, co mám (suply). Tady zeje velká mezera od dob, kdy se člověk oddělil od zbytku zvířecí říše. "Nabyl rozum, ale zvířata od něj utekla," popisuje Epos o Gilgamesovi proces polidštění divocha. Získává rozum, ale ztrácí harmonii s přírodou - tedy i harmonii se svými přirozenými touhami.

Přirozeně nepřirozený

A od té doby je člověku přirozenější být nepřirozený, stydět se - doslova - za svou přirozenost, nebo doslova přirození? Například je nám přirozenější být oblečený a velice nepřirozené být nahý, ačkoli právě nahota je náš přirozený stav. A podobně tak je to s našimi potřebami - jsou abiotické, a tak drtivá většina z nich je - z čistě biologického hlediska - nepotřebná. Spíše bychom tedy mohli hovořit o nepotřebách než potřebách.

Ale zpět k antickému Řecku. Když už tedy zeje ona nezvířecí propast mezi tím, co chceme, a tím, co můžeme, otázkou je, co s tím.Hédonisté nabízeli recept: Pokud je mezi těmito dvěma veličinami diskrepance, pak zvyšujme to, co máme, dokud nebudeme mít vše, co mít chceme.

Proto rozšiřuj své vlastnictví a jmění (dnes bychom řekli HDP) - až do té doby, než budeš mít dost. Tomuto počínání jsme věnovali valnou část našeho historického času. Není proto divu, že naše HDP tak roste - vždyť jeho tvorbě věnujeme čtyřicet hodin týdně.

Na diskrepanci mezi tím, co chci, a tím, co mám, reagovali přesně opačně stoikové. Pokud je tak velký rozdíl mezi tím, co chceš, a tím, co máš, sniž si své touhy, dokud nebudeš spokojený s tím, co máš.

Cílem obou skupin je tedy stvořit vyrovnaného harmonického člověka, který nemá pnutí mezi tím, co má, a tím, co chce. V tomto smyslu jsme se jednoznačně vydali cestou hédonistickou. Osedlali jsme nespokojenost a ta nás posléze dovedla tam, kde jsme.

Spirála tužeb a nespokojenosti

Jakpak by asi dopadl ekonomický růst, kdyby lidé byli spokojeni s tím, co mají? A v tom spočívá i šalba hédonistického programu: naše touhy a potřeby budou (bohužel nebo bohudík) neustále předbíhat naše možnosti. Touha není uspokojena naplněním, ale skrze naplnění sebe hledá jiné touhy. V tomto smyslu jsou splněné tužby jen mostem k tužbám dalším, novějším a atraktivnějším.

Takže kdybychom následovali stoický program (kdybychom neosedlali nedostatečnost, ale naopak ji paralyzovali), naše HDP by sice nikdy nedosáhlo takové úrovně, ale zato bychom žili ve spokojené a vyrovnané společnosti. Kdybychom byli spokojeni, dále bychom nerostli, protože bychom toho moc (nového) nepotřebovali. Jen díky nespokojenosti se stavem věcí jsme se dostali tam, kde jsme. Ale cena byla vysoká: kdo osedlá nespokojenost, bude vždy nespokojený.

Trhu to ale nestačí. Abychom byli stále spotřebně napjatí, jsou tu reklamy. Právě ve vytváření touhy je jejich klíčová role. Reklama a film naše touhy neuspokojují, jen nám ukazují po čem - a jak - toužit. Říkají nám, co od života chtít, co si nárokovat a čím nejlépe vyjádřit svou vlastní osobnost a osobitost. Jak přirozeně nepřirozené! A zároveň jak (pro pokrok) užitečné a mocné, že jsme své vnitřní já začali vyjadřovat věcmi vnějšími a (de facto) cizími (kabát od Huggo Bosse jsem si nešil ani nenavrhl, ani jinak jsem se na něm nepodílel). Jenže i tak je právě v tom dnešní tajemství pokroku!

Psáno pro HN