Klid, státní bankrot České republice nehrozí. Nejsme jako Řekové. Ehm, zatím. Můžeme v usměvavé politice "vše je v pohodě" bez problémů pokračovat ještě nějakou dobu. Dávám tomu tak dvě až tři volební období.

O státním bankrotu píši proto, že snad není jediná přednáška, kde by se mne na to posluchači nezeptali. Jednou, v Děčíně, už jsem nestihl odpovědět, tak jsem danému pánovi slíbil "odpověď článkem". Plním tedy slib.

Naší slabinou byla naše síla

Kombinace angličtiny a češtiny nabízí výmluvnou slovní hříčku: bank-rott by totiž znamenalo doslova "shnití banky". Tedy v našem případě státu. K tomu dojde, když má stát (naslibované) větší výdaje, než jaké je schopen zaplatit z výběru daní plus trpělivosti věřitelů.

Často k tomu dojde dlouhodobou trpělivou kolektivní přípravou: každoroční bobtnavé zvyšování dluhu, tu tři, tu dvě procenta a - jaké překvapení! - za generaci jsme po uši v dluhu. Krize za nic nemůže (tedy s výjimkou Pobaltí), většina zemí by se s úsměvem udlužila i bez ní.

Před čtyřmi roky jsem tomuto listu poskytl novoroční rozhovor, který redakce otitulkovala Naší největší slabinou je naše síla. Šlo o to, že tehdy prudký růst pomáhal zakrýt hlubinné problémy. Ty ovšem krize opět odhalila. Je snadné řídit stát, který bohatne o sedm procent ročně. Polský satirik Stanisław Jerzy Lec kdysi napsal: Nejslabší část řetězu je nejsilnější - dokáže řetěz přetrhnout. Takovou "silnou slabinou" se stala krize - poukázala na slabost řetězu.

Zpět k bankrotům. Za jejich nejjemnější formu lze považovat bankrot leadershipu. Pokud si národ není schopen vládnout a administrovat bolest (to je ta pravá role politika a ministra: administrace bolesti - a ne naopak, jak tomu často je), země odkládá reformy pomocí zvyšování dluhu (příklad Řecka a Maďarska), až narazí kosa na kámen - a nikdo jí už není na její rozmařilý život ochoten dál půjčovat.

Takové zemi pak nezbývá než doufat v netržní, solidární půjčku (spíš dar) od ostatních spřátelených zemí. Ty zato uvalí na dlužníka "nucenou správu". Například v Maďarsku tedy z ekonomického hlediska povládne i nadále "loutková vláda", protože chod ekonomiky de facto ještě nějaký čas pořád bude určovat Mezinárodní měnový fond. Pro mnohé země to je paradoxně spásonosný stav.

Sice delší, ale nepříjemná

Pokud se solidární pomoc nenajde, vládě na rozdíl mezi (nízkými) daňovými příjmy a (vysokými) výdaji nikdo nepůjčí. Kabinet pak musí buď drasticky seškrtat slibované (důchody, platy státních zaměstnanců) a odnesou to sociálně nejslabší skupiny. Nebo musí neméně drasticky zvýšit státní příjmy. Což v praxi znamená prudké zvýšení daní, zabavení bankovních úspor obyvatel nebo měnovou reformu.

I tak ale není schopen zbankrotovaný stát zaplatit staré, natož nové dluhy. Většinu půjček si přitom pořizuje od domácích bank - tedy prakticky od místních obyvatel. To, že jim peníze potom není schopen vrátit, znamená, že jim část úspor zabaví. Dál již si pusťte fantazii na špacír. V Řecku jsou lidé už v ulicích, třebaže k ničemu takovému tam ještě nedošlo.

Spoluobčané, vězte, že každý volební slib si zaplatíte z vlastní kapsy, politik do něj nedá ze svého ani korunu. Je to úplně stejné, jako bych vám "dal" růže a zároveň strhl 300 korun z účtu.

Před volbami se dá slibovat buď nezadlužování, nebo rozdávání. Slibovat oboje připomíná slavnou scénu z Šíleně smutné princezny, kdy generál připravuje bojový plán: Nepřítel čeká, že obětujeme levé křídlo. My jej ale překvapíme tím, že obětujeme křídla obě.

Pravda je taková, že nás čeká za všech okolností cesta oddlužování, která bude sice delší, ale zato méně pohodlná.

Psáno pro HN