... aneb O slabinách silné měny

Přestože toto dvojsloví zní jako termín z kulturistiky, je to obrat, který nedávno použil Jean-Claude Trichet, guvernér Evropské centrální banky, když hodnotil vývoj kurzu eura. Koruna je na tom ještě "brutálněji"...

Euro už neposiluje jen proti americkému dolaru, kde se láme jeden rekord za druhým, ale vůči všem hlavním měnám. Evropské podniky sice zatím vyvážejí nenarušeně dál, ale ve vzduchu visí podlouhlý otazník jak dlouho jim to vydrží.

Z tohoto pohledu je česká situace, užijeme-li bankéřových slov, skutečně ještě brutálnější. Euro rekordně posiluje proti dolaru, koruna navíc rekordně posiluje proti euru. Posilování koruny bylo u nás prozatím bylo vždy vnímáno z té lepší stránky. Mohli jsme si mnout ruce, díky silné koruně jsme si užívali nižší inflaci (a to i přes vysoká čísla z posledních tří měsíců, bez silné koruny by inflace byla ještě vyšší). Díky silné koruně z globálního hlediska všichni bohatneme, roste naše kupní síla – a to nenápadně, jakoby bez námahy. Silná koruna dodává na mezinárodní prestiži a naše korunové úspory se samovolně zhodnocují. Tolik výhody.

Polštář, který umí kopnout
Jenže posilování koruny, se kterým v mírných dávkách dlouhodobě počítal každý, se nějak utrhlo ze řetězu a už není po vůli ani ČNB, která jinak silnou korunu vítá. Koruna se přestala chovat „hezky“ a dostala se nevypočitatelných tenat, kdy rychlé posílení může vystřídat cokoli: prudký propad nebo další drastické posílení. Silná koruna může začít kopat.
Jedním z častých argumentů odpůrců společné měny je teze, že volný směnný režim působí jako polštář, který tlumí nepříznivé vlivy, které na domácí ekonomiku přicházejí zvenčí. To je však s velkým otazníkem. Občas to tak může být a občas je to ale přesně obráceně: směnný kurz může naopak takové šoky pro domácí ekonomiku sám vytvářet. A tyto vlny mohou být mnohem zbytečnější a umělejší než ty reálné a tržní, přicházející zvenčí. Na stav koruny totiž nemá vliv jen vývoj reálné ekonomiky a úrokový diferenciál, ale i spekulace, psychologické hrátky, které mohou ekonomiku výrazně rozhoupat a poškodit. Příklad: podnikateli se pod tlakem silnější a silnější koruny po půlroce přestat vyplácet vyvážet své zboží do eurozóny a svou továrnu uzavře. Za další půlrok se koruna zklidní a oslabí, ale tu už je pozdě – jeho místo obsadil někdo jiný nebo by obnovení provozu vyšlo příliš draho. Tento podnikatel nedoplatil na svou tržní nekompetentnost (zajištění měny problém dlouhodobého posilování neřeší, jen je může na chvíli oddálit). Doplatil na nevypočitatelné pohyby směnného kurzu.

Trest za vývoz
Navíc posilující koruna se nechová zcela fér - znevýhodňuje vyvážející podniky a zvýhodňuje neexportující. Většina české výroby (81% HDP) jde na export, drtivá většina do zemí eurozóny (64%). Poté, co eurem začne platit Slovensko, stoupne toto číslo na 71%. Mimochodem, tento případ mnohé ilustruje: až tato situace nastane, bude se českým výrobkům hledat na slovenském trhu místo obtížněji. Až doposud totiž šly tyto měny relativně ruku v ruce, ale po zavedení eura se české výrobky budou pro slovenské potenciální spotřebitele dlouhodobě prodražovat.
Pochopitelně nejsnazší cesta (a cesta kterou zvolila drtivá většina západních zemí EU) jak se dlouhodobě vyhnout neustálém střídání posilování a oslabování měny je zavedení společné měny. V našem případě by to znamenalo nominální přibližování eurozóně skrze inflaci místo směnného kurzu. Ovšem mám za to, že s inflací si podniky umějí poradit mnohem lépe. Tlak totiž ucítí na straně nákladů (které ovšem mají mnohem více pod kontrolou a jsou předvídatelnější) místo na straně příjmů (kde a se tlak primárně a ihned promítne do zisku a vynucené snižování nákladů může nastat až druhotně). Navíc inflace, která postihne všechny podniky zhruba stejně (v nárůstu nominálních mezd) nebude trestat ty exportující tak, jak to dnes dělá posilující koruna.

Mzdový paradox
Čím je koruna silnější, tím více se zmenšuje naše mezinárodní konkurenční výhoda. Mimochodem se tím také dostáváme do mzdového paradoxu: reálné mzdy v korunovém vyjádření rostou nejpomaleji z regionu, ale z pohledu zahraničí naše mzdy v eurech vzrostly za posledních 12 měsíců o téměř 25%.

Takže přestože se česká mzda pro zahraničního investora zvedla o čtvrtinu, český zaměstnanec si toho téměř nevšimne (pokud tedy zrovna svůj plat neutratí v eurozóně). Každé posílení má tedy i své slabiny a je na pováženou, jak dlouho otálet s přijetím eura. Již takto jsme na konci pomyslného Maratónu zemí, které chtějí euro přijmout.

článek vyšel v HN