Chvála smajlíků
Když si pročítám některé komentáře pod mými zápisky na tomto blogu, získávám někdy dojem, že celý náš zájem o jazyk se smrsknul do jedné litanie o úpadku dnešní komunikace, o tom jak lidé neumějí mluvit a psát, co dělají špatně a kam to všechno spěje.
Ono to vlastně není až tak překvapivé, uvědomíme-li si, že takhle jsme byli od dětství vychováváni. Hned při nástupu do školy jsme se dozvěděli, kde všude děláme chyby, když mluvíme, jak česky pořádně ani neumíme a jaká fuška bude nás to naučit.
Bylo nám důkladně vštípeno, že jazykověda je ta káravá disciplína, která má především za úkol nemilosrdně tepat nešvary vyskytující se v komunikaci kolem nás. Přitom opak je pravdou: lingvistika je nadmíru zajímavá disciplína o tom, co a jak děláme, když mluvíme - od pohybů a postavení mluvidel při artikulaci až po obecná schémata toho, jak skládáme věty do ucelené myšlenky konkrétního textu.
A proto to dnes zkusíme trochu jinak: co se vám na dnešním jazyce líbí? Co považujete za skutečně zdařilou změnu v jazyce posledních - dejme tomu - dvaceti let?
Už v jednom z minulých zápisků jsem se snažil vysvětlit, že jazyk se nevyvíjí směrem k lepšímu nebo horšímu stavu, takže i otázka na jazykové „zlepšováky“ poslední doby je z odborného pohledu vlastně nesmyslná. Pokud ovšem necháme stranou vědecký pohled, jako mluvčí přirozeně zaujímáme nějaký postoj k určitým jevům, něco se nám líbí a něco ne. Tyto postoje – nutno podotknout naprosto legitimní - rozhodně nemůžou sloužit jako objektivní měřítko nějaké obecné jazykové správnosti, ale jsou součástí naší jazykové reality stejně jako významy slov nebo jejich gramatické kategorie.
Ačkoli je výše položená otázka především směřována na čtenáře, začnu s odpovídáním u sebe. Já, jako mluvčí češtiny, v jazyce poslední doby obdivuju fenomén emotikonů, tedy „smajlíků“, což je neodborné pojmenování piktogramů, které se užívají v psaných textech zejména elektronické komunikace k vyjádření emocí a postojů, např. :) nebo :-o. S malou mírou nadsázky by se dalo říct, že objev emotikonu je největším zlepšovákem písemné komunikace od vzniku otazníku a vykřičníku.
Lidstvo muselo ujít poměrně dlouhou cestu, než přišlo na to, jak uchovávat sdělení (do té doby pouze akustické) pro příjemce, kteří aktuálně nejsou přítomni. Vynalezli písmo, což je poměrně rafinovaná abstrakce nad jazykem (zvláště pak to hláskové). Písmo se rázem stalo nejpoužívanějším médiem sdělování myšlenek, a tak došlo k tomu, že si často ztotožňujeme jazyk s jeho zápisem (jako by jazyk byl to, co je písemné), žijeme v domnění, že písmem lze zachytit všechno, co se dá vyjádřit jazykem. Ale ono to tak zjevně není a emotikony nám to jasně dokazují. Jejich vznik a rychlé rozšíření jsou jenom důkazem toho, že zde dlouhodobě byla potřeba vyjadřovat nálady, pocity - ať už v řeči vyjadřované mimikou, gesty nebo intonací -, které v psaném textu chyběly. Tyto malé značky se tak stávají samostatnými nositeli informace srovnatelnými se samotnými slovy, přitom „mluví rychle k očím“, jsou jednoznačné a zároveň relativně hodně variabilní a pestré. Pomocí těchto piktogramů se tak pokoušíme překonat propast mezi autorem a posluchačem a obohacujeme psanou komunikaci zase o další rozměr. Nemusím snad dodávat, že tento elegantní a velmi efektivní způsob vyjadřování nebyl vytvořen týmem lingvistů, ale ustavil se naprosto spontánně, navíc napříč různými jazyky.
Samozřejmě, můžete namítnout, že velké emoce se dají vyjádřit - a často i líp - bez emotikonů. Obešel se bez nich Mácha, Březina i Kundera, tak proč bychom se bez nich neobešli my? Samozřejmě obejdeme, ale jedno zůstává jasné: o všechno, co ze sféry užívání násilím vytlačíme, o to naši komunikaci ochudíme (ať se nám to aktuálně líbí nebo ne).
A co se líbí v současném jazyce vám? ;-)
Ono to vlastně není až tak překvapivé, uvědomíme-li si, že takhle jsme byli od dětství vychováváni. Hned při nástupu do školy jsme se dozvěděli, kde všude děláme chyby, když mluvíme, jak česky pořádně ani neumíme a jaká fuška bude nás to naučit.
Bylo nám důkladně vštípeno, že jazykověda je ta káravá disciplína, která má především za úkol nemilosrdně tepat nešvary vyskytující se v komunikaci kolem nás. Přitom opak je pravdou: lingvistika je nadmíru zajímavá disciplína o tom, co a jak děláme, když mluvíme - od pohybů a postavení mluvidel při artikulaci až po obecná schémata toho, jak skládáme věty do ucelené myšlenky konkrétního textu.
A proto to dnes zkusíme trochu jinak: co se vám na dnešním jazyce líbí? Co považujete za skutečně zdařilou změnu v jazyce posledních - dejme tomu - dvaceti let?
Už v jednom z minulých zápisků jsem se snažil vysvětlit, že jazyk se nevyvíjí směrem k lepšímu nebo horšímu stavu, takže i otázka na jazykové „zlepšováky“ poslední doby je z odborného pohledu vlastně nesmyslná. Pokud ovšem necháme stranou vědecký pohled, jako mluvčí přirozeně zaujímáme nějaký postoj k určitým jevům, něco se nám líbí a něco ne. Tyto postoje – nutno podotknout naprosto legitimní - rozhodně nemůžou sloužit jako objektivní měřítko nějaké obecné jazykové správnosti, ale jsou součástí naší jazykové reality stejně jako významy slov nebo jejich gramatické kategorie.
Ačkoli je výše položená otázka především směřována na čtenáře, začnu s odpovídáním u sebe. Já, jako mluvčí češtiny, v jazyce poslední doby obdivuju fenomén emotikonů, tedy „smajlíků“, což je neodborné pojmenování piktogramů, které se užívají v psaných textech zejména elektronické komunikace k vyjádření emocí a postojů, např. :) nebo :-o. S malou mírou nadsázky by se dalo říct, že objev emotikonu je největším zlepšovákem písemné komunikace od vzniku otazníku a vykřičníku.
Lidstvo muselo ujít poměrně dlouhou cestu, než přišlo na to, jak uchovávat sdělení (do té doby pouze akustické) pro příjemce, kteří aktuálně nejsou přítomni. Vynalezli písmo, což je poměrně rafinovaná abstrakce nad jazykem (zvláště pak to hláskové). Písmo se rázem stalo nejpoužívanějším médiem sdělování myšlenek, a tak došlo k tomu, že si často ztotožňujeme jazyk s jeho zápisem (jako by jazyk byl to, co je písemné), žijeme v domnění, že písmem lze zachytit všechno, co se dá vyjádřit jazykem. Ale ono to tak zjevně není a emotikony nám to jasně dokazují. Jejich vznik a rychlé rozšíření jsou jenom důkazem toho, že zde dlouhodobě byla potřeba vyjadřovat nálady, pocity - ať už v řeči vyjadřované mimikou, gesty nebo intonací -, které v psaném textu chyběly. Tyto malé značky se tak stávají samostatnými nositeli informace srovnatelnými se samotnými slovy, přitom „mluví rychle k očím“, jsou jednoznačné a zároveň relativně hodně variabilní a pestré. Pomocí těchto piktogramů se tak pokoušíme překonat propast mezi autorem a posluchačem a obohacujeme psanou komunikaci zase o další rozměr. Nemusím snad dodávat, že tento elegantní a velmi efektivní způsob vyjadřování nebyl vytvořen týmem lingvistů, ale ustavil se naprosto spontánně, navíc napříč různými jazyky.
Samozřejmě, můžete namítnout, že velké emoce se dají vyjádřit - a často i líp - bez emotikonů. Obešel se bez nich Mácha, Březina i Kundera, tak proč bychom se bez nich neobešli my? Samozřejmě obejdeme, ale jedno zůstává jasné: o všechno, co ze sféry užívání násilím vytlačíme, o to naši komunikaci ochudíme (ať se nám to aktuálně líbí nebo ne).
A co se líbí v současném jazyce vám? ;-)