Občas slýchám kritiky běžně mluvené češtiny (která je na větší části našeho území ztotožnitelná s češtinou obecnou) stěžující si na to, že není tolik přesná jako čeština spisovná, že její tvary jsou často víceznačné, a tudíž může dojít s větší pravděpodobností k nedorozumění v komunikaci.

To je samozřejmě stejně neopodstatněné jako výtka vůči mluvené češtině za to, že není tak hezká nebo kultivovaná. Mluvená čeština jako jazyk, který se na rozdíl od češtiny spisovné samovolně vyvíjel celá staletí, je univerzálním komunikačním systémem, který slouží k naplňování všech vyjadřovacích potřeb, které jsou v dané době mluvčími pociťovány. Tedy, pro to, co je třeba vyjádřit, se prostředek vždycky najde. I kdyby došlo k násilnému zrušení spisovné češtiny (nevím jak?) a jejímu kompletnímu nahrazení češtinou obecnou, nestalo by se nic jiného, než že by si běžně mluvený jazyk rychle vytvořil prostředky pro vyjádření toho, co až dosud vyjadřovat nemusel. Poznámka pro diskutující: takové řízené nahrazení v žádném případě nepodporuju (je to dokonce v přímém rozporu s cílem do jazyka násilně nezasahovat), protože by to vedlo ke stejným potížím, jaké máme dnes s preskribovanou češtinou spisovnou.

Jak je to tedy s tou dvojznačností mluvené češtiny? Je pravda, že např. u přídavných jmen se v množném číle v obecné češtině nerozlišují rody (velký muži, velký hrady, velký ženy, velký města), zatímco spisovná čeština (ale v podstatě pouze v psané komunikaci) signalizuje i tvarem adjektiva, o jaký rod se jedná (velcí muži, velké hrady, velké ženy, velká města). O tom slýcháme poměrně často, ale že existují případy dokládající opak, se už tak často v tradičních příručkách nedozvíte.

Např. často zatracovaná v mluvené češtině téměř univerzální koncovka 7. pádu množného čísla -ma je zárukou jednoznačnosti tvrzení, které je ve spisovné češtině vždy dvouznačné: trhat zuby. Přitom každý, kdo byl někdy v zubařském křesle, ví, že rozdíl mezi tím, když se lékař rozhodne trhat zuby, a trháním (něčeho) zubama je propastný.

Jiným příkladem může být 3. osoba množného čísla sloves vzorů trpí, prosí a sází. Pouze u vzoru sází měla spisovná čeština ještě v 80. letech dvě varianty: (on) sází vs. (oni) sázejí. Změnou kodifikace (tedy rozhodnutím lingvistů) došlo k tomu, že se tento rozdíl nemusí vyjadřovat (on i oni sází). Tvary zbylých dvou vzorů byly vždy v moderní češtině dvouznačné (on i oni trpí, on i oni prosí). Samovolně vyvíjející se obecná čeština se rozhodla, že si tento rozdíl ponechá (asi byl z komunikačního hlediska nějak důležitý) a máme proto dva jednoznačné tvary: (on) trpí vs. (oni) trpěj, (on) prosí vs. (oni) prosej a (on) sází vs. (oni) sázej. Rozdíl mezi jednotným a množným číslem je tak zachován a komunikace může být jednoznačnější a srozumitelnější.

A pak mi říkejte, že kdybychom češtinu neregulovali, za chvíli bychom se nedomluvili...

Poznámka na závěr: výše uvedené poměřování spisovné a obecné češtiny bohatstvím a jednoznačností tvarů je třeba brát samozřejmě s rezervou. Z hlediska srozumitelnosti vyjadřování samozřejmě zdaleka není tak důležitá míra homonymie jednotlivých tvarů, protože ty se málokdy vyskytují izolovaně. Jak už jsem na to upozorňoval dřív, důležitý je kontext. Je zřejmé, že ani jedna z uvedených víceznačností (ať v obecné nebo spisovné češtině) není fatální pro srozumitelnost komunikace, jelikož ke zjednoznačnění dojde okolním kontextem. Navíc nesmíme podceňovat výhody nejednoznačnosti jazyka – právě díky ní je jazyk dostatečně flexibilní k vyjádření nekonečného množství významu s využitím jen omezených prostředků, které jsme schopni se naučit.

Proto, než nějaký tvar nebo způsob vyjadřování odsoudíme, je dobré si uvědomit, že všechno v jazyce má svůj důvod a je k něčemu dobré.