Rádi posíláme politiky někam. A stále chceme "někoho jiného", nevíme přesně koho, ale toho a toho a tu rozhodně ne. Věříme, že přijde ten správný politik, který se pevně a neomylně ujme žezla a přinese všenápravu. Otázkou je, zda je tato naděje na místě.

Ochrana před pokušením

Osobně bych dal přednost spíš změně systému tak, aby bylo jedno, zda přijde ten či onen. Ale aby byly vytvořeny takové podmínky, ve kterých bude nemožné svévolné zadlužování země, ve kterých bude složité nebo téměř nemožné krást. Abych použil parafrázi starého příkladu Oscara Wilda: Lepší než doufat, že mým novým otrokářem bude laskavý a nesadistický majitel, který mi bude dávat před spaním lízátka, je lepší otrokářství zrušit. Lepší než doufat, že učitel mých dětí nebude mé ratolesti týrat, je zakázat bití na školách.

A taková omezení jsou koneckonců i v zájmu politiků samotných. Ve své vrcholové kariéře budou jistě vystaveni pokušením, o kterých se jim nezdálo: je tedy i pro ně lepší mít nastavená pravidla tak, že je před pokušením sama ochrání. Jinými slovy, kdo vše transparentně zveřejňuje na webu, co se za kolik a proč od koho nakoupilo, může tisíc a jednu kmotrovskou nabídku poslat do patřičných mezí, sorry, prostě to nejde, všichni mi vidí pod prsty.

Takovým opatřením se též vytvoří jasný signál pro ty, kdo se politiky chtějí stát: pokud toužíte zbohatnout, je to v pořádku, ale nevstupujte do politiky. Staňte se podnikateli a bohatněte svými nápady a prací svých rukou a všichni vám budou tleskat a fandit. S bohatými podnikateli totiž bohatne celá společnost; s bohatými politiky naopak společnost chudne. Takže člověk by měl z politiky vystupovat se zhruba stejnou úrovní bohatství, se kterou do ní vstoupil. Poctivě dělaná politika totiž není k bohatnutí vhodná. Zmíněnou transparentností člověk sváže ruce nejen sobě, ale i jiným. Proto je možné chovat naději, že tato představa není příliš naivní. Dobrým příkladem je dohoda politických stran o omezení výše výdajů na předvolební kampaň. Logika je jasná, pokud se nedohodneme, budou výdaje nebetyčné a výsledek stejný. Podobně by se to mohlo udělat i v jiných oblastech.

Čekání na politického Mesiáše

Opozice tu není od toho, aby bořila, ale aby kriticky pomáhala vládní straně dělat lepší a dlouhodobější zákony. Před týdnem na tomto místě jsem navrhoval, aby se vytvořily dvě množiny politických problémů: na oblasti, ve kterých nikdy nebude shoda (výše daní, výše dávek, stupeň přerozdělování), a na oblasti, kde by shoda mezi opozicí a vládou být mohla a měla, ať už je u vlády kdokoli (snížení korupce, pravidlo o nezadlužování, shoda na základním směřování země atd.). Pokud se na něčem takovém nedohodneme, zbývá nám jedině doufat, že přijde politický mesiáš a věci změní. Ale i tak hrozí nebezpečí, že to pak jeho nástupce zas pobabrá, zboří a budeme zas v bodě nula.

Koneckonců dnes je Zelený čtvrtek. Tedy doba, kdy si připomínáme, jak v Jeruzalémě vítali Ježíše Krista. A mnozí právě s očekáváním politického mesiášství, tedy nápravy věcí pozemských - zbavení se Římanů, hladu, útlaku. Jenže to on nikdy v politické rovině ani nesliboval. To činili jiní, ovšem falešně. Takže i náš, v Mesiáše nevěřící národ, věří v politické spasitele, tedy v něco, v co nevěřil a nesliboval ani Ježíš: politickou změnu. Jak to s ním dopadlo, víme. Splnil však něco jiného, hlubšího - buď byl největším nešťastníkem, pomatencem a mystifikátorem všech dob, nebo tím, za koho se skutečně vydával. Tedy spasitelem, který vykoupil nikoli politiku, ale lidi. Politika zůstává na nás. Přejme si v tomto mnohé vzkříšení a hodně víry.

Psáno pro HN