Podle některých mediálních reakcí nám novelu trestního zákona, která má honorovat zveřejnění odposlechu až pěti lety kriminálu poslal sám satanáš nebo nějaký jeho dobrý kámoš. Před úvahou co s tím se nelze ubránit zlomyslné poznámce na téma, kdo s čím zachází, s tím začasté i schází. Léta se u nás zveřejňováním přepisů odposlechů porušoval zákona, kašlalo na ochranu soukromí, což je, jen tak mimochodem, také ústavní právo. A teď nastal čas sklidit bouři. K soukromí všichni přistupovali tak, že jestli se jeho porušení někomu nelíbí, ať si své právo vysoudí. Tedy primárně nebyl prakticky nikdo ze zainteresovaných ochoten vnímat zákon jako instrukci jak se chovat, ale pouze jako možný zdroj následných nepříjemností. Asi jako kdybychom si řekli, že dopravní předpisy nás nezajímají a komu se to nelíbí, ať si nás chytne. Je jen v logice věci, že když civilní norma k regulaci nežádoucího jednání nestačí, začne se uvažovat o normě trestní.

Reakce na přijetí zákona mi připadají moc exaltované a málo exaktní. Pracuje se spíše s pocity, než s fakty. Například jsem dosud nepřipadl na rozbor zmíněné právní úpravy zaměřený na to, co doopravdy postihuje a za jakých okolností. Též i některé události se zákonem související jsou podávány poněkud nepřesně.

Původní, zcela neškodný návrh novely trestního řádu, která směřovala k uzákonění zákazu zveřejňování údajů o poškozených, zmutoval do dnešní podoby při průchodu ústavněprávním výborem Poslanecké sněmovny. Mutace spočívá doplňku o explicitní zákaz zveřejnit bez souhlasu dotčené osoby informace o nařízení či provedení odposlechu a informace z odposlechu získané, pokud umožňují zjištění totožnosti dotčené osoby. Druhou změnou je drobná úprava již existujícího § 178 trestního zákona, což je norma, která postihuje neoprávněné nakládání s osobními údaji. Podle dnešní verze je trestné neoprávněné sdělení, zpřístupnění či jiné zpracování nebo přisvojení si osobních údajů o jiném, shromážděných v souvislosti s výkonem veřejné správy. Podle novelizované verze je trestné takové jednání i ve vztahu k osobním informacím shromážděným v průběhu trestního řízení ale jen tehdy, bude-li tím způsobena vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech osoby, které se osobní údaje týkají.

V této podobě byl také návrh novely schválen a posléze předložen Senátu. Nevím jak kdo, ale z mediálních informací jsem nabyl přesvědčení, že Senátu se novela znelíbila právě kvůli postihu svobody projevu. Možná se tam o něčem takovém mluvilo, záznam rozpravy jsem nestudoval. Jisté je, že z pozměňovacích návrhů nic takového nevyplývá. Senát navrhl pouze vypustit z trestního řádu zákaz zveřejňování odposlechů, ale proti úpravě trestního zákona žádné výhrady vysloveny nebyly. Na jednání Poslanecké sněmovny 5.2.2009 senátor Oberfalzer odůvodnil pozměňovací návrh nadbytečností úpravy, schválené Poslaneckou sněmovnou. Poukázal na zákon o ochraně utajovaných skutečností a zákon o ochraně osobních údajů, kteréžto předpisy poskytují dostatečné právní nástroje, aby publikace uniklých přepisů odposlechů mohla být postižena. A jestli se postih nekoná, není to vada legislativy, takže nemá smysl jí zpřísňovat. Tedy ani slovo o cenzuře či čemkoliv podobném. Poslanci to tak neviděli, ze 161 přítomných jich bylo 129 pro původní text zákona, proti nebyl nikdo. Pan president už zákon podepsal, takže bude účinný prvním dnem druhého kalendářního měsíce po jeho vyhlášení. Tedy hodně brzo. Co to může v praxi znamenat?

Zákaz zveřejňování informací o obsahu odposlechů telekomunikačního provozu sám o sobě není ničím pozoruhodným. Souhlasím se senátory v tom, že protiprávní bylo zveřejňování odposlechů už před novelou, takže v tomto směru jde jen o explicitnější vyjádření tohoto zákazu. To co zřetelně znepokojuje všechny potenciálně dotčené a spolu s nimi i část veřejnosti, byť asi ne moc velkou část, je postih za trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji, který je po novu možný i v případě sdělení osobních údajů shromážděných v průběhu trestního řízení, A stane-li se tak tiskem, filmem, rozhlasem, televizí nebo veřejně přístupnou počítačovou sítí, může to vynést až těch zmíněných pět let kriminálu. Nejsem si jist, jestli toto ustanovení bylo aplikovatelné v minulosti, ale faktem je, že osobní údaje shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné správy asi budou i osobní údaje shromážděné v průběhu trestního řízení, takže zase jde spíše o zřetelnější vyjádření něčeho, co se ze zákona již dalo vyvodit před novelou. Jinak řečeno, je s podivem, že pokřik nastal až nyní a kvůli novému zákonu, když podle všeho, včetně názoru senátorů, trestní stíhání za zveřejnění obsahu odposlechu hrozilo i podle stávajícího trestního zákona.

V téhle souvislosti je vhodné připomenout i ustanovení § 257a trestního zákona. Podle něj může být potrestán ten, kdo získá přístup k nosiči informací a v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou újmu nebo sobě nebo jinému získat neoprávněný prospěch, takových informací neoprávněně užije. Je záznam odposlechu telekomunikačního provozu, jedno zda v elektronické podobě, nebo přepsaný na papíru, informací uloženou na nosiči? No to zcela jistě. A je jeho zveřejnění poté co, byl ukraden z policejních análů neoprávněným užitím? I tady to spíš vypadá, že ano. Zatím to ale touhle cestou nikdo nezkusil.

Kontroverzní - novelizovaný text § 178 trestního zákona je podle mne dokonce z hlediska odpovědnosti za zveřejnění obsahu odposlechu příznivější. Jak bylo uvedeno, v minulosti postačovalo neoprávněně sdělit osobní údaje shromážděné v souvislosti s výkonem veřejné správy. Nyní musí být splněna ještě jedna podmínka, totiž musí být takovým zveřejněním způsobena vážná újma na právech nebo oprávněných zájmech dotčené osoby. A tady se zcela určitě otvírá prostor pro úvahy o tom, zda například politik, komunikující způsobem, který prokazatelně a zřetelně svědčí například o zneužívání jeho postavení, může být dotčen na svých právech, pokud z nějakého důvodu je jeho rozhovor legálně odposlechnut a záznam posléze, jak je u nás zvykem, někdo ukradne a vynoří se v mediích.

Zmíněné úpravě je vytýkáno, že kvůli ní nebude možné informovat o nemravném jednání politiků, poukazuje se, že v minulosti zveřejnění odposlechů přineslo významné informace, novináři díky odposlechům mohou prokázat, že policie má důkazy ale nekoná, což pak je dáváno do souvislosti s panem Mrázkem, jehož jméno se zásadně uvádí s predikátem mafián nebo král podsvětí. Též je zmiňována kauza úplatků ve fotbale.

Pokud jde o pana Mrázka, je zjevné, že kromě predikátu není nikdo schopen jasně popsat, co vlastně páchal. Nikdy nebyl odsouzen a ani z odposlechů, nebylo zjištěno nic, co by odůvodňovalo alespoň zahájení trestního stíhání. Jsem si dost jistý, že kdyby byl dotyčný naživu a zažaloval na ochranu osobnosti, měl by úspěch. Lhostejno co ve skutečnosti dělal nebo čím se živil. To samo svědčí o informační hodnotě odposlechů. Adorovat zveřejnění odposlechů pořízených v souvislosti s kapříky, kteří údajně plovali v našem fotbalu, je holý nesmysl. Právě na základě obsahu zaznamenaných telefonních rozhovorů bylo zahájeno trestní stíhání a tyto záznamy tvořili zásadní a namnoze jediný důkaz. Obsah odposlechů unikl již v době, kdy trestní stíhání bylo v běhu a jeho zveřejnění nemělo na věc vůbec žádný vliv. Šlo výhradně o komerční záležitost.

Za významnou lze považovat informaci, která má zásadní vliv na další události. Ať si každý sám posoudí, jestli něco takového vzešlo ze všech dosud uniklých odposlechů. Já mám dojem, že ne.

Odposlech je jeden z prostředků, jakým policie získává informace a případně i důkazy o trestné činnosti nebo o jednání, které by trestným činem mělo být. Je všeobecně považován za velmi zásadní narušení ústavního práva občana, proto ho může nařídit pouze soud a jenom v případě vyšetřování některých trestných činů. Stejně jako v případě jiných informačních zdrojů policii zajímá jen to, co je použitelné při odhalování trestné činnosti. Nikoliv činnosti, která sice je třebas i nemravná, ale ne trestná. Z tohohle pohledu není významné, kdo s kým, nebo že se někdo fláká v práci, pije jak duha eventuálně má podivné kamarády či kšefty. Otázka zní, zda, u informací, pro policii nepoužitelných získaných jako vedlejší produkt porušení ústavního práva, posléze pak ukradených, je akceptovatelné legálnost jejich zveřejnění.

Podle řady novinářů způsob získání takovéto informace není vůbec relevantní. Což nemůže platit, minimálně ne absolutně. Existence záznamu o odposlechu je legální pouze, drží-li ho ten, komu zákon uděluje výjimku zasahovat jiným do soukromí. Ten také může rozhodnout o zveřejnění. Kdokoliv další už i jen drží takový záznam ilegálně. Natož když ho zveřejní. Názorně si to lze přiblížit jednoduchou otázkou a odpovědí. Bylo by legální, kdyby kdokoliv jinému napíchl telefon, zaznamenával komunikaci a tu by pak někde zveřejnili s tím, že z ní vyplývají nějaké nemravnosti politika, zneužití funkce nebo něco podobného? Podle mne zcela jistě ne a nikdo by obsah takto protiprávně pořízeného odposlechu beztrestně zveřejnit nemohl. A ve stejné právní pozici je ten, kdo zveřejní odposlechy, pořízení pro zcela jiný účel. Policie tu není proto, aby určovala co je mravné a co už nikoliv, takže zjištění o „pouhých“ nemravnostech by ani neměla evidovat. Což jednak v případě odposlechů není technicky možné a samozřejmě, i taková informace se může někdy hodit. Takže je zcela legitimní, pokud si jí policie uchová. To ovšem neplatí pro její zveřejnění. Tento princip lze považovat za zásadu. Jak známo, ze zásad obvykle existují výjimky. Jednu jsem naznačil v souvislosti s analýzou novelizovaného § 178 trestního zákona. A lze si jistě představit i to, k čemu dosud nikdy nedošlo. Z uniklého odposlechu a dalších skutečností bude patrné, že policie nekoná ač konat má. Což je samo o sobě dost ošidné. Je nesmírné obtížné posoudit bez dalších informací, zda policie nekoná proto, že chce krýt pachatele trestného činu, anebo jde o nějakou taktiku, kterou pochopitelně nebude a nesmí s nikým zvenčí konsultovat. I v takovém případě by mělo být nejdřív trestní oznámení a když ani to s věcí nehne, lze uvažovat o nestandardním postupu. Fakticky by mělo jít o situaci, kdy medium supluje státní aparát, který fatálně selhal. Tedy o dost značnou výjimku.

Takže zhruba v tomto prostoru si lze představit legální a tedy beztrestné zveřejnění odposlechu. Do téhle kategorie ale nespadají, například, šest let staré nahrávky rozhovorů, z nichž vyplývá, že se snad něco chystá, ale ani policie pak nic dalšího nezjistila.

A teď něco z práva civilního. To zatím v téhle souvislosti nikdo neuvažoval. Doposud byl celý problém vnímán jako spor mezi principem ochrany soukromí a principem práva na svobodné šíření informací. Lze ale mít i jiný úhel pohledu. Informace obecně, zejména pak je-li zaznamenána, mohou mít povahu nehmotného majetku. Typicky pokud si je někdo obstará na vlastní náklad, za daným účelem a dává najevo, že je nechce zveřejnit, tedy vydat obecnému užití. Je notorietou, že takové informace existují, kupříkladu obchodní tajemství, know how a podobně. A také mohou být předmětem zcela legálního obchodu, což dokazuje, že mohou mít i tržní cenu. Vlastník takové informace, spíše souboru informací nebo databáze, by asi dost řval, kdyby mu je někdo ukradl a pak úplatně zveřejňoval, případně předal k zveřejnění jinému. A vykládejte mu něco o právu na svobodné šíření informací. Nechci tvrdit, že si media zveřejňováním odposlechů zvyšují odbyt, ale o tom, že informace prodávají není sporu. Teď mne zrovna nenapadá, proč informace, získané odposlechem, nepochybně za vynaložení státních peněz, by měly podléhat jinému režimu. Když navíc o jejich zcela výhradním způsobu zákonného užití taky nelze diskutovat. Minimálně do okamžiku, než se správci těchto informací rozhodnout je i jen částečně zveřejnit tím, že je založí do trestního spisu konkrétního obviněného jako důkaz. Tedy proč by zrovna v případě těhle informací bylo legální je ukrást a pak za účelem vlastního zisku šířit? Což je mimochodem případ tolikrát zmiňované Krakatice. Může veřejný zájem na zjištění určité skutečnosti legitimovat krádež jako zásah do práv vlastníka informace? A pokud ano, platí totéž pro soukromé databáze?

Nebudu-li přihlížet k názoru, podle kterého se touto novelou na možnosti trestního postihu zveřejňování odposlechu nic nezměnilo, je jasné, že má-li zveřejnění odposlechu předcházet posouzení toho, zda jim může být způsobena vážná újma na právech dotčené osoby, je to menší komfort než když se zveřejňovalo vesele a bezstarostně podle toho, jak to koho napadlo. Možná bude věcí až Ústavního soudu, aby zvážil, zda i jen hrozba postihu není zásadním a tak protiústavním zásahem do práva na svobodné šíření informací. Jistě to možné je. Ale lze namítnout, že odpovědnost za své chování máme všichni a není tedy důvod, proč v případě něčeho tak zásadního, jako je zveřejňování obsahu odposlechu by existovat neměla. A naopak, hrozba možného postihu bude nutit všechny, kterých se to nějak dotýká, aby skutečně odpovědně vážili každý případ, kdy by měly být zveřejněny informace, získané odposlechem. Vůbec nepochybuji o tom, že může přijít situace, kdy zveřejnění takovéto informace je takříkajíc v národním zájmu a bez problému bych podepsal i to, že léčení společenských neduhů cestou trestního práva obvykle přináší víc škody než užitku. Což ale nic nemění na tom, že ne-li všechno, tak určitě zdrcující většina toho, co u nás bylo kdy ve věcech odposlechu zveřejněno, nebylo v zájmu státu, národa, obrany demokracie atd., ale jednoznačně pouze v zájmu kasovním. Možná jsem poněkud zaujatý, protože dosavadní praxi považuji za ostudnou, ale zpřísnění podmínek, za kterých lze zveřejnění odposlechu tolerovat a považovat za zákonné, mne zas až tak netrápí. Zejména, když si to Ústavní soud stejně nějak přebere a dá vědět.