Diskutéry na téma smysl a účinky Entropy by za účelem větší přehlednosti šlo sešikovat do dvou pochodových útvarů. V jednom by nesli transparenty s nápisy „Urážka“, „Provokace“, „Blamáž“,
„Upatlanost“, „Vyhozené peníze daňových poplatníků“ a tak podobně. Tvářili by se temně, s čímž by pikantně kontrastovaly usměvavé tváře druhého uskupení, opatřeného nápisy „Umění“, „Výzva k debatě“, „Povedený vtip“ „Důvod k národní hrdosti“ a tak podobně. Kteroužto výzdobou by jedni i druzí sdělovali okolí, čím pro ně Entropa je. K tomuhle dělení jsem došel studiem rozličných mediálních pramenů a rovnou říkám, že to není nic pro mne. Mému emocionálně plochému zaměření chybí proud třetí, kterému, kdyby byl, bych přidělil pouze jediný nápis: „Entropa je především objednávka, umění až potom“: Pakli vůbec, dodávám ve snaze vyhnout se i jen stínu podezření, že se pokouším být arbiter elegantiarum.

Než se doberu vysvětlení nápisu neseného třetím proudem, který jsem ale v reálu vůbec nezaznamenal, dovoluji si podotknout, že mne trochu zaráží zbytnělost místního vnímání celé pidiepozody v kontextu Evropy a jejich faktických problémů. Diskuse o tom, jak nás asi Evropa vnímá v souvislosti s tím, co pan Černý pověsil nade dveře její oficíny je úsměvná, stejně jako spekulace o tom, co si teď o nás budou ostatní národové myslet, co jsme jim tím výtvorem dali nebo vzali. Soudný člověk nehodnotí národní charakter a podobné věci podle jednoho uměleckého výboje či pokusu o něj a zbývající většině je to egál. Mají dost svých jiných starostí o chléb vezdejší.

Z pohledu právníka mi ovšem nepřipadá jako nejpodstatnější přít se o umělecký přínos Entropy, povolenou míru nadsázky nebo ironie a z toho plynoucí povinnou toleranci, případně o to, co se v reakcích na Entropu odhaluje. Zásadní a klíčový pro mne je totiž již naznačený rozdíl mezi uměleckým dílem a uměleckým dílem na zakázku. Kupříkladu sochař, který vytesá parodii na místního řezníka a tu pak vystaví jest jen a jen umělcem. Jako takový musí být ve jménu tvůrčí svobody hájen i před eventuálními fackami rozzuřeného živnostníka, který má na nadsázku a ironii dramaticky jiný pohled. To ale přestává platit (až na tu ochranu před fackami), pokud své pojímání řeznického mistra vtělí umělec do jeho náhrobku, který se zavázal vytesat na objednávku pozůstalých po tom řezníkovi. V téhle pozici zajisté také může být umělcem (byl-li jím kdy předtím), ale a zejména je dodavatelem náhrobku a smluvní stranou. Vnucovat z pozice dodavatele vzpouzejícímu se zákazníkovi dílo, o němž tvrdí, že se mu nelíbí neb si ho takto nepřál, lze jen do té míry, je-li dodávka podle smlouvy. Argument, že věc možná není úplně tak, jak jsme se dohodli, ale zase je to „umění“ a komu se to nelíbí je buran, jest excelentní ukázkou nabubřelosti jakož i popřením elementární obchodní seriosnosti.

Nevím jak přesně zněl kontrakt mezi státem a panem Černým, nicméně troufám si pochybovat, že si stát objednal výtvor, který zaručeně vytočí co možná nejvíc představitelů členských států EU tak, že se části díla budou muset po odhalení hned zase zahalovat, protože jinak by nám snad dotčené státy vypověděly válku nebo alespoň s námi přerušily diplomatické styky. A je úplně jedno, jestli jde jen o úsměvnou hříčku, ironii, provokaci, anebo hrubou neslušnost. To vše jsou ostatně pojmy hodně subjektivní. Vybírat mezi nimi ten správný může mít smysl v případě prostého faktu presentace čehosi jako uměleckého díla. Jde-li ale o výzdobu společného prostoru na objednávku, pak ta výzdoba prostě musí být taková, aby neurážela či nedráždila nikoho z těch, kterým jsou prostory společné. A je zcela jedno co si myslíme o jejich smyslu pro humor, sebevědomí a jiných dobrých vlastnostech, z jejichž nedostatku jsou kolektivně viněny ty státy, které se proti Entropě zvlášť agresivně ohrazovaly. A mimochodem, dost směšný je argument podle kterého se to líbilo místním úředníkům. Ti jsou placeni za to, aby tam makali a ne, aby se jim něco líbilo nebo nelíbilo. Jejich názor je zcela irelevantní.

Z toho, že se pan Černý začal omlouvat ještě dřív, než byl jím vyrobený útvar oficiálně odhalen usuzuji, že si musel být od začátku vědom možné nevole států EU. Pak je ovšem otázka, proč zakázku bral a pracoval na ní, když i bez jasného smluvního zadání muselo být každému myslícímu člověku jasné, že by se konečný výtvor měl líbit všem dotčeným (státům) anebo minimálně, neměl by je rozzuřit do krvava. Uznávám, že každý umělec má své meze, a to co je za nimi už vnímá jako tvůrčí prostituci. Pro ten případ se ale měl pan Černý jasně vyjádřit a měl-li neodbytné tvůrčí puzení charakterizovat kupříkladu Bulharsko nášlapným záchodem, uspořádat za tím účelem svoji vlastní expozici a nebylo by co řešit. Pak už by se diskuse dala vést skutečně jen v duchu shora naznačených hesel jakož i jiných, jim podobných. A samozřejmě též o zmíněné tvůrčí svobodě limitované tím, čemu se říká veřejný pořádek. Kterýž, sám o sobě a podle mého soudu, zmíněnou Entropou zcela jistě ohrožen natož porušen nebyl. Nezávisle na tom, co si o tom myslí v Bulharsku případně i jinde. Nicméně šlo o zakázku na objednávku, jak jsem řekl, předpokládám, že objednávka byla přiměřeně krotká anebo se to dalo bez velkých pochybností předpokládat. V tom případě je následný řev dokladem toho, že konečná dodávka byla nekvalitní.

Ve světle těhle zjištění bych si tedy troufal tvrdit, že pokud si v důsledku Entropy někdo na Českou republiku tvořil nějaký generální názor, pak nejspíš tak, že jsme motáci, kteří si pletou obchod se svobodným uměním a pak se blbě omlouvaj‘. Zejména jsem ale přesvědčen, že za měsíc už po celé události ani pes neštěkne a nikoho to k žádným urgentním závěrům nevyprovokovalo.