Bush přijíždí jednat, Putin střílí do vzduchu výhružné demostrativní rakety. Už ten rozdílý přístup musí člověka zarazit. Putin se tváří, jakoby státy, které bývaly "sovětskými satelity," byly stále pod jeho vlivem. Jsme nebo ne? I proto je rozhodutí o radarech důležité a naše historicky první rozhodnutí, které jde „vně“ pouze naší země a čistě naše zájmy.

Diskuse k blog-článku „Jsme národ hobitů: radary a reformy,“ který jsem vyvěsil v sobotu, byla přes víkend tak široká a zajímavá (děkuji za ni), že mi přišlo škoda nerozvinout diskusi dále. Koneckonců od toho jsou blogy - a v tom jsou jiné než „pasivní“ novinové články – je to aktivní diskuse.

Přirovnání k hobitům není v žádném případě urážlivé. Naopak. Hobiti byli národ velice sympatický, vtipný, dokázali si ze sebe dělat srandu a brát se s jistou (sice zavalitou, ale přesto) lehkostí. I v tom jsme hobitům podobní a o lehkost pohledu na nás samotné jsem se koneckonců pokusil i v minulém článku. Hobiti, jak všichni víme, splnili v dějinách Středozemě zcela jedinečnou roli, přestože to nebyli žádní „rození“ hrdinové. Když šlo do tuhého, hobiti se drželi správné věci.

Rozhodujeme o vnějším světě – poprvé
Čechy se (spolu s Polskem) „díky“ radarům octly v centru mezinárodního dění. Zahraniční média sledují naše počínání s větším zájmem než cokoli jiného a sledují naše rozhodnutí, protože na něm záleží. Je to snad od revoluce poprvé, kdy naše rozhodnutí ovlivní nejen nás, ale i vnější svět. Vstup do NATO, OECD nebo EU byla sice velká rozhodnutí (no, ono upřímně nebylo zas tak složité o tomto rozhodnout… šlo spíše o přijetí do klubů), ale vždy se týkala jenom a jenom nás, našich zájmů a naší budoucnosti. Nyní poprvé rozhodujeme o věcech vnějšího světa. Naše rozhodnutí (souhlas i odmítnutí) prostě bude mít vliv na vnější geopolitický svět a na rovnováhu sil a my se z této role prostě nevykroutíme. Tedy ještě jinými slovy: po dlouhé době nacismu, komunismu atd. nerozhoduje vnější svět o nás, ale my o světě vnějším. A ještě jinak: rozhodovat o svých vlastních věcech jsme se po 17 letech již slušně naučili, rozhodovat o věcech světových se ještě musíme učit. Je to ale zcela přirozené a normální – nikdy jsme neměli příležitost se toto naučit.

Podotýkám, že co se týče radarů, jde o naše rozhodnutí. Ať už se rozhodneme jakkoli (můj osobní názor vyjít vstříc spíše americké otázce než ruským výhružkám, zde není tak důležitý) – jde o to, že je to rozhodnutí naše, které nás spíše nevolky než volky vtahuje do záležitostí velkých. A my se v této roli necítíme moc dobře. Není divu, už dávno jsme tuto roli nehráli a musíme si na to jen pomalu zvykat.

Zpět pod ruský vliv?
Poslední poznámka. Nedokáži si dost dobře představit, jak jinak než podlehnutí ruskému vyhrožování by bylo vnímáno případné odmítnutí radarové základny. Čím více Rusko vyhrožuje, čím více raket bude demonstrativně testovat, tím se celé zadání stává paradoxně jasnější. Pokud základnu odmítneme, bude až příliš jasné, k čí sféře vlivu se hlásíme. Se současnou zahraniční politikou Ameriky není nutno bezpodmínečně souhlasit (a neznám jediného Američana, který by ji jak celek schvaloval). Nicméně jasné je, že Američani (na rozdíl od Putina) se naše rozhodování nesnaží ovlivňovat žádným siláckým vyhrožováním a střílením výstražných raket do vzduchu. Naopak, přijíždí k nám na návštěvu - a to v nejvyšším možném politickém i protokolárním zastoupení – citlivou věc diskutovat. Již tento přístup o mnohém svědčí...

Kýžená Země nikoho
Snažíme se žít v zemi nikoho, jenže to bohužel nelze a nikdy to ani ve skutečnosti nešlo. Nejlépe by nám pochopitelně bylo bez válek a radarů a tanků a vojáků… ale taková ideální Foglarova Země nikoho bohužel v geopolitice neexistuje. Ještě tedy jedna (krátká) citace Tolkiena: „Svět se změnil…“ a my si na to musíme zvyknout.