Kdysi se prý Bill Clinton sešel těsně po zvolení se svými poradci a poté, co mu řekli, co vše z jeho volebního programu nejde splnit, protože by se to nelíbilo trhům, údajně zvolal: To nám naši politiku neurčuje demokracie, ale nějaké globální trhy?

Kdo a co nás povede do budoucnosti? Pokud se zeptáte ekonoma, bude v tom mít většinou jasno: neviditelná ruka trhu. To je ten neviditelný dirigent, orchestrátor společnosti. Svým záhadným způsobem, kterému musíme věřit, nás vyvede z krize, stačí ho jen přikrmit spotřebou a o zbytek je postaráno. To je jeden extrém současné debaty. Státe, podpoř spotřebu a zbytek nech na trhu - on nás povede dál, do zdárných zítřků.

Co říkají trhy?

Jistě jste si už všimli, že trhy mluví, že trhy něco chtějí, že se trhům "něco nelíbí". Původně jsem do uvozovek chtěl dát i "mluví" a "chtějí", ale výstižnější je to bez nich. Ony trhy totiž skutečně žijí svůj vlastní život (těžko pochopitelný pro kohokoli jiného a možná i pro ně samotné). Ony skutečně mluví (byť občas prostřednictvím svých mluvčích, tedy třeba ratingových agentur), ony skutečně mají nálady (jen si pozorně poslechněte burzovní zprávy).

Trhy jsou překvapené nebo naštvané, klidné či emotivní. Občas mne baví číst či poslouchat zprávy a brát jejich slova bez onoho "básnického" nádechu - zhruba tak, jak by je četli archeologové budoucnosti. Pomysleli by si o nás pěkné věci.

Kdysi se prý Bill Clinton sešel těsně po zvolení se svými poradci a poté, co mu řekli, co vše z jeho volebního programu nejde splnit, protože by se to nelíbilo trhům, údajně zvolal: To nám naši politiku neurčuje demokracie, ale nějaké globální trhy?

V opačném gardu je to ale úplně jinak. Tržní mantrou se stala maxima, že trhům se do toho nesmí moc kecat. Jinými slovy, hlavní imperativ, co se týče trhů, je tohoto orchestrátora nikterak neorchestrovat, to je ono známé "laissez-faire, laissez-passer", nech být, nech pracovat. Tedy daní za naši prosperitu je, že budeme muset poslouchat to, co trh chce. A koneckonců to je problémem našich dnů: trhy toho po nás chtějí příliš, více, než jsme ochotni, nebo dokonce schopni dát.

Ale ještě se vrátím ke Clintonově poznámce, kterou pronesl dávno před finanční krizí. Pokud je naše politika tažena trhy, pak vězme, že bude tažena tam, kam trhy chtějí. To trhy se stanou našimi vůdci, nikoli politici, kteří se za ně vydávají a jsou za ně koneckonců i považováni. Jaké asi muselo být Clintonovo překvapení, když zjistil, že i on, snad nejmocnější politická figura světa, je v závěsu trhů. Namístě je otázka, zda je to samo o sobě dobré, či zlé.

Demokraticko-tržní společnost?

Politika nestojí za nic, tak ať nás vedou trhy - a politici budiž hodnoceni podle toho, kdo se jim lépe přizpůsobí. Jenže tak jednoduché to není. Zaprvé: Pokud jsme tržní společnost - chceme být tržní ještě víc? Tak totiž zní poslední výzvy českých i světových médií: musíme být ještě efektivnější, ještě více tržní, abychom vůbec přežili. Musíme trhům dávat dotace(!) ve formě státního utrácení, stát musí podporovat trhy(!), protože ty dostávají první a ty jsou ti nejdůležitější. Koneckonců i z událostí posledních let je vidět, jak stát raději zkrachuje sám, než aby nechal zkrachovat své finanční instituce (případ zejména Irska). Takže ten potravinový řetězec je trošku jinak, než by se zdálo.

A zadruhé: Dokážou se trhy orchestrovat samy? Natož celou společnost? A jak vypadá taková tržní orchestrace a kam nás povede?

Jenže my nejsme jen tržní společnost, ale tržně-demokratická společnost. Možná by stálo za to se i pozastavit nad tím zvláštním pořadím slov, které by nás mělo trknout, ale ještě se tak (aspoň co vím) nestalo. První je "tržně" a druhé je teprve "demokratická", aby bylo jasné, o co tu jde v první řadě.

Tak pokud to takto chceme, jen tak dál! Ale abychom se za chvíli nedivili, že tržní cenu bude mít (v rámci sebeobrany) i čistý vzduch (což už se pomalu děje) a dost možná i objetí či úsměv. Na ulicích New Yorku si koneckonců můžete objetí koupit za dolar. Snad to zůstane trefnou recesí, a nikoli tržním trendem.

Psáno pro HN