Evropa si díky krizi konečně uvědomuje, čím je. Pomalu se začíná rýsovat, co vlastně chceme, a že je lepší si pomáhat než se separovat. Pokud to teď Evropa zvládne, zvládneme už vše. Pokud se u tohoto brodu rozsypeme, už se nedáme několik generací dohromady. A možná už nikdy.

Problém Evropy není v tom, že by byla moc integrovaná, ale naopak v tom, že je integrovaná málo. Z tohoto hlediska je dobrou zprávou, že německý Ústavní soud umožnil euroval.

Kritikům evropské integrace obvykle vadí, že je Evropská unie především politickým projektem, a že se tedy nutně řídí politickou (a tedy jaksi automaticky pochybenou?) logikou. A podobně mluví i o euru. Přitom se mi zdá, že právě tato argumentace postrádá smysl.

Tak za prvé je dobré si všimnout, že Brusel je od nás kritizován z obou stran: pokud se něco projednává dlouho, je obviněn z neschopnosti a neakčnosti. Pokud se naopak cosi rozhodne rychle, je EU viněna z přílišné a bezhlavé (nedemokratické?) zbrklosti.

Ale zpět k hlavní linii argumentace: Projekt EU je zejména projekt ekonomický a stal se jím ještě trošku více, zdá se mi, než se původně uvažovalo. Problémem EU je spíše to, že trhy jsou integrované už dávno a politika se je jen snaží dohánět. Ekonomicky je Evropa mnohem integrovanější než politicky.

Není proto divu, že v momentě, kdy se nám sype ekonomika, máme pocit, že se má sypat i Evropská unie.

Mnohdy se tvrdí, že Evropa, na rozdíl od USA, je příliš heterogenní celek, pro integraci nevhodný. Nicméně ekonomická i kulturní podobnost Řecka a Finska je bližší než mezi New York City a Jižní Dakotou. Ale tam o vhodnosti společné měny nikdo nepochybuje.

Když bolest je a spojuje

Evropa si díky krizi konečně uvědomuje, čím je. Pomalu se začíná rýsovat, co vlastně chceme, a že je lepší si pomáhat než se separovat. Pokud to teď Evropa zvládne, zvládneme už vše. Pokud se u tohoto brodu rozsypeme, už se nedáme několik generací dohromady. A možná už nikdy.

Přes veškeré poplašné zprávy se Evropa v průběhu krize nestává extremistickou, národoveckou či národnostní, natož nenávistnou vůči jiným národům, spíš naopak. Taková vlna vzájemné pomoci je nevídaná. Kde je v českém kontextu Sládek nebo jeho nástupce? Kde je pokračovatel? Kde je nový Heider? Jak daleko se dostali Praví Finové?

Zkrátka v Evropě nyní silnou politickou extremistickou reprezentaci nemáme. To všechno byl spíš předkrizový fenomén. Takže naproti všeobecnému očekávání nás ekonomická krize spíše semkla než znepřátelila. Což je, vzhledem k historickému vývoji tradičně nenávistné Evropy, dost ojedinělý a vzácný vývoj, za který bychom měli být vděční. A možná i na sebe celkem hrdí.

Jako celek je na tom nyní Evropa mnohem lépe než třeba Japonsko nebo USA. V čem je tedy problém? Proč je současná krize vnímána jako evropská? Vždyť kdyby byly USA nebo Japonsko rozděleny na 27 fiskálních konstituencí, možná by polovina jejich "států" už zbankrotovala a řešily by větší problémy než my v Evropě.

Evropským problémem není ani tak nestabilita jako nejistota nejednoty. Koneckonců fiskální transfery probíhají ve Spojených státech už několik století, na tom není nic levicového, "evropského" ani komunitárního. Je to prostě způsob, jak spolu mohou fungovat větší celky, které spolu fungovat chtějí, protože si umějí pomoci, když je to třeba.

Česká krize, česká pomoc

To bohužel není zas tak úplně případ Česka. Pokud budeme i nadále stát na mentální a faktické periferii EU, kam se manévrujeme sami, neochotni pomoct, nedivme se, že nám nikdo nepomůže, když se sami dostaneme do potíží.

Krize v Česku nezačala a Česko samo ji ani vyřešit nemůže. Skutečné řešení začíná minimálně na úrovni Evropy. Čím dřív nám to dojde, tím lépe - pro nás i pro Evropu.

Psáno pro HN