Obchodovat za každou cenu je hloupé (zejména když se popírají vyšší principy: jako třeba prodat svoji vlastní matku, byť velice výhodně). Stejně jako by bylo hloupé s Ruskem či Čínou přestat obchodovat úplně, jen kvůli tomu, že jsou rozdílní.

Nic proti Rusku, ale snažit se na tento trh zaměřit (tedy na úkor něčeho jiného) a "specializovat" se či v něm mít jakousi naději, že nám Rusko vytrhne trn z (ekonomické) paty, je hloupost. My patříme do Evropy, a to ekonomicky i kulturně.

V mnoha smyslech je ekonomika podmnožinou a výsledkem své kultury. Z Evropy pochází naše bohatství, a nikoli jen to materiální. Snažit se pokračovat v prazvláštním odkazu bývalého prezidenta Klause, který se nás všemi svými úžasnými myšlenkami snažil vmanévrovat zpět do jakési prapodivné země nikoho, do rusofilní periferie EU, by bylo nemoudré.

Zpět do země nikoho?

Celá devadesátá léta a podstatnou část minulého desetiletí jsme se snažili dát celému světu najevo, že patříme do Evropy, rozuměj západní, a členství v EU bylo vyvrcholením této snahy. Teď když už v EU jsme, začínáme vysílat signály opačné. Že v ní tedy jsme, ale vlastně moc nechceme být, že to je takové nutné zlo. On to sice nahlas nikdo z aspoň trošku soudných politiků přímo neřekne, že bychom měli s Ruskem navazovat více vztahů na úkor Evropy, ale ať se na mne nikdo nezlobí, tyto dvě tendence prostě mezi řádky slyšet jsou.

Já se jen bojím, aby se tyto tendence u nás neuhnízdily a neprohloubily. Evropa nás ekonomicky zklamala, pojďme novou naději hledat v Rusku a v Číně..., to je prostě nebezpečná myšlenka. Za drtivou většinu českého ekonomického rozvoje, vděčíme Evropě a EU, to nepopře žádný ekonom. Jen jsme na to zapomněli a někteří političtí dobrodruzi tuto stěžejní část příběhu jednoduše vynechávají. Ano vztah s EU je jistě místy náročný a komplikovaný, ale je to vztah, který přece chceme mít.

Cena obchodu

Obchod sám má jistou cenu a obchodovat za každou cenu je hloupé (zejména když se popírají vyšší principy: jako třeba prodat svoji vlastní matku, byť velice výhodně). Stejně jako by bylo hloupé s Ruskem či Čínou přestat obchodovat úplně, jen kvůli tomu, že jsou rozdílní. Ale neměla by tedy být jakási priorita s těmito zeměmi obchodovat za nadšenějších podmínek než s jinými. A vůbec: co to má být za nesmysl, aby prioritou ekonomiky byla země!? To se příště zaměříme na Nizozemsko, když zrovna poroste? A za pár let na Polsko? Měli bychom si dávat pozor na to, abychom byli schopni obsluhovat náročné západní trhy - a pak ať od nás nakupuje celý svět.

A to, že Čína teď zrovna prudce roste..., to rostli asijští tygři kdysi také. A na Rusku už je vidět, že jejich hluboce nevyrovnaný ekonomický růst, který byl v mnohém založen na ropě, může mít jepičí životnost. Nicméně budoucnost nikdo nezná (ani ekonomové ne!), takže spekulovat na toto téma je neplodné. Jen vězme, že hospodářský růst všude prochází nahoru a dolů a nebývá věčný, a většinou ani předvídatelný. Prostě nějak výrazně měnit orientaci českého exportu kvůli tomu, že Rusko roste, bychom neměli.

Řekni mi, s kým obchoduješ...

... a já ti řeknu, jaký jsi člověk. Ono totiž i obchodní vztah je především vztah. Ekonomiky, které spolu obchodují, spolu zpravidla neválčí - a pokud: pak první věc, která se přeruší, je právě obchod. A naopak: napětí mezi národy často eskaluje obchodní válkou. To je koneckonců hlavní myšlenka evropské integrace: skrze společný obchod si budeme blíž.

Navíc národy, které spolu intenzivně obchodují, jsou si také časem podobnější - sjednocují se regulace, snižují a ruší se cla, zavádí se společná měna, jsou si bližší i kultury, národy se začnou o sebe vzájemně více zajímat, tedy si i rozumět, pomáhat si a tak dále. Tak jako ve vztazích, začnou lidé i podobně přemýšlet a možná i podobně některé věci cítit. Pokud máme luxus volby, naše podobnosti bychom si, stejně jako v životě, měli pečlivě volit.

Psáno pro HN