Naši utlačovatelé kdysi prohlásili, že jsme smějící se bestie. Bestie nevím, ale smějící se určitě jsme.

Pochopit v plné šíři českou mentalitu není úplně snadné. K dokreslení mi pomohly tři nedávné zkušenosti. Jedna je z Ruska, kde se lidé moc nesmějí, druhá z Polska, kde nás mají za vtipné (nebo spíš ftipné) pepíky, a třetí z návštěvy, kterou jsem měl v Praze na oplátku já.

Není v ruské povaze se na sebe usmívat, pokud to není nutné, vypráví mi můj ruský přítel, který je známým písničkářem a rádiovým moderátorem a poslední roky pendluje mezi Petrohradem a Moskvou. Kdyby ses tady na někoho bezdůvodně usmál, třeba při pozdravu, může to klidně vzít tak, že si z něj děláš srandu, říká. A dodává, že to je právě rozdíl mezi Českem a Ruskem, protože my si podle něj pořád z něčeho utahujeme, dělat si z něčeho srandu u nás není disciplína bavičů, ale životní postoj. A tak si vzpomínám, co o nás kdysi prohlásili naši utlačovatelé: že jsme smějící se bestie. Bestie nevím, ale smějící se určitě jsme.

Když chcete v polštině říct "to je pro mne španělská vesnice", řeknete, že je to pro vás český film. Nikdy jsem české filmy nepovažoval za nikterak složité nebo komplikované, ale očividně náš humor není schopen prorazit ani k našim slovanským sousedům. I Poláci nás vnímají jako velice vtipné a k mému podivu nás celkem sledují - na rozdíl od nás, kteří Poláky ignorujeme. Čechy považují za velice veselé kumpány, co na mezinárodní scéně poslední dobou pořádně nevědí, co chtějí.

No a na třetí dokreslení došlo, když jsem doprovázel v Praze skupinku přátel z ciziny. Procházeli jsme kolem Hergetovy cihelny, kde jsem jim ukázal čurající panáčky od Davida Černého. Na co čurají, ptají se. No přece na půdorys České republiky, říkám jim pro pobavení. Mí turisté se zarazí a ptají se mne, zda to myslím vážně. Myslím to tak vážně, jak jen lze vtip vážně myslet, a divím se, co se jim nezdá. Francouz zavrtí hlavou, a že to by se u nich ve Francii nikdy nestalo. V Rusku nebo v USA také ne, přidává se další a už naše mezinárodní komise dává dohromady seznam zemí, kde by to v žádném případě neprošlo. Možná v Anglii, možná v Nizozemsku. Možná.

Člověk si tak uvědomí, že jsme v tomto smyslu asi opravdu jedineční. Legraci si děláme ze všech kolem, ale hlavně sami ze sebe. Sice tu vesele pijeme ostošest, ale člověk v Praze nevidí běžně opilé mladé dívky a chlapce válet se po ulicích, tak jak je to často k vidění třeba v Londýně. Naše bohémské kouření v restauracích a barech je také v celém západním světě dost ojedinělé (snad jen v Rakousku se kouřit v interiéru stále smí). Do toho započítejte náš velice tolerantní přístup k marihuaně, který je pro zbytek světa nemyslitelný. Dle statistik OECD máme jednu z nejvíc rovnostářských společností vůbec - naše příjmy jsou nejvyrovnanější. Pivo je tu tak levné, že se chodí pít do hospod, kterých je tu tolik, že ať se nacházíte kdekoli v Česku, do půl hodiny nějakou najdete. Jeden český antropolog z toho dokonce (dů)vtipně vyvozuje naši dlouhodobou neochotu k dlouhodobým reformám: Nemáme rozsáhlé moře ani pouště, ani odlehlé pustiny či životu nebezpečné hory. Všude v dosahu mají pivo, smažák a tatranku - tak proč důkladně balit batoh na několik dní a myslet zbytečně dopředu, když jsme, jak víme, mistři improvizace. Plno věcí se tu nepodaří, ale věci se aspoň dějí.

Když v jedné debatě ze sedmdesátých let s Noamem Chomskym přišla řeč na tehdejší Československo, řekl o nás jedinou větu: Jo, vy myslíte tu zemi, která nezasahuje ani do svých vlastních vnitřních záležitostí? A bylo vyřízeno. Výstižné a vtipné. Smích nám umožnil přežít, a ještě se u toho bavit.

A tak si říkám, zda znovu neobnovit debatu o tom, zda bychom se neměli přejmenovat na Bohémii. Bohémie plná bohémů a bohémek. Má to svoje negativní historické konotace a není to přesné, ale co, ty konotace i nepřesnosti bychom jistě nějak vtipně okecali.

psáno pro HN