Každému, kdo píše jazykovědný blog, bych přál, aby měl přítele a kolegu Viléma Kodýtka. Když máte zrovna časovou tíseň, zničehonic přijde od něj text, který se vám zrovna hodí „do krámu“. Následující jeho glosu zde uveřejňuju obzvlášť rád, protože pěkně ilustruje to, co se snažím už řadu let (občas bohužel marně) vysvětlovat lidem kolem sebe. A Vilémovi opět děkuju.
Dostal jsem díky Fulbrightovu stipendiu příležitost působit 9 měsíců na Brownově univerzitě v USA jako hostující profesor. Neuvádím to na úvod proto, abych se chlubil, ani pouze z toho důvodu, že tento text se vedle češtiny dotýká i Ameriky a některých jejích specifik, ale především jako svého druhu neohrabanou omluvu všem pravidelným čtenářům tohoto blogu, které jsem v poslední době z důvodů pracovní vytíženosti zanedbával. Ale zpět k tématu...