Jak být šťastní? Pokud se nechceme smířit s poněkud pesimistickým tvrzením Michaela Foleyho, že štěstí je dlouhodobě nedosažitelné, leda u někoho, kdo je "hloupý, zcela egoistický a zdravý", bude se odpověď hledat těžko.


Čistota srdce je název málo známé knihy od Sörrena Kierkegaarda - její název však pokračuje podtitulem "znamená toužit po jedné věci".

Proti tomu stojí básník Michael March, zakladatel a ředitel Mezinárodního festivalu spisovatelů, který právě v těchto dnech v Praze probíhá (a kvůli zastavení financování ze strany města letos po mnoha letech zároveň zřejmě končí). Ve své nové sbírce básní s názvem Půlpinta March píše: "Půlpinta naslouchal svému srdci - a rozběhl se všemi směry."

Kdo má pravdu? Mluví naše srdce jasně a jedním konzistentním "směrem" a naše pomatené a kropenaté kvaltování a zběsilé pobíhání tam a zpět na tomto světě je jen výsledkem naší neschopnosti zaposlouchat se do onoho jednoho směru, který vede do skutečného ráje srdce, když už jsem si od učitele národů půjčil slovo kvaltování? Nebo je naše roztěkanost dána tím, že svému "srdci neklidnému" (což je pro změnu termín Augustinův) právě příliš (často a intenzivně) nasloucháme?

Kloním se a klaním v tomto klání k Půlpintovi.

Ten se stává výstižným "tricksterem" naší doby. Je to emocionální "shapeshifter", tedy pružný měnič emočních forem bytí, jak to koneckonců bývá běžné u tricksterů, tedy šprýmařů a dvorních šašků (kteří jediní nejen že vidí pravdu, ale mohou ji i vyslovit nahlas). Je kdesi v mezisvětě, v prostoru, který nás děsí. Ale jen odtud, z limba, můžeme nahlédnout polovičatost, to, že jsme vytvořeni jako sebetvarující se polotovar, poloprázdní i poloplní, králové úplně polonazí, že jsme stvořeni nedokonaví, nikoli však nedokonalí. Nebo (mohu-li citovat nejen vysokou kulturu, ale i kulturu "nízkou", popovou) slovy Robbieho Williamse: "We come undone." Jsme, včetně našeho srdce, nedotvoření, nehotoví. Samotné naše srdce je těkavé a nasloucháním a následováním našeho srdce se právě "rozběhneme všemi směry".

Jak tedy být šťastní? Pokud se nechceme smířit s poněkud pesimistickým tvrzením Michaela Foleyho, že štěstí je dlouhodobě nedosažitelné, leda u někoho, kdo je "hloupý, zcela egoistický a zdravý" (citováno z knihy Age of Absurdity), bude se odpověď hledat těžko.

Zdá se tedy, že v tomto světě mohou být vpravdě šťastní jen lidé, kteří dokážou dokonale měnit emocionální formu své osoby v rolích, jež specializovaná společnost přiděluje a uděluje, určuje. Ale tak prosté to také není, jak k tématu přispívá Jack Miles, americký spisovatel a filozof a držitel Pulitzerovy ceny (zvyková podoba se slovem půllitr je zcela náhodná), když dodává: "Nekonzistence a vnitřní konflikt jsou nejen v západní kultuře možné či povolené, jsou de facto vyžadované... Lidé, kteří jsou jen pouhými dobrými herci svých společenských rolí, nejsou typem ideálním. Mají sice osobnost či osobnosti, ale chybí jim charakter. Nekomplikovaní, nerozházení lidé, kteří přesně vědí, co jsou, a tohoto svého směru se bez obtíží a vnitřního pnutí drží, ovšem též daný ideál nesplňují. Můžeme obdivovat jejich vnitřní klid, ale v rámci naší západní tradice se jen velice nepravděpodobně stanou vzorem pro následování. Jsou vyrovnaní a vycentrovaní, až příliš vyrovnaní a příliš vycentrovaní, mají charakter, ale chybí jim osobnost.

Nudí nás, stejně tak jako bychom nudili sami sebe, kdybychom byli jimi... Jediný druh lidí, který nás bude navždy fascinovat, jsou lidé, jejichž identita obsahuje několik nekompatibilních subidentit najednou."

Chtěl bych poslední citací vzdát hold básníkovi Michaelu Marchovi za jeho festivaly spisovatelů, který, slovy Půlpinty, veškerou tuto složitost vystihl jedinou větou a zároveň tak uvařil kuřecí polévku útěchy pro všechny s rozervaným srdcem: "Život je tam, kde je zakázáno žít."

Psáno pro HN