Zpráva kapitána pro techniky, kteří spravují letadlo: neuvěřitelná úroveň hluku v kabině pilota. Odpověď technika, která se za pár dní objevila ve vypořádání vady zněla takto: hluk nastaven na mnohem uvěřitelnější úroveň. Nebo z jiného soudku: všimli jste si někdy, že na nespravedlnost nadáváme téměř výhradně v momentě, kdy nás postihuje negativně?

K tomu, jak spolu tyhle dvě věci souvisejí a proč se o nich v úvodu zmiňujeme, se ještě dostaneme, začněme ale zeširoka.

Pokud je aktuální hospodářský cyklus něčím výjimečný, je to nárůst, nikoli pád. Podíváme-li se totiž konkrétně například na index akciových trhů - a uděláme si trendovou analýzu - dostali jsme se v tomto cyklu o 163 % nad dlouhodobou úroveň. Jinými slovy: houpačka (nebo chcete-li hegelovsko-dialektické kyvadlo dějin) se rozhoupala směrem vzhůru jako nikdy předtím.

Největší dosavadní odchýlení od dlouhodobé úrovně činilo 83 %. Zajímavé na tom je, že to bylo v době před velkou hospodářskou krizí na konci dvacátých let minulého století.

Období nadprůměrného zhodnocování akciového indexu střídaly doby jeho poklesu. Po zmiňovaném prudce netrendovém (tedy vyšším, než je dlouhodobý průměr) nárůstu cen akcí nastal dějinně nejhlubší propad - a to o 66 % pod dlouhodobý průměr. Podobně, i když méně extrémně, se americký index S&P choval předtím i potom.

Úchylky a výchylky

Tentokráte jsme se od trendu odchýlili téměř třikrát víc - o oněch 163 %. Člověk by tedy čekal, že zpětné zhoupnutí extrémně vychýleného kyvadla bude následovat podobně hluboký propad. Výsledek? Nejhlubší propad amerických akciových trhů (z 9. března 2009) byl - chvilka napětí - šest procent pod trend (sic!). To je celé.

Opakuji tedy větu z úvodu s dvojím důrazem: Pokud byl aktuální hospodářský cyklus něčím historicky výjimečný, pak neuvěřitelným nárůstem, nikoli propadem. Propad se nám zdál opticky veliký, protože nám působil závrať pád z velké výšky. Ten pád ale nebyl ničím jiným, než návratem k normálu. Jinými slovy: tempo růstu bylo přivedeno na více uvěřitelnou hladinu.

Od dna, kterého dosáhl začátkem března minulého roku, index během pouhých dvou set dní posílil o 70 %! Podobnou neuvěřitelnost jsme viděli na akciovém trhu v poslední době už třikrát.

Po celou druhou polovinu devadesátých let - když se nafukovala internetová bublina - bylo zhodnocení akcií neuvěřitelně překotné. Potom "bublina praskla", ale už od roku 2002 bylo možno opět sledovat stejnou překotnost, která dokonce měla skoro shodnou strmost růstu. To trvalo do konce roku 2007 a pak přišla tahle nejnovější krize.

Její propad (věříme-li tedy tomu, že máme dno za sebou), trval jen 16 měsíců. Což je mnohem kratší doba, než po jakou jsme se museli potýkat s propadem po černém pátku (34 měsíců), internetové bublině (30 měsíců) nebo v souvislosti s ropnou krizí v 70 letech (21 měsíců). A už zase, potřetí, jsme na stejně prudké trajektorii. Ach, ta nesnesitelná lehkost neuvěřitelnosti.

Pochválen budiž cyklus

Kdysi jsem si myslel, že je to nevděk nadávat jen když se trošku, "nespravedlivě" propadáme a alespoň se nezarážet, když "nespravedlivě" rosteme. Když jsem na toto téma debatoval s filozofem Janem Sokolem, poučil mne, že to je obecná vlastnost dobra a zla.

Dobro bez zla nevidíme. Nikdy jsem nebyl tak vděčný za své bezbolestné břicho jako po několika dnech nesnesitelné bolesti z otravy jídlem. Možná to je jeden z (ontologických) důvodů, proč se ekonomika vyvíjí v cyklech.

A z tohoto pohledu bychom měli za cykly být vlastně nesnesitelně vděčni.

Psáno pro HN