Dostal jsem tento týden za úkol recenzovat jeden velmi zajímavý článek (autora neznám, protože recenzní řízení bývá v cizině obvykle oboustranně anonymní) do sborníku z jedné kanadské konference o patriotismu a preskriptivismu v jazyce. Týkal se vztahu mezi politickými názory mluvčích a jejich postoji k jazyku. Ačkoli text pojednává o realitě současných USA (s jejich systémem dvou stran), myslím, že by bylo zajímavé se podobně zamyslet i nad situací u nás.

Většinou se (nejen v odborné literatuře) tvrdí, že preskriptivní názory na jazyk (tedy postoj, že by jazyk měl být institucionálně řízen a že existuje skupina správných prostředků, které je třeba ve vyjadřování vynucovat) jsou přirozenou doménou příznivců konzervativních (nebo spíš konservativních či dokonce conservativních?) a pravicových stran, které si zakládají na takových pojmech jako je tradice, kázeň apod.

Článek ovšem upozorňuje na to, že “complaint tradition”, tedy zvyklost hledat v každém textu jakoukoli jazykovou nebo stylizační neobratnost, aby bylo možné se autorovi textu vysmát, tím ho ponížit a vlastně se tak “vypořádat” s jeho argumentem, se objevuje minimálně stejně často (spíše však častěji) u zastánců demokratické strany vůči zastáncům a politikům pravého křídla (viz obecně známé výsměšné texty o G. W. Bushovi a jeho jazykových dovednostech). To je přitom velmi zvláštní, uvědomíme-li si, že většina liberálů (alespoň tak to vidí autor článku) je ochotna připustit, že různé skupiny obyvatel (vymezené sociálně, etnicky, kulturně) mají různé potřeby a vyžadují často specifické zacházení, např. pozitivní diskriminaci. Proč nejsou liberálové ochotni přijmout, že se takováto různorodost logicky odráží i v jazyce a vyžadují velmi tvrdě a v podstatě konzervativně kázeň i v oblasti vyjadřování?

Autor docela přesvědčivě dokládá, že tento fenomén je založen na následující úvaze: jenom ten, kdo je inteligentní, má právo mluvit do správy věcí veřejných - inteligenci komunikačního partnera nejlépe poznám tak, že se mnou souhlasí - pokud nesouhlasí, je potřeba využít nějakého “objektivního” měřítka inteligence a po ruce je v tomto případě užívání jazyka (i když pravidelný čtenář mých blogů ví, že jazyková správnost je chiméra). Výsledkem je pak absurdní ztotožnění schopnosti správného politického úsudku se schopností dobře stylizovat svůj text (“přece nám nemůže vládnout někdo, kdo neumí pořádně mluvit a psát”).

K tomu můžu dodat i z vlastní zkušenosti příklady, kdy lidé, kteří jsou velmi liberálně až libertariánsky založení, např. v oblasti volného trhu a role státu v regulaci veřejného života, se stávají při rozhovorech o kodifikaci jazyka téměř krajními zastánci plánovaného a řízeného přístupu, jako by si ani neuvědomovali, že se jedná o velmi podobnou problematiku (jazyk je v mnoha ohledech podobný trhu) a že si tímto myšlenkovým obratem zcela zásadně protiřečí.

Článek amerického sociolingvisty se také zabývá praxí na internetových fórech a blozích věnovaných politice. Jakkoli takový závěr přímo nevyslovuje, z publikovaných dat vyplývá, že zastánci demokratů (jak píše “levé části politického spektra”) jsou horlivějšími kritiky jazyka než zastánci konzervativců. Připomíná v této souvislosti i zákon internetových debat, který tvrdí: s prodlužující se diskuzí se pravděpodobnost argumentu využívajícího poukaz na chybu v gramatice nebo pravopise blíží jedné.

Jak si tedy vysvětlit převahu kritiky směřované z levé části politického spektra do pravého? Příčiny tohoto stavu můžou být minimálně dvě: buď konzervativci skutečně mluvit a psát neumějí (což vyburcuje zvýšenou puristickou aktivitu demokratů), nebo se demokrati nechtějí vyrovnávat s argumenty konzervativců a raději sahají po jednodušším argumentu ad linguam, který sice není věcný, ale účinný, a nebo je celý problém ještě složitější.

Jakou máte zkušenost vy s jazykovou kritikou a politickými názory? Jsou příznivci levice kritičtější k jazyku svých oponentů a neváhají tento “argument” v diskuzi použít nebo je tomu u nás naopak?