V dnešní společnosti, zdá se, se moralita pomalu přesouvá k tomu, co jíme, a člověk může mít (a velice často má) výčitky svědomí z toho, co jí. Nikoli proto, že má málo jídla pro sebe a pro svou rodinu - ale proto, že má jídla moc.

Slova z nadpisu pocházejí ze strašidelného textu velice starého původu (konkrétně z žalmu 107), kde ono "každý pokrm se jim hnusil" je součástí jakéhosi prokletí, nebo spíše popisu zmateného stavu lidí, kteří bloudili a byli ztraceni, odpadlí od svého smyslu. Občas se mi zdá, že ta naše bohatá civilizace od stavu, kdy se nám "každý pokrm hnusí", není tak daleko.

Neil Gaiman a Terry Pratchett v jednom ze svých románů (konkrétně Good Omens) popisují situaci, jak jeden ze čtyř jezdců Apokalypsy sleduje bohatý večírek, jehož součástí je - pochopitelně - raut. Jezdec glosuje situaci tak, že snad za celý svůj život (což z jeho úst nabývá zcela jiného rozměru) neviděl tolik bohatých lidí trápit se hladem uprostřed takového přebytku nejvybranějšího jídla.

Dnes nejíme proto, abychom se nasytili, dnes jíme proto, abychom se nenajedli - kalorií ať každý co nejméně jí! Kdyby existovalo jídlo, které by nás zeštíhlovalo ("antijídlo"), byl by to jistě spotřebitelský hit a jeho výrobce by se stal milionářem.

Výčitky "zvědomí"

Při mém pobytu v USA jsem si jednou všiml, že se v obchodě prodávají chipsy, které se jmenovaly "Guilt free chips", tedy chipsy bez viny, rozuměj chipsy, při jejichž konzumaci nemusíte mít výčitky svědomí. Což je cosi tak přirozeného, až mi to přišlo zarážející. V dnešní společnosti, zdá se, se moralita pomalu přesouvá k tomu, co jíme, a člověk může mít (a velice často má) výčitky svědomí z toho, co jí. Nikoli proto, že má málo jídla pro sebe a pro svou rodinu - ale proto, že má jídla moc.

Máme výčitky svědomí z vědomí (tedy výčitky "zvědomí"), že děláme něco špatně, když nedodržujeme ekonomii těla, tedy málo energie dovnitř - málo jíst, hodně energie vydat - hodně cvičit, když jíme sladké a tučné, tedy chutné jídlo. Již nemáme výčitky morální, ale jídelní - přesněji řečeno naše morální výčitky se staly doménou jídelních expertů a doktorů a odtučňovačů, kdy jeden rok je zdravá jedna věc a jistý druh cvičení a jiný rok je to zase něco jiného. Je to právě věda, která (přes veškerou svou možnou snahu) se stává zdrojem těchto výčitek "zvědomí".

Nic proti kondici, ale nesmí se z toho stát náboženství či kult těla. Už jen to, že říkáváme "v zdravém těle zdravý duch", a nikoli naopak "kolem zdravého ducha zdravé tělo" o nás prozrazuje mnohé. Neb máme za to, že zdravé tělo produkuje zdravého ducha, a nikoli naopak. Stejně tak věříme, že skrze to, co jíme a nejíme, prožijeme delší a zdravější život a nikdo už nějak neřeší, že život nešťastného, protivného a zlého člověka nestojí o prodlužování mnohdy ani jím samotným.

Nemám co na sebe

Když už jsme u těch biblických témat, Ježíš před dvěma tisíci lety varoval lidi, aby se nestarali, co budou zítra jíst, a nebáli se o to, že nebudou mít co na sebe. Paradoxně vzato, toto varování platí dodnes - ale ze zcela opačného vektoru. I dnes jídlo zabírá naši mentální kapacitu a obáváme se o to, co budeme jíst. Nikoli ovšem proto, že bychom neměli co jíst, ale proto, že toho k jídlu máme příliš mnoho. A podobné jsou situace, kdy stojíme před plným šatníkem věcí a obáváme se, že nemáme co na sebe.

Z toho lze udělat oslí můstek k začátku článku. Žalostný je pohled nejen na člověka hladového, ale i člověka přejedeného. Nejen na člověka v ohrožení, ale i na člověka překypujícího nudou. Dostali jsme se do situace, kdy si nedostatek musíme uměle vytvářet - máme celý zábavní průmysl (abychom měli zábavu), a stejně tak jako máme jídelní průmysl, máme i průmysl odtučňovací, který vyrábí mučicí nástroje, jež si sami za peníze kupujeme a instalujeme do vlastních bytů a tam je pak na sebe používáme. Není divu, že se pak člověku - po mučivé seanci - každý pokrm, který stále ještě je pokrmem, hnusí.

Psáno pro HN