Byl to svátek, když mě rodiče odvezli k babičce a dědečkovi. Trolejbus nás vysadil na kraji velkého náměstí. Jím se přešlo napříč a pak dvakrát za roh a doprava. Příjemná, široká ulice. Dnes je tam už značný dopravní ruch, ale v době mého dětství byla klidná. Dobře se tam bydlelo. Prarodiče žili v patře malého bytu jediného funkcionalistického domu v řadě starší zástavby.

Příjemný moderní dům z počátků nového stylu, respektující své prostředí. Čistý, se světlým keramickým obkladem fasády, pásovými okny v elegantním nerezovém provedení a s precizními detaily. Uvnitř noblesní nástup na schodiště s mramorovými stěnami – vše chytře domyšlené, od atypických svítidel až po poštovní schránky. Vstupní dveře v mahagonu a se zabroušenými skly. Stejně elegantní jako dýhované dveře bytů s kukátky na všech patrových podestách. Upoutala tě estetika oblýskaných klik, odlitých z bílé mosazi. Pěkná stavba, přiměřeně zasazená a v detailech dotažená práce někdejšího mladého architekta. Navržená s citem, bez naparování a podle pravidel pro lokalitu, jak to má vždy být.

Vzácné, sváteční chvíle: dědečkova knihovna s lákavým obsahem ilustrací Ottova slovníku naučného, babiččin elektrický sporák a pod dřezem velká zavařovací láhev medu, který jsi musel vydlabávat nožem. Široké okno z půdorysu do ulice vysunutého obývacího pokoje tvořilo arkýř, který umožňoval sledovat pohodlně dění dole na chodníku - tak jako u starých tureckých domů. Měl jsem hlavně skvělý výhled na celou protější stranu ulice, která právě v této části byla vymezena starobylou zdí hřbitova. Opřen lokty o široký parapet okna, v zimě vyhřívaný litinovým radiátorem ústředního topení, jsem dlouhé chvíle pozoroval život venku. Podél kamenné zdi, za kterou se rozkládal starý židovský hřbitov. Z vrchu zachumlaný pralesem mohutných korun starých kaštanů, jejichž větve přesahovaly až nad chodník, kde bylo ve stínu příjemné pobývat. Za zdí rozhlehlý a tajuplný svět, kam se chodilo jako do chrámu. Ani zvuky městského provozu sem nedoléhaly. Místo setrvalého klidu a piety, oživené jen na podzim dětmi, sbírajícími kaštany mezi náhrobky. Oáza stability, důstojně krásné místo, ozvučené tichým šuměním stromů, zdobené proměnlivostí jejich barev podle ročních období, provázené jen eskapádami veverek a nájezdy ptactva.

A pak se to stalo. Naráz. Těžko uvěřitelné. Přijeli dělníci a začali bourat starou kamennou zeď. Mraky prachu a z ulice se otevřel pohled do hloubky prostoru na nekonečný les vztyčených, krásných starodávných kamenných náhrobků. Potom do hřbitova vjely buldozery! Bez skrupulí. Pokácely a rozlámaly kamenné stély (vydržely tam před tím mnohé i přes tři staletí) a rozjezdily stovky hrobů. Stroje, samozřejmě obsluhované lidmi, bezohledně vše srovnaly se zemí a zavezli sutí i chudou vrstvou zeminy. I se stovkami, tisíci ostatky zemřelých lidských bytostí, ukládaných zde po mnoho generací k trvalému odpočinku. Neuvěřitelný cynismus a brutalita. Zvednutím terénu pak došlo k zasypání kmenů stromů o půl metru, nebo snad o metr, ne více, to už přesně nevím. Desítky vzrostlých a zdravých věkovitých kaštanů ale zvednutí terénu nemohly zvládnout a postupně se zadusily.

Holé, zdevastované prostranství se pak stalo staveništěm. Vztyčili zde obrovitou stavbu mimo všechna měřítka a zcela bez ohledu na charakter okolí. Bombastické dílo. S hlubokými základy, pronikajícími do hrobů, jež byly v této části bezohledně vyvezeny na skládku. Stavba státního významu s mimořádnou prioritou. Jak jinak. Veřejnosti předkládána její důležitost pro blaho lidu a jako ukázková prezentace úspěchů komunistického režimu. Říkali tomu soudruzi výloha socialismu. Ve skutečnosti hlavní účel zamlčovali. Stavba mimo rámec závazných limitů pro dané území. Protesty utlumili soudruzi už v zárodku. Kdo by se odvážil. Ale nemysli, odvážil. Památkáře, co otálel s povolením vyhodili, jeho nadřízeného zlomili: ….“podepiš to nebo se tvé děti nedostanou ani na střední“. A pro projektanty je to přeci šance, která se neopakuje. Pracují podle zadání. Navíc s podmínkami umetené cestičky. To se přeci jen tak nenaskytne. A pokrok přeci nezastavíš.

Čas rychle plyne. Už dávno nemám babičku a dědečka, dospěl jsem do jejich tehdejšího věku. Monstrum je nezdolné. Část rozlehlého a pustého prostranství nejdříve zabralo vyasfaltované parkoviště. Tu a tam se ještě cosi přilepilo, vždy jak někoho iniciativního na úřadech náhle osvítilo. S odstupem let doplnili hřiště pro děti a dozdobili místo moderní plastikou, aby byla vidět péče o výtvarnou úroveň veřejného prostoru: naši občané si přeci zaslouží žít v pěkném, estetickém prostředí – to přeci musíš pochopit. A pak se louka tu a tam „oživila“ ozdobnými keříky. Pořádné stromy zde nikdy neporostou - na podloží sutě a pobořených náhrobků jsou bez šancí. Nejubožejší socialistický parčík přímo nad hroby a ostatky tisíců lidských bytostí!

Ti co zde okolo žili ještě v krásném prostředí - před bolševickou zkázou - už zemřeli. Mnozí ostatní to nelidství a barbarskou proměnu místa nezvládli a odstěhovali se. Ti, co zde žijí dnes, již nejsou postiženi pamětí. Nebo nemají jinou možnost, či jsou odolnější. Nebo obojí. Všímám si, že porevoluční generace si už zvykly na rozhárané a vizuálně nesourodé prostředí, vzhled periferie je již pro mnohé věcí normální. No, no, no, co bys chtěl? A nejseš nějak moc náročný?

Jak říkám, čas již uplynul, a ten kdo zde prochází dnes, většinou vůbec nic netuší. Pozornost zaujme jen ta nabubřelá stavba. Někomu se líbí, někomu ne. Mnohé odradí, znechutí její bombastičnost a nevhodnost umístění v místě vyžadujícím držet řád a lidské měřítko. Ale nemysli si, pak přicházejí jiní, vzhlížejí vzhůru a oceňují odvahu, smělost a kreativitu. Říkají tomu ikonická stavba (neslýcháme ten přívlastek dnes až příliš často?). A rozplývají se nad uchvacující monstrózností, nic je nezajímá arogance totalitní moci a úděl těch, kteří zde hledali klid spočinutí. Oslňuje je velikost, jinakost, odvaha nebrat ohled na nic, ignorovat pravidla, vybočovat - neboť ještě nejsou schopni rozlišit nuance rozdílu mezi odvahou a bezohledností. Nic nevědí o děsivé historii toho místa. Nezajímají je důsledky proměny prostředí, poničený kontext, o to méně dopady na lidské osudy. Ani obsah všeho toho zapomenutého, co se stále skrývá pod terénem – bez úcty s cynicky pošlapanou důstojností lidství.

Ovlivněni syrovou surovostí mnohých totalitních staveb, někteří z nás zapomínají, že posláním architektů není šokovat - oslňovat nevídanými a extravagantními výtvory, takovými, které ještě svět neviděl. Ale vytvářet krásné, účelné a vyvážené, tedy lidem příjemné a přátelské prostředí. Uvážlivě, efektivně, bez prvoplánových efektů jen pro oko. Bez plýtvání veřejnými prostředky a podle dohodnutých pravidel. Kreativně, ale s respektováním hodnot, které vytvořily předchozí generace. S úctou k jejich dílu a odkazu. A nikdy ne na jejich hrobech. Už ne na hrobech, soudruzi !

To, že pro mnohé se doba minulého režimu a jeho produkty stávají předmětem nekritického obdivu, nebo dokonce inspirace, je na pováženou. Myslím si, že období normalizace stále ještě neskončilo, neboť jsme ztratili vkus a cit. A v důsledku totality v nás zůstal značně otupený vztah k trvalým hodnotám i alarmující netečnost k lidství.

No neptej se kamarádko, nepátrej příteli. To víš, že jsem si to přeci vše vymyslel.