Z pokušení se dnes stalo cosi, čemu se právě, alespoň v ekonomicko-konzumním slova smyslu, odolávat nemá. Pokušení je sladké, zejména když předem víme, že se mu na konci odevzdaně vzdáme, tedy odevzdáme. Vzdát se přitom samo o sobě znamená jakousi kapitulaci, tedy změnu od původního svobodného rozhodnutí.

Jenže právě to je na neodolání pokušení právě to rušivé. Proto se často téma pokušení využívá v reklamách jako cosi sexy. To napětí "mezi vůlemi" totiž vytváří jakýsi senzační pocit svádění, odolávání. Totiž ten pocit, že je člověk konfrontován s něčím, co je vlastně silnější, než je on sám. Pokušení, kterému zkrátka nelze odolat.

Mnohdy takové pokušení vlastně ekonomicky vyhledáváme a na stimulaci spotřebního libida je založena nejen reklama, ale do jisté míry i současná ekonomika, kde spotřebitel musí být neustále napnut na struně nové a nové touhy. Koneckonců dnes není ani tak problém vyrobit jako prodat. Dokonce by se dalo říct, že dnešní ekonomika je spíše o stimulaci efektivní poptávky, tedy touhy, která může převzít peněžní podobu.

S(t)imulace poptávky

A právě situace dnešní krize spočívá v tom, že lidé dostatečně nepoptávají, spotřebně netouží. A když už touží, tak nemohou tuto touhu přetavit v nákup. Není problém danou věc nebo službu vyrobit nebo zprostředkovat, ale prodat. A právě (expanzivní) fiskální politika má tuto nedostatečnou touhou stimulovat. Nebo spíše simulovat.

S(t)imuluje ji svou vlastní spotřebou. Fiskální politika je de facto založena na jakémsi triku: když není dostatek poptávky, když je ekonomika příliš slabá, stát spotřebovává, zástupně, za ekonomiku. Fiskální politika tedy vesměs znamená kolektivní tváření se, že existuje nová poptávka, byť žádná taková neexistuje. Poptávka vzešlá ze státu je jakási umělohmotná poptávka. Tento trik lze hrát jistou dobu, ale ne moc dlouho, jinak dojde k bankrotu.

Podobně (expanzivní) monetární politika je kolektivní tváření se, že jsou peníze, byť se peníze nehýbou. Opět, pokud se to přežene, pak se měnou přežene hyperinflace, která zničí to, s čím si monetární politika hraje, totiž hodnotu peněz.
Mnozí autoři mají za to, že samotná touha je lepší než naplnění. Třeba Milan Kundera ve svém příběhu Zlaté jablko věčné touhy, kde v podobném kontextu cituje Pascala, jenž mluví o lovcích, kteří loví jen pro lov samotný.
Tedy pravě ono pokušení, to je to, oč tu kráčí: libidálně obnovovaná a živená efektivní touha alias poptávka.
A dokud budeme pokoušeni a budeme podléhat, kolo ekonomiky se bude točit dál. Běda nám, pokud pokušení odoláme! Proto, Trhu, uváděj nás v pokušení!

Psáno pro HN