Co kdyby teď opět do západní civilizace přišla další krize? Stát již nyní do ekonomiky (která, zdá se, potřebuje jakousi pomoc neustále) narval maximum možného, jak monetární, tak fiskální politika jede téměř na maximum. Státy se již více zadlužovat nemohou (vyčerpání fiskální politiky) a centrální banky mají již dlouhou dobu úrokové sazby zakleslé k nule nebo i pod bod mrazu (vyčerpání monetární politiky).

Je otázka, zda vůbec ještě dává smysl hovořit za těchto nepřirozených podmínek o růstu ekonomik. Jakpak by asi vypadal americký a evropský růst, kdyby byly sazby na běžné úrovni? Jakpak by asi vypadal náš růst, kdybychom měli vyrovnaný - notabene přebytkový - rozpočet? Západní civilizace evidentně vyčerpala veškeré své triky a skryté rezervy a dostala se tak do své vlastní pasti, kdy už nemůže dělat nic víc, jakkoli se stát rád pro ekonomiky obětuje i zadlužuje. Přitom je zřejmé, že právě nízké úrokové sazby zde nemohou být navěky. A co se asi tak stane, až se centrální banky leknou inflace, která se stále jako zázrakem ne a ne dostavit, byť si o ni koledujeme, jak umíme?
Udělají pravděpodobně to samé co Fed v roce 2007 - zvednou úrokové sazby. A může hravě následovat vlna bankrotů a prudce zastavená ekonomika. A to, co se za současných podmínek jevilo jako rozumná investice, bude najednou špatná investice.
Předpovědět, kdy centrální banky přikročí ke zvýšení úroků, nelze. Ale pokud to neudělají opatrně jako chůzi na ostří nože, hrozí pořezání. Inflace také ale může naskočit rychle, může se udělat další hypoteční (nebo jiná, bůhví) bublina a centrální banky se mohou leknout, zpanikařit a za brzdu hravě zatáhnout příliš prudce.
A to ještě navíc máme rekordně levnou ropu, což je další nepřirozený stimul, který utlumuje inflaci a podporuje ekonomický růst (alespoň podle učebnic). Nárůst cen přitom může být prudký, stejně jako by pak mohlo být i zchlazení ekonomiky a náběh inflace.
Jen rychle pro neekonomy: jsou dva základní principy, kterými stát může stimulovat ekonomiku, když tato nemá sama dost poptávkové energie. Fiskální stimulací - tisknutím dluhu - a monetární stimulací - tisknutím peněz. Obojí jsou to jen triky, abstraktní jako peníze samotné, a jedná se de facto o manipulaci s časovou energií peněz. Fiskální stimulace pomocí deficitu stimuluje poptávku, kde poptávka není, a monetární zase stimuluje likviditu či ochotu investovat, kde likvidita či investiční optimismus není. Půjčená energie však není z nějaké černé díry, ale z naší vlastní budoucnosti a i zde platí jaksi zákon o zachování energie, dluh je třeba splatit. I když se do toho pochopitelně nikomu nechce, protože ekonomika při tom brzdí.
Nejčastějším argumentem je, že se ekonomika "nakopne" a pak bude splácení dluhů a zvyšování úrokových sazeb jednodušší. Jednodušší možná ano, ale to neznamená, že to bude jednoduché, protože oběma těmito operacemi se čerstvý růst (pokud k němu dojde) zase rychle utlumí. Výše zmíněný argument zní asi takto: zadlužme se nyní, abychom nastartovali ekonomiku, aby se nám splácel dluh snadněji. Pokud z toho vynecháme střed věty (což lingvisticky lze), vyjde nám: zadlužme se nyní, aby se nám lépe splácely dluhy. Strategie sice možná, ale každému bankéři, od něhož si někdo s podobným argumentem chce půjčit, by se měla rozsvítit červená světélka.
A koneckonců ono "nakopnutí" je také zajímavý jazykový obrat, který se tváří, že stačí ťuknout a ekonomika se probudí a začne běhat jak zběsilá. Z japonské zkušenosti - a koneckonců i z naší západní - však víme, že žádné rozběhnutí se nekoná. Nejde tedy o "nastartování" ekonomiky, ale spíše o její tlačení. Naší prioritou by tedy mělo být co možná nejrychlejší snížení dluhu, abychom měli manévrovací prostor nebo rezervy, až přijde další krize. A ta přijde jistě, jen nevíme kdy a odkud. Rizika nízkého růstu jsou menší než rizika následného bankrotu. Jinak si zopakujeme rok 2007. Kdy ekonomiky rostly, aby pak plnou rychlostí narazily do zdi.
Psáno pro HN