Minulý týden jsem zcela náhodou narazil v dětské rubrice iDnes Alík na jeden text, který mě zaujal už titulkem: Český jazyk v nebezpečí. Autorkou je údajně „čarodějka11“, dívka ve věku 11 let, nicméně styl a zejména obsah textu odpovídá spíš zapšklé redaktorce, která píše článek přesně ve stylu „aby se to paní učitelce líbilo“.

V dějepise jsme se učili o tom, že náš mateřský jazyk kdysi málem zanikl. Ale já se bojím, že to není jen otázka dávné historie, ale že nebezpečí na naši mateřštinu číhá všude kolem nás. Jen se zkuste projít po ulici a počítejte, kolik cizích slov na vás ze všech stran volá.

No, uznejte, kterého teenagera by něco takového napadlo? Pokud toto psala skutečně žačka základní školy, je s našimi osnovami českého jazyka něco velmi v nepořádku. Češtině nic nehrozí, cizí slova jsou především zdrojem obohacování naší mateřštiny, nikoli hrozbou (viz text V. Kodýtka). Pokud to psala redaktorka (což se mi jeví jako ta pravděpodobnější varianta), proč proboha bije na poplach před nebezpečím, které vůbec nehrozí? Někdy mám pocit, že se stáváme mistry světa v nadávání na úroveň vlastní komunikace, což naprosto paralyzuje naši schopnost přemýšlet o jazyce nezaujatě: Ale ta [=angličtina] není jedinou věcí, která ničí češtinu. I zkracování slov ji ničí. V mojí třídě tomu tak alespoň je. Místo pozdravu "ahoj" nebo "čau" mě spolužáci zdraví "cs", "zdrc" a podobně. Místo toho, aby řekli "nevím", řeknou "nwm". Když si chtějí zaklít, neřeknou "ježiši", ale "jzs". Nevím, kdo takovou ptákovinu vymyslel. Snad nejsme tak líní říct jen o pár písmen delší slovo? Možná, že slova jako „cs“ nebo „zdrc“ čarodějčini spolužáci píšou do SMS, ale že by to skutečně dokázali vyslovit? Pochybuju.

Na zkracování ale hlavně není nic špatného. Shodou okolností jsem v minulém týdnu také vedl zde pod minulým zápiskem diskusi s Tribunem a jamsem o vývoji jazyka a jazykové ekonomii. Pokusím se to tedy dnes vysvětlit podrobněji.

Jazyková ekonomie

Proč se jazyky vyvíjejí určitým způsobem a ne jinak, je otázka, na kterou přesnou odpověď nezná nikdo. Nejjednodušší vysvětlení je to, že ve vývoji působí dvě protichůdné síly: jazyková ekonomie a snaha o distinktivnost (odlišení). Ekonomie se projevuje např. v délce slov. Čím slova používáme častěji, tím větší máme tendenci je zkracovat. Graf ukazuje, že průměrná délka slova (v počtu písmen) klesá, postupujeme-li od nejmíň častých slov k těm frekventovanějším (zdroj: korpus mluveného jazyka Oral2008).



Důvodem zkracování je naše lenost a snaha neztrácet s komunikací a výslovností příliš mnoho času a energie. Pokud by jazyková ekonomie neměla ve vývoji protiváhu, měly by dnešní jazyky po více než 10 tisících letech vývoje jen jednoslabičná slova s jednoduchou výslovností (např. bez složitých souhláskových skupin). Ekonomie se ovšem neprojevuje pouze v délce slov – ekonomické je také mít jazyk pravidelný (bez výjimek), který se snadno učí a užívá. Proto máme takové problémy s tvary abych a abychom, které jsou na rozdíl od aby (j)sem a aby (j)sme nepravidelné, proto se snažíme cizí slova s nečeským skloňováním napasovat na některý z domácích vzorů: glóbus, bez glóbusu (nikoli glóbu) apod. Dalším důsledkem je pak fakt, že z dlouhodobého hlediska neexistují v jazyce úplná synonyma, slova s naprosto stejným významem: buď jeden výraz zanikne, nebo se nějak významově či stylově odliší (jedinou výjimkou je odborná terminologie, kde český a mezinárodní termín jsou často stoprocentními synonymy).

Snaha po pravidelnosti (jakkoli je ekonomická) jde ovšem přesně proti (také ekonomické) tendenci zkracovat a zjednodušovat: čím kratší jednotky, tím složitější musejí být pravidla pro jejich spojování, abychom stále mohli sdělovat komplikované obsahy. Nemusí zde jít přitom jen o odbornou literaturu. Ačkoli se to možná nezdá, naprosto běžné věty z každodenního dialogu v sobě často skrývají velmi složité významové struktury, např. ve větě No dyť ale pak přeci Karel odešel! prvních pět slov (70 % celé věty) vyjadřuje postoj mluvčího ke sdělované realitě, což je velmi specifický a často i nesmírně složitý typ významu.

Vedle jazykové ekonomie ovšem existuje i snaha odlišit se a potřeba pojmenovávat nové, která tendence ke zkracování vyvažuje. Proto v jazyce existují slova módní, jejichž frekvenční vzestup a pád se omezí třeba jenom na jednu sezónu (kdo si dnes vzpomene, co v roce 1997 označovalo slovo tamagoči?). Jako mluvčí jsme přirozeně tvořiví, a proto se snažíme stále hledat neotřelé způsoby vyjadřování, které ozvláštňují náš projev. Malé procento takových aktualizací se uchytí, drtivá většina skončí zapomenuta. Rozhodně ovšem jazyková móda není nějak nebezpečná pro jazykový vývoj. Stejně jako v oblékání, móda se může líbit nebo může provokovat, to životaschopné z ní se uchytí a zbytek je nahrazen módou novou.

Celá situace s jazykovým vývojem je ale ještě mnohem složitější. V odborné literatuře se také mluví o principu homeostáze, který vývojový pohyb jazyka dává do vztahu se snahou o vyváženost jazykového systému. V každém okamžiku vývoje jazyka je některá část jeho systému v nerovnováze a jazykové změny probíhající mají za cíl tuto nerovnováhu napravit. Změna v jedné části jazykového systému (např. v hláskosloví) má tak za následek napětí a následné přebudování části úplně jiné (např. v tvarosloví). A tak např. historická změna hlásky a > e způsobila odlišení vzorů žena a duše. Když se ve 14. století přestalo ve výslovnosti rozlišovat i a y, byl nedostatek distinktivnosti vynahrazen změnou ý > ej (být se začalo vyslovovat bejt ale bít zůstalo stejné).

Zpátky ovšem k textu z úvodu: všechny tyto vývojové procesy mají jedno společné – nikdo je neplánuje a rozhoduje o nich většinový úzus všech mluvčích daného jazyka. Žádná změna se neprosadí, pokud ztěžuje komunikaci (a nepřináší přitom nějaký vedlejší benefit). Zároveň nikdy nedojde k takovém zjednodušení (např. ve výslovnosti), že by systematicky docházelo k nedorozumění. Hlavním účelem komunikace je sdělovat významy, pokud tento cíl není naplněn, dojde spontánně ke korekci. Vývoj jazyků jsou tedy dějiny lenosti jejich uživatelů. A je to tak dobře: každá inovace musí prokázat právo na vlastní existenci testem, v kterém se na jedné straně měří úsilí nutné k vyjádření a na straně druhé přidaná hodnota ze zapojení nového prvku do jazykového systému. Kdyby lenosti v jazykovém vývoji nebylo, pravděpodobně bychom se dnes topili v záplavě výrazů, které dávno pozbyly svoji funkčnost a které nejsou schopné obohatit způsoby našeho vyjadřování, zatímco zabírají v paměti místo výrazům užitečnějším.