Velmi často se věří nebo předpokládá (což vyjde nastejno), že víra je výsledkem strachu. Jinými slovy, že nejprve je jakýsi strach, strach z neznámého třeba, a kolem něj nebo k němu, ale každopádně sekundárně, se vytvoří jakási víra, která nám má pomoci s daným strachem pracovat nebo ideálně jej odstranit. Vládne nám totiž představa, že jsme si my lidé "vytvořili" víru, protože jsme se báli (přírody, smrti, chaosu atd.).

Z podobného materiálu jsou i jiné představy. Tak třeba Thomas Hobbes, ale i jiní formulovali společenskou smlouvu tak, že si lidé vytvořili stát a předali mu část své suverenity (tedy svobody), protože se báli vzájemného chaosu, který by bez pevné ruky panovníka (bez monopolu na násilí) nastal.

Jenže ono to s tím strachem a vírou či ideologií také může být úplně přesně naopak. Zdá se mi totiž stejně tak možné, a možná kapku logičtější, že strach je výsledkem ideologie či víry. To ideologie nebo víra vytváří onen strach. Strach sám o sobě, bez ideologie (tedy něčeho, co nám řekne, čeho se bát), totiž nedává moc veliký smysl. Jinými slovy, nejdříve musím věřit v upíry, abych se upírů bál. Smrt sama o sobě nic strašidelného není. Pouze víra, že bychom tu měli být věčně, z terminace našeho života udělá smutnou událost.

V tomto pohledu tedy ideologie není reakcí na strach z neznámého, ale přesně naopak. Neznámé je přeci právě oním prázdným místem, mezerou v ideologii. Neznámé dává právě smysl uvnitř nějaké ideologie, nikoli mimo ni. Neznámé bez ideologie nemůže existovat, stejně tak jako bez ideologie nemohou existovat paradoxy.

Pokud to takto je, pak bychom se na strach měli soustředit, spíše než od něj utíkat. Místo, kde ideologie mlčí a navěšuje okolí strašidly nebo strašáky, aby tam nikdo nechodil. Člověk by se měl sám sebe zeptat, zda je tento strach funkční, jinými slovy, zda je reálný (jako například strach z bolesti, který ideologii nepotřebuje) nebo abstraktní (třeba strach z duchů, smrti, neznámého atd.). A zda onen strach není možné využít k jakési myšlenkové, politické nebo ekonomické kontrole.

A jak to souvisí s ekonomií? Tak třeba náš strach ze zastavení plyne z víry, že zastavení je něco nenormálního, že ekonomika má neustále růst. Že je s námi něco špatně, pokud procházíme spodní částí hospodářského cyklu. Tento strach se pak dá využít různými způsoby, ovšem ve skutečnosti prozrazuje, že naše ideologie s cyklem neumí pořádně pracovat, přesvědčivě jej vysvětlit, a už vůbec ne ovládat.

Strach z nerůstu je výsledkem zajímavé přesmyčky: již se neptáme, zda jsou věci dobré, či špatné, ale zda jsou lepší. I proto pak nastupují armagedonální strachy z války, rozpadu EU, pokud nebude HDP růst. Přitom nerůst HDP je zcela normální věc a lidstvo ji zažívalo stovky let a vůbec se jí nebálo. Tak funguje ideologie: pokud je přímo dotázána, mlčí - a odkazuje se na své okraje, extrémy nebo protiklady. Či ještě lépe: začne strašit. Nebo se, v poslední instanci, začne odvolávat na moc.

Ovšem ideologie umí i vytvořit pocit jistoty, kde dávka strachu je namístě. Naším problémem není ani tak, jak se často říká, že trhy a bankovnictví trpí nízkou důvěrou, ale naopak náš problém byl v tom, že jsme si věřili příliš. Západní banky příliš důvěřivě půjčovaly, trhy se těšily větší důvěře, než si očividně zasloužily. Stejně tak ratingové agentury dávaly důvěřivé známky a tak dále. Výsledkem byl sebejistý dojem, který ovšem nebyl s to očekávání splnit. Kdybychom se báli trošku víc, byli trošku opatrnější, kdyby třeba úrokové sazby byly větší, nepůjčovalo se tak levně (a důvěřivě), k mnohým spáleninám by nemuselo dojít.

Strach a naděje tedy bývají podmnožinou ideologie, nikoli ideologie podmnožinou strachu a víry. Když si toto uvědomíme, možná budeme příště pozornější. Jak ve slibech, tak hrozbách.

Psáno pro HN