Někdy v devadesátých letech se na mě obrátila kolegyně, žijící od emigrace v Německu, zda bych jí nemohl poradit. Jak opravit starý dům v Českém Šternberku, který se po půl století opět stal majetkem jejich rodiny. V slunečný letní den jsme spolu sedli do auta a vyrazili na výlet do Posázaví.

Přivítal nás obraz jednoho z oněch monumentálních českých hradů nad řekou Sázavou. Skvělá architektura, hodnotná památka, věkovité sídlo úctyhodného českého šlechtického rodu. Pod hradem městys s rozlehlým náměstím, nebo spíš návsí a s mostem přes řeku. Za řekou to, co se nevešlo - tušení rezidua někdejší zámecké zahrady.

Hned naproti hradu, pod strání blízko hlavní silnice stál domek, o který kolegyni šlo. Prolezli jsme ho a já popsal pár listů skicáku, abych si později vzpomněl na podrobnosti jeho technického stavu. Před polednem prohlídka domku skončila, vyšli jsme na silnici, zaklapla za námi vrátka.

Svátečně klidný slunečný den, jako by se zastavil čas. Ticho. Žádná auta, absolutně žádný dopravní ruch. Ale v ten okamžik nás zaujalo neobvyklé dění: ze všech domů vycházejí ve svátečním lidé. Z náměstí i z postranních ulic, po skupinkách i jednotlivě – všichni kráčejí stejným směrem k přístupové cestě a schodišti do hradu. Jako mravenci na trasách k předem určenému, jedinému cíli.

No přeci Sternberkové se vrátili na svůj hrad a dnes se vítají se svými občany! Po půl století!

Všichni dostali pozvání od pana hraběte. I do toho neskromnějšího stavení ho doručili. I vy pojďte s námi. Proud, zástup slavnostně oblečených, starých i mladých, včetně malých dětí – se u podnože hradu spojoval. Nestůjte zde, - i vy pojďte s námi, zvali nás přátelsky. Splynuli jsme s průvodem. Usměrňováni zdvořilou mládeží v uniformách, rozestavěnou v odstupech na úzké komunikaci a podestách venkovního schodiště. Tak, jak se blížil průvod hostí k bráně horního hradu, postupně houstl a zpomaloval. Na starobylém průčelí hradu, kams hlavu vzhůru otáčel, tě překvapila okna dokořán i ta, dosud léta uzavřená. Z chladných, silných středověkých zdí proudily do slunečného dne přátelské zvuky z kuchyně, cinkot nádobí, ruch z hradních sálů, tlumená hudba. Nevídané.

Dočkal se každý. Ve vstupu, v otevřených vratech pod vytesaným rodovým znakem, uvítal pan Zdeněk Sternberk, jeho paní a syn podáním ruky každého příchozího. A stejně tak každého poctil laskavými slovy. Zaplněný sál, kde nebylo hnutí, se potom stal svědkem vyvrcholení, - oficiálního přivítání občanů. Na začátek skromné vystoupení pana hraběte, ve kterém oslovil přátelsky své občany. Následovala přednáška historika o dějinách hradu a významu rodu Sternberků. Předojemné bylo setkání pana Zdeňka Sternberka s jeho někdejší stařičkou chůvou. Kterou museli podpírat, aby se mohli oni dva po mnoha desetiletích znovu obejmout. Proud hostí následoval pána hradu. Osobně se ujal role průvodce, jako ten nejpovolanější. Dusné počasí a nával hostí v stísněných hradních interiérech vykonaly své. Když starší paní omdlela, Zdeněk Sternberk pohotově zasáhl. Odpojil šňůru, která vymezuje trasu návštěvníků a ze své náruče uložil paní do lůžka svých předků, než se dostaví povolaný lékař. Na co jsem ještě zapomněl?

Prohlídka hradu skončila vyústěním na prostranství rozlehlé terasy ve výšce nad krajinou. Vstoupils na osluněnou širokou plochu uprostřed s válcovou věží, která kdysi chránila hrad před útoky z nejchoulostivějšího směru. Hosté se rozptýlili. Někteří využili nabídky občerstvení, nebo i šanci osobního rozhovoru s pány hradu. V příjemné atmosféře letního dne, podbarvené z rohu terasy tichou hudbou komorního souboru. S výhledy na zalesněnou stráň na jedné straně i otevřenou krajinu za řekou Sázavou na opačné straně. Se vstřebáváním silných dojmů z předchozího dění.

Nepobyli jsme dlouho, naše návštěva byla náhodná a trochu jsme se přeci přiživili. Sestupovali jsme strmou cestou od hradu a sebou odnášeli čerstvé, opravdu silné zážitky. Před námi ztichlé podhradí, všichni nyní pobývali na hradě. A jak jsme odcházeli a vzdalovali se, ještě stále ze středověkých zdí doznívaly zvuky svátečního dne, posledních harmonických tónů z výšky ožilého sternberského sídla nad řekou Sázavou. Na hrad se vrátil život a řád – jak bylo po staletí!

Byl to důležitý den. A myslím že nejenom pro mě. Den, kdy jsem získal pocit jistoty, že už ty staré nepořádky opravdu vzal ďas. Vím, že věci nejsou dnes tak jednoduché, ale vzpomínka na ten den, na lidského pana Zdeňka Sternberka mě vždycky posílí.

Někdy na začátku nového tisíciletí, zhruba asi po deseti letech od nezapomenutelné letní události jsem se na Český Šternberk vrátil, tentokrát se svými spolupracovníky. Projektovali jsme opravu zřícené hradby předsunutého opevnění na zalesněném vršku, nazývaném Vražda. Po kontrole prací na místě jsme se vždy přesouvali dolů, do klenuté kanceláře správy hradu, aby se vše řádně zapsalo a domluvil další postup. Procházelo se dvoranou - před polednem již provoněnou bramborovou polévkou, kterou panu hraběti připravovala jeho paní. Na chodbě při míjení skupina návštěvníků hradu zastavila a uctivě se pozdravila se zdvořilým panem Sternberkem. Pravidelné kontrolní dny v letním období. Pan hrabě se těchto akcí vždy se zájmem účastnil. Jak jinak, byl tou nejdůležitější osobou. Myslím, že jsme si rozuměli. A tak jsem se jednou osmělil a připomněl jsem mu svoji vzpomínku na onen den. Podíval se na mě laskavě, přátelsky. S úsměvem pod vousy.