Mají i instituce svou duši, o kterou je nutné dbát a kultivovat ji? A má ji česká společnost? A pokud ano, staráme se o ni? Tady nestačí jen Patočkova péče o vlastní soukromou duši, ale pokud je naše duše vyhřeznutá i navenek, péče o ni se stává i péčí o okolní svět, jeho (naše) instituce a zřízení.


Už vás někdy napadlo, že společnost, kterou kolem sebe vidíte, se v něčem nápadně podobá vnitřku člověka? Že je jeho jakýmsi prodloužením společnost, napoví už to, že společnost je kolem člověka (i) proto, aby plnila jeho potřeby a touhy, které nosí uvnitř.

To, že technologie plní roli extenze těla, si všiml již sociolog Marshall McLuhan, který rád psal o tom, jak jsou auta prodloužením funkce nohou, že mikrofon telefonu prodlužuje do dálky naše ústa a že telefonní reproduktor zase funguje jako natažení našich uší na druhý konec světa. Dokonce už v šedesátých letech, dávno před zavedením internetu hovořil o externalizaci neuronové sítě z mozku do celého světa.

Bez auta jako bez nohou

Jenže to má i svůj háček, svoji cenu, protože žádný oběd (ani prodloužení) není zadarmo: každá technologická extenze, na niž jsme si zvykli, zároveň paralyzuje naše funkce původní. Tak se dnes člověk třeba bez auta (či jiných dopravních prostředků) cítí jako bez nohou, byť jeho skutečné nohy jsou v pořádku. Bez telefonu se zas dnes člověk cítí mimo komunikaci. Bez sledování médií jako by neviděl, jako by neslyšel. A kdo není v médiích, toho zas "není vidět".

Podobně jako vnitřek člověka má i vnějšek své charakteristiky a rozdílné škatulky, které se ovšem propojují. Některé části společnosti jsou tvořivé (například umění), jiné naopak striktně rigidní (státní správa či policie) - a obě potřebujeme, jak v duši, tak ve společnosti.

Mé vnitřní potřeby mají svůj společenský odraz, který aktivuji tím, že danou touhu vyslovím a stojím za ní, tedy jsem za ni ochoten zaplatit (pokud to splnění daného požadavku vyžaduje).

Pokud tedy požádám ve vinárně o skleničku vína, nevědomky tím vlastně aktivuji a v aktivitě udržuji celou legii lidí a institucí, které mi víno vypěstují, šlechtí ... a donesou ve skleničce na stůl (spolu s olivami z Řecka, nakládanými v Itálii, balenými Číňany a dopravenými dánskou dopravní společností za pomoci německých aut a českých daňových poradců).

Uvězněni v kostce

Koneckonců základní modus vivendi specializované společnosti je vytvářet vzdálenost mezi člověkem a objektem jeho touhy, kterou potom sama (za úplatu) přemostí. Třeba pokud chce člověk mléko, nejde už do kravína nebo neřekne čeledínovi - musí o něj zprostředkovaně požádat desítky neviditelných lidí, ale přesto jej má k dispozici skoro na dosah. Tak zhruba funguje současná ekonomika.

Má touha zaměstnává lidi, kteří o mně nevědí a já nevím o nich. A někteří lidé mnohdy ani nevědí, jaká je přesně jejich role ve společnosti. Zhruba tak jako v hororu The Cube, kde vězni obří kostky, jež je mučí a vraždí, až ke konci filmu zjistí, že se nevědomky podíleli na její stavbě.

Rakouský filozof Ivan Illich kdysi napsal, že i etika se z vnitřku člověka přestěhovala do specializovaných institucí. Dnes už jedinec nemusí (pokud vysloveně nechce) starat se o staré, na to máme instituce důchodového zajištění nebo speciální domovy (pro důchodce), nemusí se starat o nemocné, na to máme zdravotní pojišťovny a nemocnice a tak dále.

Problémem ovšem je, zda i dané instituce nesou etickou zodpovědnost. Mají i instituce svou duši, o kterou je nutné dbát a kultivovat ji? A má ji česká společnost? A pokud ano, staráme se o ni? Tady nestačí jen Patočkova péče o vlastní soukromou duši, ale pokud je naše duše vyhřeznutá i navenek, péče o ni se stává i péčí o okolní svět, jeho (naše) instituce a zřízení. A to nejen ve smyslu technické funkčnosti, ale ve skutečné péči o duši, která však pobývá i kdesi mimo nás.

Psáno pro HN