Všechny, které otázka z titulku vyděsila, můžu hned na začátek uklidnit: nehrozí. Nemusíme se o ni bát navzdory tomu, že občas můžeme slyšet nebo číst, jak úpí pod tlakem angličtiny, která má na ni údajně devastující vliv. Co zaručuje její stabilitu v globálním světě? Jsme to především my, rodilí mluvčí. Zní to sice triviálně, ale tento fakt je velmi podstatný a má i nesamozřejmé důsledky pro to, jak se k češtině stavíme (ať už individuálně nebo institucionálně).

Letošní Euralex, což je pravidelně pořádaná konference evropských lexikologů, lexikografů a zkrátka všech, kteří mají co do činění se slovníky, měla téma ohrožené jazyky. Na jedné z plenárních přednášek zazněl zajímavý údaj: každé dva týdny umře na světě jeden jazyk. Pomiňme pro teď, že k takovémuto výroku můžeme mít z několika důvodů oprávněnou nedůvěru. 1) Nikdo neví, kolik jazyků aktuálně vzniká. 2) Samotný počet jazyků na zemi je velkou otázkou (rozdíl mezi jazykem a dialektem je lingvisticky nerozhodnutelný – Angličani proto trefně říkají, že jazyk je takový dialekt, který má námořnictvo).

Na první pohled je uvedený údaj alarmující. S každým zaniklým jazykem ztrácíme jedinečnost kultury a chápání světa, kterou daná komunita mluvčích po staletí uchovávala. Druhý, střízlivější a cyničtější pohled nám ovšem ukáže, že se nic nejí tak horké, jak se uvaří. Zaprvé je otázka, jestli se vůbec jedná o problém, který bychom měli řešit (nikdo není schopen určit jaký je optimální počet jazyků na zemi). Zadruhé, a to je asi podstatnější, si musíme uvědomit, že nemáme moc nástrojů, jak tomuto fenoménu zabránit. Jakmile umře poslední rodilý mluvčí, není možné znovu jazyk uvést v život.

Ve stejné přednášce dokonce zazněl pro mě šokující příklad indiánského jazyka, jehož poslední rodilý mluvčí zemřel ve 20. letech minulého století a který se dnes pokouší jakási dáma oživit tím, že ho učí děti podle dostupných popisů (jedno asi čtyřleté dítě navíc neumí vůbec žádný jiný jazyk než onen vymřelý indiánský). Žádný popis není tak dokonalý, aby bylo možné se podle něj naučit jazyk jako rodilý mluvčí, nikdy neobsahuje celou slovní zásobu (včetně komunikace intimní, vulgární, tabuových slov apod.), takže to, co se děti naučí je jakýsi paskvil, který má k funkční univerzalitě každého přirozeného jazyka daleko. Takové pokusy na dětech jsou podle mě krajně neetické a odsouzeníhodné.

Z jiné přednášky mapující stav ohrožených jazyků v Evropě v podstatě vyplynulo, že jazyky umírají i přesto, že mají všemožnou institucionální podporu (jsou uznané státem, pod ochranou Evropské charty jazyků, mají „péči“ lingvistů atp.). Ať děláme, co děláme, pokud nejsou rodilí mluvčí, jazyk zkrátka časem vyhyne (výjimku tvoří jako jediná latina, která byla a je držena při životě asi nejmocnější institucí, kterou jsme kdy v Evropě měli, nicméně ani ona rodilé mluvčí už dlouho nemá a nikdy víc mít nejspíš nebude).

Z těchto faktů pro mě plyne závěr, že důležitější než institucionální pomoc a jazykové plánování v rámci celé komunity je to, jestli je daný jazyk užíván doma. Dokud je to jazyk běžných každodenních potřeb, jazyk intimní komunikace a v původním smyslu slova jazyk mateřský, je zaručena jeho životnost (samozřejmě až na případy fyzické likvidace všech mluvčích).

Takový závěr má docela zajímavé důsledky. Např. naše národní obrození mělo šanci na revitalizaci češtiny pouze za předpokladu, že pozitivní postoj k jazyku byl široce přijímaný. S trochou nadsázky bychom mohli říct, že nešlo tolik o aktivity Dobrovského, Jungmanna a dalších, ale o každodenní komunikaci, ta totiž češtinu zachránila před vyhynutím. Nemusím asi pravidelným čtenářům tohoto blogu připomínat, že ta každodenní komunikace (tedy neformální, mluvený a dialogický jazyk) je zároveň tou češtinou, z níž pocházejí všechny ty „chyby“, „nesprávnosti“, „prohřešky“ a „zrůdnosti“, které často a rádi lingvisti i laici kritizují.

Je proto zvláštní, jak někteří mluvčí trvají na nutnosti institucionální péče, pevných pravidel, jazykových zákonů s tvrdými sankcemi apod., když skutečným pramenem života je běžná neregulovaná komunikace. Mohli bychom dokonce říct, bojovat proti běžně mluvené češtině v zájmu zkvalitnění a zachování celého jazyka, je kontraproduktivní – je to stejné, jako bychom se snažili zvrátit demografický vývoj tím, že povolíme založení rodiny jenom vybraným párům.