Když se tak člověk zamýšlí nad tím, co se kolem nás a naší civilizace děje, nemůže přehlédnout jistou ekonomizaci hodnot - a hlavně smyslu. Jistě, ekonomika měla vždy svou důležitost, ale nepřehnali jsme to nyní? Schopnost myslet ekonomicky dokonce Deidre McCloská uvádí jako jednoho z "dědiců" sedmi principiálních ctností: tou ctností je prudentia, tedy jakási rozvaha, schopnost být rozumný, spočíst si své úvahy, schopnost se o sebe a své blízké postarat. Jenže je to jen jedna z ctností. Pokud se dostane nad ostatní, stane se sebedestruktivní. Proto nás dnes "ničí" ekonomika - nikoli proto, že hladovíme či mrzneme, ale proto, že nám ekonomika "nedává" tolik, kolik si představujeme.

Začněme politikou: skutečnost, že žijeme dlouhé (a ve srovnání s minulostí velice zdravé) životy, se stala problémem financování zdravotnictví, z dožívání se požehnaného věku (což jsme přece chtěli) je problém (u)financování důchodového systému. I evropský projekt se zredukoval na ekonomiku. Pokud se zaškobrtne, začneme ihned uvažovat o rozmontování toho, co jsme v Evropě společně poslední generace stavěli.

Kam jsme se to dostali? Vše poměřujeme ekonomickým, ekonomika se stala nejvyšší hodnotou. Když se ze sluhy stane pán, bývá to nešťastné. Ekonomika - stejně jako oheň, nůž a cokoli jiného - je dobrým sluhou, ale špatným pánem.

Poctivost, umění, rodina, evropská soudržnost, zdraví, etika - vše má smysl jen v rámci ekonomické údržnosti, výkonnosti. Z hodnot nejvyšších se staly poslužné hodnoty, které mohou pomoci ekonomickým cílům. Stalo se moderním počítat ekonomické přínosy kultury, škodlivost korupce, přínosy evropské integrace... atd. To je sice všechno hezké jako bonus, ale nějak se to zvrtlo. Z bonusu se stal smysl bytí.

Alespoň na úrovni společenské tak přemýšlíme. Co kdybychom třeba v nějaké senzační studii zjistili, že korupce je ekonomicky výhodná, že zvyšuje HDP? Co kdyby někdo spočítal, že investice do umění brzdí růst ekonomiky? Co kdyby někdo zjistil, že je ekonomicky výhodnější, když budeme žít kratší životy? Kdyby někdo začal tvrdit, že se s diktátory obchoduje mnohem jednodušeji (protože není třeba se obtěžovat s celým demokratickým procesem?), jak zaznělo v novinách při debatě o pozvání jistého diktátora prezidentem ČR? Co když zjistíme, že demokracie brzdí ekonomiku? Že vzdělaný národ je méně produktivní, protože moc - rozuměj zbytečně - přemýšlí? To začneme podporovat korupci? Přestaneme podporovat umění? Opustíme havlovské dědictví lidských práv? Začneme obdivovat (polo)totalitní režimy? Rozmontujeme něco, co celkem dobře funguje, pro ideál něčeho, co by mohlo ekonomicky fungovat lépe?

Ekonomie měla být něco, co umožňovalo kulturu, zdraví, péči o sebe sama - byla v podřadné roli k těmto hodnotám, byla sluhou. Teď jsme ekonomiku postavili nade vše. I v kultuře, tedy v tom nejvyšším, co máme, uvažujeme o jejím přínosu k pochybné statistice HDP. Kvůli vyššímu HDP dneška jsme ochotni prodat budoucnost. Americké zrušení dluhového stropu je toho dalším svědectvím - že totiž tento hlad nemá mít mezí.

Mám za to, že pokud budeme takto pokračovat, toto myšlení, které se nyní usazuje v naší rétorice a stává se jaksi automatickým v našich úvahách, nás samotné udusí. Věci jsou totiž naopak, ekonomické je zcela oprávněnou ctností, ale nikoli jedinou. A pokud ji budeme fetišizovat nade vše, stane se z ní naše zhouba. Silní i bohatí jsme dost, není třeba se neustále bičovat k lepšímu a bohatšímu - leda se staneme silným i bohatým dost proti nám samým. A ubičujeme sami sebe v rámci soutěže, kterou nikdo nevyhlásil, nemůže vyhrát a ani nikdo nakonec, s malým pozastavením a odstupem, nechce.

Psáno pro HN