Jakožto nečlen odborového svazu jsem se o učitelské stávce dozvěděl od vlastních dětí, které mi ukázaly v žákajdě, že bude škola zavřená. Devítiletá dcera doprovodila pondělní volno radostným popěvkem „Je tu stávka, stávka dýdžejů, …“ – největším hitem „hvězdné pěchoty“ soutěže Superstar.
Vyhuboval jsem jí a šel napsat blog.


Stávka = selhání státu?
Naše školství je z více než 90% státní. Proto fakt, že většina škol nebude v pondělí 9. června sloužit veřejnosti (daňovým poplatníkům), je selháním státu (a opozičně naladění čtenáři mohou říci vlády či ministra školství).
Pokud vám připadá předchozí tvrzení příliš bombastické – zkuste si sami pro sebe zrekapitulovat, kvůli čemu se vybírají daně (stát vám bere vaše peníze)?:
„aby staří lidé nemuseli pracovat do smrti či žebrat“ (důchody),
„aby, když k vám v noci leze zloděj, přijel zástupce státu“ (policista – MV ČR)
„a zavřel zloděje do vězení“ (Ministerstvo spravedlnosti),
„aby i chudší lidé měli důstojnou zdravotní péči“ (zdravotnictví) …
No a patrně byste uvedli i něco ve smyslu „aby všichni měli možnost se naučit číst, psát a počítat“.
Desítky miliard ročně, kterými disponuje resort školství, je hodně peněz. Průměrná čtyřčlenná rodina odvádí „panu ministrovi“ přes 40.000,- Kč ročně. Co za to veřejnost obdrží v pondělí, je jasné – nic.
Navozuje to samozřejmě mimo jiné otázky, zda se stát jakožto „zřizovatel“ (přesněji možná majitel) škol osvědčuje a zda by alespoň v některých segmentech (např. mateřské školy, střední školy, vyšší odborné školy) neměl pomalu ustoupit ve prospěch zřizovatelů jiných.
Koneckonců, jaké závěry by asi vyvodili rodiče, kdyby stávkoval třeba náš PORG? Považovali by to buď za totální selhání ředitele (vyhodit) nebo za ozřejmení faktu, že něco takového jako soukromé gymnázium nemůže úspěšně existovat (rychle pryč). Zcela upřímně mě jiná možnost nenapadá.

Proč se nestávkuje třeba v době maturit?
Stávka je, možná schválně, načasována na dobu, kdy je polovina škol na výletech či školách v přírodě a ve školách se toho beztoho moc neděje. Stávka trvající jen jeden den navíc není příliš výhružná. Jakoby to odboráři ani nemysleli vážně nebo se báli, že jejich požadavky veřejnost nepodpoří.

Kolik je spravedlivá učitelská mzda?
Tato problematika se přetřásá velmi často, patrně z toho důvodu, že se na ni nedá odpovědět. Úvahy typu, zda má učitel brát 1,356 násobek či 1,184 násobek průměrného platu, nebo dokonce hledání „spravedlivých“ poměrů ohodnocení různých profesí (učitelé vs. lékaři a zároveň lékaři vs. soudci a soudci vs. státní zástupci), vedou tak maximálně k maoisticko-polpotovskému výsledku – „všem stejně“.
Tak daleko sice ještě nejsme, nicméně v samotném školství systém „všem stejně“ již funguje a v poslední dekádě (zvýšování nárokových mzdových tarifů a snížování osobních hodnocení) výrazně zesiluje.
Přitom odpověď na otázku, jak případné plošné navýšení mezd přispěje k vyšší vzdělanosti obyvatelstva (kvůli tomu se vybírají ty daně) zní: „nijak“. Nalití dalších peněz do nárokové části mzdy pouze úspěšně zakonzervuje současný stav, přičemž ještě posílí platové rozdíly mezi mladými a staršími učiteli (šikanování mladých kvalitních učitelů) a beztoho dominující rovnostářství (šikanování kvalitních učitelů obecně). Dalším souvisejícím jevem je pak například kontinuální oslabování řídící pravomoci ředitelů škol, kteří by se mohli pomalu nějak přejmenovat, neboť s „řízením“ nemá jejich činnost již takřka nic společného. Mají určeno metodickými pokyny, vyhláškami a věstníky takřka vše podstatné, nejen kolik přesně mají konkrétnímu učiteli zaplatit.

Odbory
Že výše zmíněné úvahy nedělají představitelé školských odborů, jim nelze mít za zlé. Odbory se zakládají či případně radikalizují z jednodušších důvodů než kvůli snaze o tvorbu koncepčních resortních úvah.

V rozpočtu školství je, narozdíl od peněženek učitelů, peněz dost
Řada z učitelů (ne však zdaleka všichni) by si zasloužila výrazně lepší ohodnocení. Především platí, že učitelé jsou obecně placeni velmi špatně v porovnání s tím, kolik peněz proteče školským rozpočtem. Na jednoho českého žáka či studenta (MŠ-VŠ) připadá totiž ročně přes 60 tisíc korun, což dává velmi slušných asi 130 tisíc měsíčně na normálně naplněnou třídu. Proč z toho připadne vyučujícímu jen necelá čtvrtina (včetně odvodů pojistného)?
Hlavním důvodem bude fakt, že transparentně (jakožto dotace na žáka) obdrží konkrétní škola jen něco málo přes polovinu (dle typu školy se to drobně liší). Zbytek se rozděluje voluntaristicky, tj. systém to zlikviduje samopožírací schopností, občas se zavede „Internet do škol“ či „Reforma maturit“, občas se pořídí „multimediální učebna“.
Důvod stávkovat by tedy dle mého názoru byl, avšak poněkud odlišný. Transparentnost financování ve školství, zvýšení pravomocí (a odpovědnosti) ředitelů škol, zvýšení autonomie škol, omezení tarifního systému – to jsou krom jiných požadavky, za které bych stávkoval já.

Článek vyšel v zkrácené verzi v MF Dnes