Jak jsem minule slíbil, dnes ještě jeden text od kolegy Viléma Kodýtka.

Nedávno se v jazykovědném tisku řešila otázka, zda tolerovat (například ve škole nesankcionovat) obyvatelské jméno Lotyšec nebo Lotyšan. Byl HLAS PRO, ale i HLAS PROTI. Ten druhý připomíná, že norma vyžaduje tvar Lotyš, jinak hrozí ostuda před kulturní veřejností. Shodou okolností jsem byl svědkem následujícího rozhovoru (týkal se nějaké firmy):

Paní X: To sou ňáký Ukrajinci.
Pan Y: Prej Lotyšci.
Paní X: Tak Lotyšci? Hm.
Pan Y: Lotyši.
Paní X: Lotyši.

Noremní je to, co se v dané situaci obvykle říká a taky očekává. Potřebuje-li host v restauraci slánku, kterou má jiný host, obvykle o ni slušně požádá. Chce-li hokejista získat puk, který je v držení protivníka, obvykle nic neříká a narazí soupeře na mantinel. Dělat to obráceně může básník, klaun nebo recesista.

V Českém národním korpusu je přes tři tisíce Lotyšů, kdežto Lotyšců jen deset a Lotyšanů šest. V tištěných textech tedy Lotyšec ani Lotyšan nejsou noremní – a hádám, že ani v mluvených.

Stejně ojediněle můžeme slyšet nebo číst Turkménec (vedle Turkmén) či Uzbekistánec (vedle Uzbek). A méně zřídka Arménec (vedle Armén) či Kazachstánec (vedle Kazach). Někdy se pro takové variace hledá logické zdůvodnění, například, že Kazach je národnost, kdežto Kazachstánec státní příslušnost. To je ale spíš výmluva ex post, ta slova se užívají promiskue.

Jak to tedy je? Lotyš je jméno neodvozené a přitom vcelku řídce užívané. Většina obyvatelských jmen je ale odvozena od názvů zemí příponou -an nebo -ec. Slovo Lotyšsko užíváme častěji než slovo Lotyš, takže se nám i snáz vybavuje. A tak se může stát, že se nám jméno odvozené příponou od základu lotyš- dostane na jazyk dřív než slovo Lotyš – zvlášť když už máme po ruce, tak jako pan Y z našeho rozhovoru, použitelnou příponu -ec ze slova Ukrajinec.

Citovaný rozhovor je jednoduchým příkladem procesu v jazykovědě označovaného jako jazykový management: Pan Y použil slovo, které nepokládá za noremní, povšiml si toho a opravil se. Totéž posléze učinila i paní X, kterou předtím pan Y popletl. Proces ale mohl skončit povšimnutím (bez opravy).

Jakou formu jazykového managementu má zvolit učitel, když si dítě připraví a přednese pěkný referát o Lotyšsku a v něm použije slovo Lotyšan nebo Lotyšec? Podle HLASU PRO by měl pomlčet – čímž drobně přispěje k možné budoucnosti, v níž naši hokejisti skutečně jednou porazí Lotyšce nebo Lotyšany. Podle HLASU PROTI by měl žáka opravit. Riskuje tím ale, že se dítě příště nepřihlásí. A až vyroste, bude možná mlčet i před kulturní nebo občanskou veřejností, takže dokonalá znalost slova Lotyš mu nebude k ničemu.

Vilém Kodýtek