Je vůbec možné při hodnocení jazyka mluvit o správnosti? Abych předešel možným nedorozuměním – nejde mi teď o evidentně negramatické jevy (např. Začátek říjen přijít noční mrazík nebo nepostarej se o nic apod.), které produkují pouze cizinci učící se češtinu, ale o příklady reálného užití jazyka, na kterých se bez problémů shodneme, že jsou běžné, a přesto často odsuzované (např. vokno, abysme, klukama, různé pravopisné odchylky apod.).

Česká jazykověda je v otázce jazykové správnosti dlouhodobě rozdělena na dvě skupiny. První, početnější skupina lingvistů se domnívá, že současný způsob jazykové regulace (vytváření normativních jazykových příruček jako jsou Pravidla pravopisu), který se u nás praktikuje v podstatě v nezměněné podobě od 30. let a který formuje jazykovědnou výchovu v našich školách, je stále vhodný a přispívá k celkovému zkvalitnění naší komunikace. Druhá skupina se naopak snaží o změnu jazykové politiky směrem k liberálnějšímu přístupu, který by nebyl veden snahou zasahovat do jazyka a přikazovat mluvčím, jak se mají „správně“ vyjadřovat.

Zastánci tradičního přístupu často argumentují tím, že v současné situaci především nikdo (a už vůbec ne lingvisti) nenutí nikoho následovat nějaké příkazy, které vyplývají z kodifikace jazyka. K tomu je možné mít minimálně dvě námitky.

Každý mluvčí, který si prošel školní docházkou, ví, že vyjadřovat se přirozeně, tak, jak byl zvyklý z rodiny, není ve škole možné. Systém sankcí, kterému je každý žák vystaven od nejútlejšího věku, vzbuzuje pocit, že česky vlastně vůbec neumí a je až na paní učitelce, aby ho to pořádně naučila. To přirozeně není pravda. Každý rodilý mluvčí je (podle svých schopností) plnoprávným nositelem svého mateřského jazyka a nelze jeho individuální úzus odsuzovat jako špatný.

Druhá námitka proti údajně nenormativnímu charakteru současné jazykové politiky spočívá v podobě kodifikačních příruček. Průměrně všímavý mluvčí si musí být vědom, že texty, které sám produkuje a s kterými se dennodenně setkává, se výrazně liší od toho, co je popsáno v tradičních příručkách: např. třídílná Mluvnice češtiny z roku 1986 se ani slůvkem nezmiňuje o nejfrekventovanějším způsobu vyjádření kondicionálu v 1. os. množného čísla v mluveném jazyce – tedy o tvaru abysme. Spor mezi lingvisty je tedy také pří o to, zda má být výsledkem lingvistického výzkumu popis toho, jak bychom si přáli, aby jazyk vypadal, nebo toho, jak skutečně vypadá. Ve srovnání s přírodními vědami je očividné, že první cesta nemá s vědeckým popisem předmětu nic společného (jak by asi dopadl biolog popisující „správný“ počet pruhů na těle zebry namísto skutečného počtu?). Je třeba přiznat, že současná lingvistika má k dispozici až v posledních několika letech jazykové korpusy, na nichž je možné reálný psaný i mluvený úzus zkoumat.

Je potřeba zdůraznit, že neexistuje žádný neoddiskutovatelný zdroj jazykové správnosti (lingvistika nedisponuje žádným „správnometrem“ nebo „spisovnometrem“), v jazyce nelze říct, že něco je správně (zvlášť uvědomíme-li si, že jazyk je neustále se vyvíjející organismus), ale pouze, že něco je v určité situaci běžné, a tudíž nejspíš i neutrálně přijímané.

Pokud by tradičněji naladění jazykovědci přistoupili na fakt, že současná situace je nejen metodologicky, ale i prakticky nevhodná, přišla by na řadu druhá stránka sporu. Pokud by totiž došlo ke změně jazykově regulační politiky, znamenalo by to podle některých lingvistů „kulturní harakiri“. Nejen mezi lingvisty je totiž trvale zakořeněný předsudek, že bez nich a jejich „péče“ by to jazyk sám daleko nedotáhnul. Pouze nekonečné tříbení a snaha o kultivaci jazyka, jejíž úspěšnost mimochodem nejsme schopni měřit, může podle nich vést k opravdu kulturní a kultivované komunikaci. Zapomíná se tak na nepřeberné množství jazyků (ve skutečnosti jich asi bude na světě většina), které žádnou kodifikaci nemají (natož pak kodifikaci přikazující) a nijak tím netrpí.

Není pravda ani to, že bez zásahů lingvistů by se jazyk stal nesrozumitelným nebo méně funkčním nástrojem komunikace. Pokud mezi uživateli jazyka vyvstane nějaká nová vyjadřovací potřeba, jazyk hbitě adaptuje prostředek pro její vyjádření (ať už cizí nebo český). Nemá smysl se takovýmto inovacím bránit (např. snahami o vymýcení všech nečeských slov), protože tím bychom jenom zmenšovali vyjadřovací schopnosti češtiny.

Dále si musíme uvědomit, že lingvistická snaha o regulaci jazyka je ve srovnání s historií jazyků velmi mladá. Nejsou známé žádné důkazy svědčící o tom, že by v předlingvistické minulosti byly komunikační potíže mluvčích větší, než jsou dnes. Naopak by se dalo říct, že mnoho dnešních komunikačních obtíží vyrůstá právě z rozporu mezi běžně mluveným jazykem a jazykem, který je kodifikačními příručkami a školou mluvčím vnucován. Pocit nejistoty, obava z negativní reakce při použití „nesprávného“ slova, to vše může působit neblaze na celkovou myšlenkovou úroveň komunikace (víc mozkové kapacity věnujeme na to, jak sdělení „správně“ napsat nebo říct, a na promýšlení obsahu nám už tolik nezbývá). Tak se stává, že je společensky přijatelnější vytvářet texty, které jsou sice nesrozumitelné, ale po formální stránce nenapadnutelné (tj. jsou ve shodě s příručkami).

Jak z hlediska lingvistiky jako popisné vědy, tak z praktického hlediska uživatelů by proto bylo vhodnější zaujmout liberálnější postoj. Pokud se chceme vyjadřovat přirozeně, bez problémů způsobených vštěpováním umělých zásad údajně kultivované komunikace, musíme mít popisy reálného stavu jazyka. S tímto cílem jsme s kolegy z FF UK a MFF UK vytvářeli Mluvnici současné češtiny, která by měla vyjít letos v březnu. Mluvčí, který bude s takovým popisem seznámen, nejenže nebude vystaven stresu při použití „nevhodného“ nepředepsaného prostředku, ale zároveň mu takový popis dává větší přehled o mateřském jazyce a lepší orientaci pro přirozené vyjadřování v něm. Je už jen na něm, aby zvolil takové prostředky, které jeho komunikačnímu záměru vyhovují nejlépe.


Psáno pro časopis Vesmír. Upraveno.