Platí, že čí stát nebo firma neplatí, ten na to doplatí?

Osvobození občanů evropských zemí, USA a sem tam i jiných států, unesených na územích ovládaných teroristy, lze dosáhnout v zásadě jen zaplacením výkupného nebo násilnou akcí. Většina evropských rukojmí byla osvobozena bez násilí.

Nepotvrzená zpráva, že česká vláda zaplatila výkupné za dvě naše občanky, a reakce našich vládních činitelů vyvolaly diskusi, zda se teroristům platit má nebo nemá, zda jiné země v takových případech platí nebo neplatí a jestli se o tom má veřejně mluvit.

Zcela spolehlivé a oficiálně potvrzené zprávy o zaplacení výkupného neexistují. Každá vláda, pokud byla dotázána, a každá firma, která byla dotázána, placení výkupného jednoznačně popřela. Že totéž neudělala česká vláda, to jaksi patří ke koloritu naší vládní garnitury.

Před časem vyšel v New York Times článek Paying Ransoms, Europe Bankrolls Qaeda Terror (Placením výkupného Evropa financuje teror al Káidy, http://www.nytimes.com/2014/07/30/world/africa/ransoming-citizens-europe-becomes-al-qaedas-patron.html; viz též Rampant Ransoms. Kidnapping´s Economic Bubble, www.foreignaffairs.com/articles/middle-east/2015-01-26/rampant-ransoms), na který se dodnes odvolávají všichni, kteří se tématem zabývají. Nejsem výjimkou, protože nic lepšího a detailnějšího ve veřejném prostoru asi neexistuje.

Nebudu opakovat všechny detaily a čísla, to si zájemce může najít v článku. Podstatné je, že notorickými platiči se ukazují být země EU s výjimkou Velké Británie. Podle toho, co se podařilo zjistit a co má oporu ve statistikách OSN, jsou příjmy al Káidy a k ní přidružených organizací z výkupného vyjádřitelné v desítkách milionů dolarů ročně.

Pro ilustraci a za období 2008-2012 (všechna čísla jsou úředně nepotvrzená): Francie (státem kontrolovaná firma) zaplatila 58,1 mil. dolarů za 7 osob, kdosi neznámý zaplatil 9,5 mil dolarů za další tři Francouze, Švýcarsko zaplatilo 12,4 milionu USD za tři osoby, Španělsko vydalo 11 milionů USD za pět osob, Rakousko 3,2 milionu USD za dvě osoby, Katar s Ománem (prostředníci) zaplatili 20,4 milionu USD za čtyři osoby (dva Finové, Rakušan a Švýcar), neznámý plátce dal 1,1 milionu USD za dva Kanaďany a jiný neznámý 10,8 milionu dolarů za Itala a dva Španěly.

Za stejné období byli zajati dva občané Velké Británie, z nichž jeden byl zabit únosci, a tři občané USA, z nichž jednomu se podařilo utéci. Oba státy za své zajaté občany zásadně neplatí. Existují samozřejmě výjimky, zpravidla v podobě výměny asymetrického počtu osob.

Svědectví bývalých rukojmí i vysokých státních úředníků a diplomatů (všichni se schovávají do anonymity, ale žvaní úplně stejně, jako ti naši) potvrzuje, že velké firmy a státy za své lidi platí. Francouzská Areva to popřela, švýcarská, rakouská, německá, francouzská, italská, finská a španělská vláda také.

Platí se hotově „na dřevo“ (v reálu spíš „na písek“), přes prostředníky nebo se platby schovávají za „rozvojovou pomoc“. V článku je citován nejmenovaný státní úředník z Mali, který si postěžoval na „drsný nátlak“, jaký vyvíjejí evropské vlády, jež chtějí vyměnit svobodu svých občanů za svobodu v Mali vězněných teroristů.

V čem je podstatný rozdíl mezi Američany, Brity a „těmi ostatními“? Občané USA vědí, kam nemají jezdit a vědí také, že jim skoro jistě nikdo nepomůže. Britové jakbysmet. Občané těchto dvou zemí nejsou unášeni primárně kvůli výkupnému, ale jako trest pro svou zemi a její obyvatele. Velká Británie a USA jsou (vedle Izraele) také jediné státy, které disponují kapacitami umožňujícími násilnou osvobozovací akci. Francie má patrně tuto schopnost také, ale zdá se, že s ní šetří.

Občané ostatních států EU jsou cennými úlovky, jejichž hodnota se dá vyjádřit v milionech dolarů. Unijní vlády obyčejně neříkají svým občanům explicitně, kam nemají jezdit nebo kam cestují jen na vlastní riziko. Obyčejně pouze korektně „doporučují“ nebo „nedoporučují“. S mnoha africkými a blízkovýchodními zeměmi navíc Evropany (včetně Britů) váže historie i současnost, od kolonialismu po humanitární a rozvojovou pomoc.

Evropské kontinentální vlády nejsou schopny čelit nátlaku příbuzných obětí a organizovanému úsilí o vynucení si nějaké akce. Evropská „soft power“ se v takových situacích může opravdu uchýlit jen k zaplacení výkupného a k výzvám, aby občané zvážili, kam jedou.

Povídejte to třeba Čechům, vyjíždějícím i do míst, kde opravdu může dojít k toristickému útoku, nebo tam, kde se pomoci prostě nedovolají. Přitom očekávají v podstatě automaticky, že když se něco stane, stát jim pomůže. To platí jak pro banality typu ztráty dokladů, tak i pro velice vážné incidenty.

Evropské vlády prý svým postupem v podstatě financují teroristická seskupení. Ano, je to pravda. Na druhou stranu docela chápu, že pro každou vládu jsou přednější životy jejích občanů než to, co se děje daleko za hranicemi. Řešit takové dilema není snadné a odpovědnost je to velká. Evropské státy pak platí nejen za hloupost a nedisciplinovanost svých občanů, ale i za neschopnost nebo neochotu místních vlád zakročit proti teroristům.

Těžko je z Prahy nebo z Madridu účinně bojovat s maghrebskou al Káidou, těžko je z Vídně nebo z Prahy oslabit vliv klanu Haqqani v Afghánistánu a Pákistánu. Co by se dalo udělat, byť by to jistě vyvolalo nevoli diplomatických puristů a obránců lidských práv, je sdělovat občanům, kam sice jezdit mohou, ale jen na vlastní nebezpečí, případně jim cestování do některých destinací úplně zakázat.

Taková informace se dá aktualizovat ze dne na den. I když nemůže být stoprocentní profylaxí, může zviklat plány těch naivních cestovatelů a cestovatelek, kteří věří, že všichni lidé jsou v zásadě slušní a hodní.

Rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 2133 z 27. ledna 2014 a závěrečný dokument summitu G8 z roku 2014 vyzývají všechny státy, aby vyplácením výkupného nepodporovaly teroristické organizace. Místo toho mají využívat možnosti, jež jim poskytuje mezinárodní právo a existující antiteroristické mechanismy a organizace. Jak se zdá, všichni se tím opravdu řídí, protože všichni veřejně popírají, že by kdy nějaké bandě teroristů zaplatili. Všichni, kromě České republiky.

Jen chabou útěchou nám může být, že jedné unesené ženě řekla její věznitelka: “Vaše vlády vždycky tvrdí, že neplatí. … Až se vrátíš domů, řekni vašim lidem, že tvoje vláda zaplatila. Vždycky platí.“