Když si člověk dá dohromady všechna doporučení ekonomů, dostane zhruba toto: musíme být pracovitější, vzdělanější, technologicky vyspělejší, reformovanější, internetem prosycenější, infrastrukturně propojenější, racionálnější, inovativnější atd. Stručně: musíme být více jako Japonsko. Ironie celého vtipu spočívá v tom, že Japonsko přes veškerou svou snahu po desítky let nerostlo.

Japonská pracovní oddanost je světově proslulá. Nekonečné hodiny v práci, kdy se odchází co možná nejpozději a nikdy ne dříve než šéf. Koneckonců kam spěchat, soukromý život je scvrknutý na velikost příslušně malé místnosti v přelidněném městě. Pověstná pracovní oddanost Japonců je pak doprovázena historkami o sebevraždách po ztrátě zaměstnání, protože koneckonců pro co jiného žít? Co zná Evropan jen z historek, vidí na vlastní oči, když jsou Japonci na své vzácné dovolené, která musí být také dotažena k vrcholu efektivnosti – fotka s pozadím a pryč. Smrt z přepracování je v Japonsku tak běžná, že na to mají speciální slovo: karóši. Mají na to knihy, poučky, dokonce speciální zákon, dávky pro vdovy a děti, kterým se chlebodárce dobrovolně upracoval k smrti uprostřed neskutečného blahobytu.
Těžko také Japoncům vyčítat, že by pracovali neefektivně – mají vynikající vzdělání, studijní nasazení, o kterém se Evropanům ani nezdá, k dispozici technologie a špičkové manažerské techniky. Běžné japonské rychlovlaky jsou v Evropě vzácné a v USA neexistující. Člověk by mohl pokračovat. Ekonomická moudra a poučky kýženě aplikované, jak jen to jde, a přece… nic.
Jedna z teorií, pouze jedna z mnoha, má za to, že Japonsko nemůže (dále) růst, protože narazilo na jakýsi pomyslný zlatý strop a je vyrostlé až dost. Stručně řečeno, každý už má dva tablety, a nač by člověku byl třetí. Co mě na této teorii zaráží – a proč ji cituji – je to, že tuto skutečnost čteme jako špatnou zprávu. Vždyť by to přece měl být okamžik ekonomického hallelujah! Všichni už mají vše, co chtějí, tedy volejme sláva Bohu, tedy přesněji sláva ekonomice, nebo přesněji sláva kapitalismu, že nás zavedl do země zaslíbené, kam žádná jiná cesta, o které bychom věděli, nevede. Do bohatství, o kterém se našim předkům ani nezdálo.
Jenže nikoli, my to čteme jako průšvih. Proč? Nikoli proto, že jsou Japonci málo bohatí (jsou podle statistik mnohem bohatší než USA), ale proto, že ekonomika nemůže růst. A až vyroste, zas nám to nebude dost a jediné, co nás bude zajímat a trápit, je, že neroste ještě dál a víc. Koneckonců je příznačné, že umíme měřit, co nového se v dané zemi v daný rok vyrobí (HDP), ale nemáme pořádně statistiku na to, kolik toho máme.
Průšvih souvisí s tím, že zažíváme nikoli krizi kapitalismu, ale krizi, které je lépe říkat krize růstového kapitalismu. Nás přece paradoxně nezajímá, kolik máme, ale zajímá nás jen a výhradně, o kolik toho máme víc. A když už máme víc, tak chceme ještě víc. Kapitalismus není v krizi, naopak, dal nám toho víc, než jsme si kdy jako lidstvo přáli, v krizi je růstový kapitalismus, kdy chceme stále jen více a více. A vyroste-li země či firma o úžasná procenta, není to důvod k vděku či odpočinku, ale důvod chtít příští rok ještě víc. Těžko hodnotit kapitalismus, když jsme mu nikdy nevytyčili cíle, podle kterých jej hodnotit. Pokud je jediným cílem „více“, pak není divu, že nebudeme spokojení nikdy.
A co z toho plyne? Že jen těžko budeme ekonomičtější než Japonci. A že i rady ekonomů se vyčerpají, až je zavedeme – a co pak? I kdybychom nakrásně všechno úspěšně transformovali a inovovali, přesto přece jednou nastane „japonská chvíle“, kdy se energie ze změn vyčerpá a už se dále nebude umět překládat do ekonomického růstu. A i kdybychom tam někdy došli, budeme šťastnější? A za druhé: růst se vyrobit nedá ani s japonskou horlivostí. Co když japonský nerůstový stav není vlastnost Japonska, ale bohaté ekonomiky? A to strašidelné nakonec: i kdybychom nakrásně věděli, že další ekonomizace nám štěstí nepřinese, byli bychom schopni přestat? Nebo to bude karóši, smrt z přepracování v přebohaté společnosti, které nic kromě více nechybí?

Psáno pro HN