Minulý pátek jsme byli svědky zajímavého demokratického úkazu, kdy normální lidé v jedné malé evropské zemi dostali možnost vyjádřit, co si myslí o bruselském superstátu.
Odpověď byla pro bruselské eurofeudály, a jejich přidružené politicko-mediální lokajstvo, velmi překvapivá (jako zatím vždy).


Lidé v několika státech odmítli tzv. Euroústavu. Prostě ji nechtěli. Pro takřka nulovou demokracii uvnitř EU je typické, že se tato odmítnutí vykládala všelijak.
Nepopulárnost bývalého francouzského prezidenta Chiraca; strach Nizozemců z přistěhovalců; pro Francouze ústava málo socialistická, pro Holanďany moc; lidem to nebylo dostatečně vysvětleno; hodní a chytří voliči hlasovali pro, kdežto ti zlí proti atd.
Mediální poselství mělo znamenat, že lidé vlastně Euroústavu chtějí, ale akorát pro ni tak nějak omylem nehlasovali.

Moment překvapení byl však natolik silný, že se Euroústava zadrhla. Eurofeudálové se z této, pro ně prekérní, situace poučili, a proto jí po pár letech poslali v novém balení (pod názvem Lisabonská smlouva) zpět, přičemž referendum se mělo konat jen v Irsku, tradiční výkladní skříni údajného EU-úspěchu. Všude jinde měla být vůle lidí obejita, neboť hrozilo opakování „krachu“.
I přes masivní vládní a mediálně mainstreamovou kampaň však Irové rozhodli jednoznačně.

V uplynulém týdnu můžeme vidět, že situace není tak smutná a jsme nadále na cestě k šťastnému zítřku, neboť Irové jsou:
bezvýznamní - 4 miliony Irů nemůže rozhodovat o skoro půlmiliardové Evropě (přestože smlouvu musí podepsat všechny státy – jinak neplatí),
hloupí - jednodušší rybáři a další nevzdělanci hlasovali proti, aniž smlouvu četli (vsadím boty, že ze stovek milionů Evropanů jí četlo tak 5 tisíc, a to je již ve většině zemí ratifikována; u hlasujících poslanců bude poměr nepatrně lepší)
nevděční – mají se nyní lépe než před 15 lety (otázka je, zda kvůli nízkým daním, bezbariérovosti angličtiny nebo kvůli eurokomisaři Špidlovi)
a ratifikace musí pokračovat.

A ratifikace také pokračovat bude. Ať už to schválí poslanci či „akční výbory“ poslanců pod přiměřeným mediálním tlakem.
Takže irské referendum nepřineslo otazníky, zda je Lisabonská smlouva (mohutné posílení Bruselu na úkor národních států) mrtvá či nikoli. Irské referendum a následný týden nám přinesly mezi řádky informaci jinou. Ta zní, že je to naposledy, co o evropských věcech rozhodovali sami občané.
Chtějí Češi korunu nebo euro? Chtějí se Němci vrátit k marce? Chtějí čeští a polští zemědělci podporovat francouzské farmáře? Chceme, aby naše hlasovací síla vůči Německu poklesla skoro třikrát? Chceme nesmyslný europarlament stěhující se pravidelně ze Štrasburku do Bruselu a zpět? Kolik znáte - z těch skoro osmi stovek – europoslanců? Myslíte, že je můžete nějak ovlivnit (výměnou 2-3 českých jednou za pár let)? Kolik znáte komisařů a co podle Vás dělají? Jsou v televizi častěji než „komisař“ Jakeš blahé paměti? Nebo jsou to podobně nedotknutelní papaláši bez jakékoli demokratické kontroly?

Nebojte se, tyto otázky nebudete muset nikdy řešit. Naposledy je řešili 13. června Irové.