Už delší dobu se odhodlávám k tomu, abych se na tomto blogu pustil do ožehavého a kontroverzního tématu českého pravopisu, které je sice v rámci lingvistiky poměrně okrajové, ale o to víc je v centru zájmu laické veřejnosti a budí spoustu kontroverzí.
Minulý týden konečně vyšla v nakladatelství Karolinum už dříve avizovaná Mluvnice současné češtiny. Pro nás, autory, to není svátek jenom proto, že jsme na tomto díle pracovali s přestávkami víc než čtyři roky (v průběhu nichž došlo ke dvěma svatbám a dvěma odchodům na mateřskou), ale také proto, že relativně útlá knížka (350 s.) obsahuje tisíce dosud nikde nepublikovaných údajů o jazyce a jeho užívání, které všechny bylo třeba ověřit v rozsáhlých korpusech mnoha někdy velmi složitými dotazy a metodami, bylo třeba provést spoustu rešerší v odborné literatuře a několik vyčerpávajících a nekonečných korektur.
Když si pročítám některé komentáře pod mými zápisky na tomto blogu, získávám někdy dojem, že celý náš zájem o jazyk se smrsknul do jedné litanie o úpadku dnešní komunikace, o tom jak lidé neumějí mluvit a psát, co dělají špatně a kam to všechno spěje.