Je vůbec možné při hodnocení jazyka mluvit o správnosti? Abych předešel možným nedorozuměním – nejde mi teď o evidentně negramatické jevy (např. Začátek říjen přijít noční mrazík nebo nepostarej se o nic apod.), které produkují pouze cizinci učící se češtinu, ale o příklady reálného užití jazyka, na kterých se bez problémů shodneme, že jsou běžné, a přesto často odsuzované (např. vokno, abysme, klukama, různé pravopisné odchylky apod.).
Může jazykověda nějak pomoct při odhalování zločinů? Ano, taková disciplína se jmenuje forenzní lingvistika a je to poměrně mladá jazykovědná disciplína, která pomáhá kriminalistům při odhalování autorství různých výhružných dopisů, pomluv, vyděračských zpráv, rozeznávání padělků od originálů, případně může sloužit jako obhájce či žalobce v různých sporech o plagiátorství.
Při čtení si většinou vůbec neuvědomujeme, jak složitý proces je porozumění textu. Když identifikujeme jednotlivá písmena, která se nám složí v grafický obraz slova, musíme k tomuto obrazu přiřadit správný význam a podvědomě identifikovat jeho gramatické kategorie, abychom byli schopni říct, co ve větě funguje jako sloveso a které slovo k němu patří jako jeho podmět nebo předmět apod. K tomu potřebujeme nejen dobrou znalost slovníku daného jazyka, ale také povědomí o kontextu věty a situaci, v níž se nachází.
V poslední době se v souvislosti s příručkou ministerstva školství Kultura genderově vyváženého vyjadřování často mluví o jazyce mužů a žen. V podstatě se problém dá rozdělit na dvě roviny: Zaprvé jde o to, jak se rozdíly mezi pohlavími zrcadlí v našem jazyce, zadruhé pak o to, v čem se liší vyjadřování mužů a žen. Zatímco první pohled poukazuje na to, že způsoby našeho vyjadřování spoluutváří to, v čem žijeme a jak věci vnímáme, druhý pohled ukazuje na rozdílné vidění společnosti a světa kolem nás skrze jazyk u mužů a u žen.