Film Šílený Max o rychlé jízdě, kterou nelze zastavit, neb za námi spěchá krvelačná horda zmobilizované smrti, připomíná naši zrychlenou civilizaci. Ta se také panicky bojí zastavení. Film však ve své zběsilosti nabízí i pohled, jak by vypadala společnost, kde je suspendován zákon a kde je společnost ukázána ve své nekultivované přirozenosti. Jeden mocný − Nadsmrťák Joe − obsadí zdroj vody a tu dává na příděl zuboženým. To samotné by mu ale k udržitelné tyranii nestačilo, ovládl také zdroj ideologie − voda je svatou a říká se jí příznačně Aqua Cola. Nicotní bojovníci jsou vedeni na smrt rádi, protože bez pochyb věří, že je čeká Valhala.

Vládne přesvědčení, že kapitalismus a demokracie jsou jakýmisi přirozenými stavy a že vše ostatní je sociální inženýrství. Postapokalyptická poušť Šíleného Maxe s téměř absolutně koncentrovanou mocí je však pravděpodobnější vize, jak by společnost mohla dopadnout, pokud pustíme volant a necháme ji být jen tak, nazdařbůh. Na začátku konce světa je destrukce společenského řádu. Síla je síla a slabost je slabost, chrání se silní, nikoli slabí − když si něco můžeš vzít, tak si to vezmeš. V takové společnosti neexistuje korupce, neb ti u moci nejsou jen symbolicky u moci, jako naši političtí zástupci, ale jsou skutečně u moci. Dnes je politika (alespoň proklamovaně) služba lidu − ale představa, že je tady politik, tedy nejvyšší zástupce a reprezentant společnosti, od toho, aby sloužil lidu, je velice nestará a z pohledu historie perverzní. V minulosti prostě patřilo panovníkovi víceméně vše, takže jakápak korupce? Z tohoto pohledu jsou dnešní politici úplnými beránky, jakkoli nám mohou lézt krkem. Zkrátka idylka harmonické společnosti, která se spontánně organizuje a kde si každý dělá, co chce, a nepotřebuje k tomu žádné zákony a koordinaci shora, se rozplývá, pokud člověk připustí byť jen padesátiprocentní možnost, že se vyvine do (post)armagedonu typu Šíleného Maxe. Koneckonců podprahovým tématem všech postapokalyptických příběhů je implicitní naznačení, jak to dopadne, když se to přežene s pokrokem, překročí se únosná mez pokroku. Že se totiž může stát, že po pokroku nenásleduje jen další a zdárnější pokrok, ale propad do společnosti, kterou by bylo lépe nazvat tlupou. Ta má sice občasné elementy vysoké technické vybavenosti, ale lidský život je podřazen strojům − tedy situace high-tech, low life. Otázkou je, proč se nám jako západní civilizaci tak agresivní filmy plné smrti a nesmyslné bolesti líbí. A to není moderní fenomén, tato tradice je zde s námi přinejmenším od řeckých tragédií.
Jak by asi vypadala společnost bez zákonů, policie, soudců a pravidel, ukazuje jinak průměrný film Očista (The Purge, 2013). Ten vykresluje šťastnou americkou společnost v neurčité budoucnosti, kde vládne hospodářský růst, nulová nezaměstnanost, není zde žádné sociální tření a tak dále. Tato idylka je však vykoupena jednou nocí v roce − na kterou se všichni připravují asi tak jako dnes na Vánoce −, kdy vláda vyhlásí Očistu a celou noc si každý bez následků dělá, co chce. Kdo chce vraždit, vraždí, kdo znásilňovat, znásilňuje, kdo krást, krade − každému vrchovatě podle touhy jeho srdce, co jen hrdlo či oko (nebo spíše síla jeho zbraně) ráčí. Každopádně nic z toho, co se za Očisty stane, nemá žádné právní dopady. Tu noc nevyjede policie, nepřijme vás nemocnice, hasiči se zabarikádují nebo "slaví" každý po svém. Společnost suspenduje veškerou nadstavbu, veškerou civilizaci, kterou jsme si zde pěstovali.
A takto se společnost každoročně "čistí" − od slabých, nechráněných, nesympatických. Tato hrůzná představa je ale s námi také od nepaměti, kdy se konaly neřádné nesvaté svátky, kdy polevil řád a vše bylo naopak. Jako by se zde řád dopíjel, v tomto neřádu, v bahně. Paradoxem zde je, že se společnost čistí se špínou, jako by si chtěla oddechnout od nánosů charity, solidarity a kultivovanosti. Čistí se tak dodnes, ve filmech a hrách. Naštěstí ve filmech a naštěstí ve hrách − násilí tak zůstává na fiktivní úrovni. Nicméně dějiny ukazují, že závěs mezi těmito dvěma světy není zase tak silný, jak se nám občas zdá.

Psáno pro HN