Běžný jazyk, který bezděky a mnohdy automaticky a bez přemýšlení používáme každý den, má v sobě mnoho tajemství. Všimněte si třeba, že ač na teoretické úrovni pečlivě rozlišujeme mezi myšlením a vírou (pro mnoho lidí jsou dokonce na opačném významovém pólu), v každodenním jazyce je téměř volně zaměňujeme. Říct, myslím si, že ano, má skoro stejný význam jako věřím, že ano. Když ekonom prorokuje budoucnost, může říct myslím, že příští rok poroste HDP o x procent, stejně tak jako může říct, věřím, že příští rok poroste HDP o x procent. Je to téměř to samé, byť to druhé by bylo upřímnější, protože na to, aby se jeho vidění naplnilo, aby mohl prorokovat, potřebuje věřit, že se splní plno vstupních podmínek, vztahů. Musí také věřit, že je (ekonomický) svět matematicky modelovatelný, byť na osobní úrovni by se něčemu takovému asi sám vysmál. Kdo tedy takto modelově přemýšlí − což je v pořádku, myšlení potřebuje modely −, tak také zejména věří. Jinými slovy myšlení a věření má k sobě blíž, než se zdá.

O lidské nátuře také možná svědčí náš nejběžnější pozdrav, totiž dobrý den. Tímto pozdravem se lidé běžně zdraví skoro všude na světě − přejeme tak člověku, kterého potkáme, aby měl dobrý den. Kolikrát se vám stalo, že byste pozdravili − nebo vás někdo pozdravil − přáním špatného dne? Jinými slovy říkáme, že kdyby bylo po našem a nic nás to nestálo, přejeme si dotyčnému přát, aby měl hezký den. I když jistě existují situace, kdy člověk druhého nemá v lásce, stává se to − v porovnání s rozdáváním přání dobrých dnů − málokdy. I to bezděky svědčí o tom, že mezi sebou máme pouto, kdy nám záleží na osudu druhého.

Ještě zajímavější mi připadá, když se dostaneme k slovním rituálům u transakce, při placení. Prodávající říká děkuji, když přijímá peníze, kupující říká děkuji, když přijímá zboží nebo službu. Děkují oba. Což mimo jiné svědčí o tom, že svobodná transakce je výhodná pro oba. Když si to trošku letně zpomalíme, při jakékoliv transakci dochází k jedné shodě a jedné fundamentální neshodě. Musí existovat naprosto přesná shoda na ceně (nemůže jeden prodat za jinou cenu než druhý koupit), ale zároveň neshoda, co se týče hodnoty. Prodávající nikdy svobodně neprodá takovou věc, u níž věří, že cena je nižší než její hodnota, naopak rád prodá takovou věc, kde považuje cenu za vyšší, než má pro něj dotyčná věc hodnotu. Hodnota je subjektivní věc a stejně tak jako krása spočívá v oku hledícího (a nikoliv v objektu). Cena je objektivní a vyžaduje naprostou shodu − kdežto hodnota je subjektivní. Prodávající před transakcí vychvaluje svoje zboží (ve snaze zvýšit hodnotu zboží v očích kupujícího, tedy obhájit cenu), kdežto kupující bude poukazovat na nedostatky (ve snaze opačné).

Zajímavý je další krok. Pokud se nejedná o prodávání, ale dávání (všimněte si společného kořene těchto slov), tyto pozice se prohodí a rituál se hraje naopak. Ten, který přijímá, poděkuje a ten, který dává, řekne obvykle něco jako: není zač, to nestojí za řeč. Podobně to funguje ve všech jazycích, které znám: obdarovaný vehementně, až ostentativně děkuje, byť dar nemá pro něj velikou hodnotu (jé, takové ponožky jsem si vždycky přál! To jsi neměl, to nemohu přijmout). Jinými slovy darující hodnotu verbálně a i jinak neúměrně snižuje, obdarovaný naopak ostentativně zvyšuje. Při prodeji prodejce vychvaluje a kupující snižuje. A ještě jedna věc. Při prodeji děkují obě strany, při dávání darující neděkuje, ten se spíše omlouvá.

Přitom by mělo svou ekonomickou logiku, kdyby darující svůj dar vychvaloval − ať už v naději, že na oplátku dostane dar podobně hodnotný, nebo aby ukázal, jak moc si dotyčného váží. Nebo se tím snižováním snažíme naznačit, že si dotyčného vážíme mnohem víc, než je hodnota onoho nehodného daru.

Ať tak či onak, dávat a prodávat v nás vyvolává obrácení rituálů. A co teprve, pokud předponu pro- ve slově pro-dávat a samotné pro-dávání otrocky přeložíme do angličtiny? Dostaneme give a for-give, tedy dát a odpustit. Při letních úvahách o (ne)odpouštění Řecku to bude jistě užitečné. A jak je to v němčině? Geben a vergeben.

Psáno pro HN