Nemoudrý prezident tupí a uráží své kritiky. Moudrý je zve na Hrad a ptá se, zda a jak vládne a kde by mohl něco dělat lépe.

Na první pohled to vypadá, že demokracie je o volbě - tedy o volbách, ale ve skutečnosti je demokracie někde jinde. Volby jsou začátkem demokracie, nikoli jejím smyslem. Z historie koneckonců známe mnoho příkladů, kdy se totalitní režimy dostaly k moci volbami. Demokracie je historicky dost paradoxní víra, že politik slouží lidu, nikoli naopak. Po většinu paměti lidstva byl panovník panovníkem a služebný lid služebným lidem. To se za posledních několik století v některých zemích naštěstí mění a nyní se principem demokracie stala víra, že panovník lid (symbolicky) zastupuje a pracuje za něj a pro něj.

Rolí těchto zastupitelů je také demokracii kultivovat. Pokud se třeba 96 procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť se k němu dospělo většinovou volbou. Demokracie národa je v kultuře demokracie, nikoli v samotné většině. Můžete mít sebelepší zákony a zvyklosti, v situaci nulové kultury přesto může vykvést (nebo vyhnít) „demokratická totalita“.

Každá demokracie musí mít kritické hlasy - ctít je, chránit je, dávat jim prostor a vlastně je podporovat, byť jsou nepříjemné - nebo právě kvůli tomu. Spolu s ekonomem Josephem Schumpeterem tak lze říci, že demokracie a kapitalismus se takovou kritikou živí, energizují se jí a získávají dynamiku pro svou proměnu a směr pro další cestu. Koneckonců to, že dnes létáme na Měsíc a posíláme si e-maily v sekundě po celém světě, je možné jen díky tomu, že se mnoho lidí v minulosti rozhodlo zpochybnit pokrok tak, jak pokrok definoval středověký definiční rámec. Každý rozumný podnikatel, politik, myslitel, vědec, umělec kritiku vyhledává a je jí vděčný - už jenom kvůli tomu, že sám ví, že dotyčný se ve svém oboru dostal tak daleko zejména kvůli tomu, že jakousi kritikou sám začal.

Pokud se „lidoví panovníci“ začnou tvářit, že je jim demokracie na obtíž, že stát jsou oni, že jejich zájem rovná se státní zájem, že oni sami vědí nejlépe a ostatní jen nechápavě překážejí, pak svou kauzu buď nejsou schopni vysvětlit, nebo byli sami zvoleni „hloupým národem“ a měli by se tak na sebe i dívat. Brzy zapomenou, že lidé volili jejich program, a nikoli je osobně. Pak se snadno stane to, že se i z prezidentů stanou zahořklí podivíni, kteří mají pocit, že jsou proti všem, jsou obklopeni mediální a jinou žumpou.

Dnešní demokratická vláda je služebníkem lidu. Místo lidu se (lépe či hůře) stará o ceny energie, o čistotu našich řek, o funkčnost našeho vzdělávacího systému, o kvalitu soudů… V minulosti bylo vzdělání dítěte na rodině, stejně jako jejich důchod a pořádek před jejich domem, dnes se o toto vše stará stát, tedy politik. Z role služebníka, nikoli panovníka. Nikoli nadarmo se ministrům říká ministři, z latinského slova ministrare, tedy sloužit. Moderní pojetí ministra je takové, že ministr je jakýmsi ministrantem v kostele, kde bohem je lid, tradice, kultivovanost a společná víra ve stát a jeho pokrok. Těmto ministrantům se společnost z protokolárních důvodů rozhodla udělit různé symbolické počty, které ovšem panovníkovi nesmí stoupnout do hlavy. Aby nezapomněl, že byl zvolen, aby sloužil, nikoli aby mu bylo slouženo.

Nemoudrý prezident tupí a uráží své kritiky a mstí se jim, jak může, moudrý je zve na Hrad a ptá se, zda a jak vládne a kde by mohl něco dělat lépe. Moudrého prezidenta zajímá nezávislost vysokých škol a váží si každého, kdo ji brání. Našeho prezidenta neurazil jistý rektor, který mu nevyhověl, ale urazila jej samotná nezávislost vysokých škol. To nezávislost a kritické myšlení nebyly pozvány na Hrad. Odměněna byla servilita. Místo toho měl dotyčného rektora vyznamenat, neb bránil cosi, co prezident ve své nekonečné moudrosti nechápe, byť je to pilíř demokracie. Být prezidentem je úkol, nikoli licence dělat si, co danému vyhovuje.

Nebo chce, aby do budoucna univerzity vyhověly vždy a všem žádostem panovníka i s patřičným popelníčkem a červeným kobercem?



psáno pro HN