Děkanka Fakulty sociálních věd UK Alice Němcová Tejkalová nás ve své reakci na naše pochybnosti o její čerstvé habilitaci v oboru kinantropologie na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK obviňuje z šíření nepravd a namísto věcné argumentace se uchyluje k osobním útokům. Její odpověď však navzdory lamentování nad „postfaktickou dobou“ nepřináší žádná fakta, která by naše podezření o nestandardním průběhu habilitačního řízení vyvracela.

Abychom se vypořádali s nařčením, že za výzvou rektorovi, jež zpochybňovala některé aspekty habilitačního řízení Alice Němcové Tejkalové, byla osobní zášť vůči současné děkance FSV, kterou velká část ze 40 signatářů osobně nezná, uvádíme nejpodstatnější fakta, na jejichž základě jsme vedení univerzity žádali o přezkum před Vědeckou radou UK.

Alice Němcová Tejkalová se vyhýbá přímé konfrontaci s jedním z hlavních argumentů naší výzvy, totiž že její habilitační práce obsahuje pouze dva (!) odborné články (a jednu esej), které se nějakým způsobem dotýkají sportovní problematiky. Člověk nemusí být odborníkem na kinantropologii, aby poznal, že zbylé tři články s názvy jako Vztah mezi studiem žurnalistiky a mediálními pracovníky v České republice či Čeští novináři v 21. století: kdo jsou? (volný překlad) nereprezentují žádné z témat, které by bylo možné k tomuto oboru byť jen vzdáleně přiřadit.

Píše-li paní děkanka, že její výzkum je interdisciplinární a že „měla na výběr“, když habilitační práci z dosud publikované tvorby sestavovala, nelze se vyhnout otázce, proč tedy nesáhla k jiným textům, které by příslušnost k habilitačnímu oboru naplňovaly lépe.

Dojem, že habilitační práce Alice Němcové Tejkalové spadá primárně do zcela jiného oboru než do toho, ve kterém se habilitovala, podporuje ostatně i (nezvykle strohý) posudek prof. Wasko končící výrokem, podle nějž habilitační práce představuje „unikátní přínos k oblasti mediálních a žurnalistických studií“. To je jistě lichotivé, nicméně pro docenturu na Fakultě tělesné výchovy a sportu nepříliš vhodné doporučení.

Kvalita posudků je dalším klíčovým argumentem naší výzvy, který děkanka FSV ponechává stranou. Komplexní, kritickou reflexi, která je pro posouzení kvality habilitační práce nezbytná, není možné vtěsnat do rozsahu odpovídajícího jedné normostraně bez ohledu na to, jaká osobnost posudek píše. Posudek emeritní profesorky Lindy Fuller se k obsahu většiny předložených článků navíc vůbec nevyjadřuje. Konečně třetí posudek od prof. Sekota balancuje kvůli vysokému množství překlepů a gramatických i stylistických chyb na samé hraně srozumitelnosti.

Úroveň práce habilitační komise, která měla tyto nedostatky odhalit a nekvalitní posudky odmítnout, dále zpochybňuje to, že mezi jejími členy nebyl žádný odborník kompetentní v oblasti sportovní žurnalistiky či mediální reprezentace sportu. Navzdory tomu, že právě o toto téma je habilitace nominálně opřena.

Tyto a další problematické okolnosti habilitačního řízení, na které jsme v naší výzvě upozornili — včetně prokazatelně nedostatečné publikační aktivity Alice Němcové Tejkalové v oblasti související s oborem kinantropologie — nelze překrýt okázalým vychvalováním vlastních vědeckých a pedagogických zásluh, ani je odbýt poukazem na jednoznačný poměr hlasování na jednotlivých stupních procesu, jak děkanka FSV ve své reakci činí.

Habilitační řízení není sportovní zápas. Není v něm podstatné výsledné „skóre“, ale především to, zda proběhlo v souladu s univerzitními standardy a podle pravidel nastavených vnitřními předpisy UK i vysokoškolským zákonem. Pro kandidátku, která je zároveň děkankou a jejíž vědecká pověst je pošramocena předchozím podezřením z neetického chování, to platí dvojnásob.

Standardy habilitačního řízení jsou přitom něco, co může nejen většina autorů tohoto textu, ale i většina signatářů naší výzvy kompetentně posoudit na základě vlastních zkušeností a v řadě případů i díky působení v odpovídajících fakultních a univerzitních funkcích. Mezi signatáři je kromě mnoha členů vědeckých rad i několik bývalých děkanů a bývalých proděkanů pro vědu, což Alice Němcová Tejkalová ve své snaze zpochybnit legitimitu výzvy a její vznik připsat na vrub osobních pohnutek jednoho z autorů zcela pomíjí.

Rádi bychom na závěr připomněli, že výzva nepožadovala odmítnutí jmenování ani zrušení habilitačního řízení. Nikdo ze signatářů si nečiní nárok na to, aby v této věci rozhodoval, to přísluší orgánu poslední instance, kterým je v habilitačních řízeních Vědecká rada UK. Ta například v lednu minulého roku rozhodovala o habilitaci jiného kandidáta, který byl navržen ke jmenování stejnou fakultou a ve stejném oboru jako Alice Němcová Tejkalová.

Proto jsme v naší výzvě nežádali nic víc a nic míň než to, aby rektor, do jehož pravomoci to spadá, nechal prošetřit i její habilitační řízení. Prof. Zima se však rozhodl Alici Němcovou Tejkalovou jmenovat docentkou i přesto, že byl seznámen s našimi výhradami a podezřeními (mj. i s těmi, které zde uvádíme).

Toto rozhodnutí umíme interpretovat pouze dvojím způsobem: pan rektor i přes naše upozornění buď na řízení neshledal nic podezřelého, co by stálo za přezkum před Vědeckou radou UK, nebo kauzu Vědecké radě nepostoupil přesto, že si těchto pochybností vědom byl. Vzhledem k tomu, že signatáři dopisu dosud nedostali žádnou oficiální odpověď, můžeme se o tom pouze dohadovat. Dobré světlo to bohužel na univerzitu nevrhá ani v jednom případě.

Václav Cvrček, Tomáš Herben, Václav Štětka a Jan Trlifaj