Před několika měsíci jsem psal o tom, že i nejdokonalejší systémy čas od času kolabují. Třeba počítačové programy: ty jsou založené na matematické logice, s nějakými emočními procesy, jako je nenávist či láska, si nemusejí lámat hlavu. Jsou to systémy, které jsou sestavené nikoli spontánně, ale inženýrsky nalajnované a exaktní. Nicméně i tyto racionálně dokonalé matematické konstrukty čas od času kolabují, lidově řečeno tuhnou. Taková společnost, to je mnohem komplexnější systém - miliony různě chytrých či uvědomělých lidí, každý se svými touhami, emocemi a vůlí se nějak proplétají, kříží si cestu a množství informací, které v takové společnosti "teče", je nebetyčně vysoké. Je tedy vlastně zázrak, že společnost "nemrzne" častěji.



Neviditelná ruka trhu - toť heslo, které asi zná každý, neb je to asi nejvýraznější artikul víry ekonomů. Velká část ekonomů v ni věří, jiní ne, někteří částečně. Někdy jsou seberegulační a k nejlepším výsledkům vedoucí schopnosti trhů přeceňovány, někdy dokonce zbožšťovány. Jindy jsou trhy zatracovány, ba přímo dávány do roviny s jakousi čertovinou. To se liší nejen člověk od člověka, ale též podle nálad a ekonomické situace v daném oboru a zemi. Tak třeba zrovna v posledních letech seberegulační schopnosti trhu moc dobrý marketing nemají; v 90. letech se v Česku na neviditelnou ruku trhu naopak přísahalo.

Ale pryč nyní na chvíli z České republiky a zamysleme se nad tématem obecně. Co se v této debatě často přehlíží, je širší věc, totiž seberegulační schopnosti společnosti. Společnost jako taková totiž má velice silné seberegulační schopnosti. Pokud se zasekne jistá její část, ostatní části jí běží na pomoc a nějakým způsobem se postarají o to, aby společnost jako celek jela dál. Je to asi jako s tělem, pokud onemocní jedna jeho část, ostatní části těla se začnou chovat jinak a starají se o to, aby nefungující místo bylo nějak nahrazeno něčím jiným.

Tak se třeba v roce 2008 stalo, že začaly kolabovat důležité finanční systémy a instituce, nejprve v USA a poté i jinde na světě. V tu dobu jim přišel na pomoc jiný systém, byť ne tak vzdálený, totiž politika. Bylo to politické rozhodnutí, které zachraňovalo mnohé instituce a v poslední řadě i země před kolapsem.

Ale funguje to pochopitelně i na jiných úrovních vzájemné regulace. Pokud se společnost utápí v absurdní byrokracii, někdo jako Kafka to vycítí a nemůže jinak, než začít psát a lidé s jeho knihami začnou souznít. Když je jistá generace příliš korporátní a nudná, narodí se generace hipíků. Pokud se to přežene s drogami, vyvstane potřeba z jiné části společnosti tuto tendenci regulovat. Když je společnost příliš industriální, začnou se objevovat ekologické hodnoty a tak dále. A když už jsme u toho, dokážeme si vůbec představit, jak bychom na tom byli bez umění, které mnoho lidí považuje za zbytečnou třešničku na dortu?

Nicméně zpět k ekonomii. Jak zvláštní, že si tuto seberegulační vlastnost přisvojila ekonomie, respektive, že jsme tuto seberegulační vlastnost přiřkli jen trhům. Proč nemluvíme o neviditelné ruce společnosti? Nebo o neviditelné ruce umělců, učitelů, počítačových expertů, která je nějakým způsobem vede páchat veřejné blaho? Proč si trhy tuto vlastnost zprivatizovaly a ostatní části společnosti jsou často považovány za nesoběstačné?

Vždyť hovořit o ekonomii mimo společnost nemá valného smyslu, trhy budou vždy podmnožinou širšího celku, který je bude opečovávat, hlídat, regulovat, povzbuzovat, ohraničovat či v ně doufat - a cosi podobného budou zase dělat na oplátku trhy pro své okolí.

Trhy jsou výsledkem, podmnožinou a viditelnou špičkou ledovce naší kultury, filozofie, etiky, víry, naděje, strachů a poznatků. Dokud nezačneme naše trhy brát jako součást společenského celku, kde mnohem větší sílu má neviditelná ruka společnosti, nebude dobře fungovat ani ruka tržní, neb nám její chování bude často připadat protivné.

Psáno pro HN