Položme si jednoduchou otázku. Byli by Gabčík s Kubišem národní hrdinové, kdyby jenom podřízli obecního policajta, zastřelili pokladníka při loupeži, zapálili vesničanům stoh a pak se úspěšně probili nazpátek do Anglie?

Jinak by situace byla stejná. Tj. riskovali by život se zbraní v ruce, v zemi vládne zločinný režim neštítící se ničeho.

Odpověď je: „NE, nebyli by národní hrdinové“

Protože ve všem na světě je důležitý výsledek a ne jen úmysl. Motivace k sestavení skupiny byla bezesporu ušlechtilá, statečnost obdivuhodná, výsledek však prostě špatný. Byli zabiti zcela nevinní (s režimem nespojení) lidé, komunistický režim to propagandisticky velmi posílilo.
Kdyby zastřelili dva okresní tajemníky a prokurátora Urválka – jmenují se dnes po nich v každém českém městě ulice. Ale to se nestalo. Výsledkem bylo fiasko a …. Úspěšný dobrodružný útěk do západního Berlína.
Milan Paumer to, alespoň na besedě, co měl před lety u nás ve škole, částečně přiznával a v jeho postojích byl cítit jistý smutek z celé věci. Byť velmi věrohodně popisoval okolnosti a důvody, proč a jak se do skupiny zapojil. Také se vrátil do své rodné země hned, jak to bylo možné. Budiž mu země lehká. Z postojů Mašínů není cítit ani stopa pokání dodnes. Havel i Klaus – všechno polokomunistická pakáž, v Čechách není demokracie ani v roce 2010, ničeho nelituju. Pokladník byl slouha komunistů (protože vozil peníze národního podniku) patří mu to, obecní policajt v Čelákovicích tím spíš. Patologická nadřazenost.

Moderní česká historie má málo hrdinů, ale ani kohorty mediálních politiků honících dvacet let po revoluci levné protikomunistické body účastí na sledovaném pohřbu – to nezmění. Tragický příběh Mašínů zanechal oběti, pachuť a lítost. Nikoli slzy dojetí a hrdost – beznadějných obránců krypty kostela v Resslově ulici.