Minulý víkend jsem podnikl zajímavou sondu o stavu pražských cyklostezek. A výsledek byl poměrně frustrující.

Jsou města, kde se lidé bez problémů dopravují na kole po městě i na delší vzdálenosti. Například Vídeň či Kolín nad Rýnem.
Chápu, že Praha na tom bude vždy hůř. Je kopcovitá, centrum je historické, uličky a ulice úzké i na periferiích. Nevejdou se do nich ani auta, kterých je obrovský přetlak. Praha nemá desítky širokých bulvárů mířících stejným směrem …
Chápu také, že cyklisté nejsou to nejdůležitější a nejezdím blokovat každý rok magistrálu v rámci známého jednodenního happeningu.
Přesto prostor ke zlepšení je a opravdu by to moc nestálo.

V mapě Prahy zakoupené normálně v trafice najdeme mj. cyklostezky č. 1; 241; 11 a 2.
Ve stručnosti řečeno: z Libně proti toku Rokytky na jihovýchod Prahy, poté údolím Botiče až pod Vyšehrad, po navigaci podél Vltavy, přes most na Kampu a přes Letnou, Stromovku a Tróju zase k nám do Libně. Cca 35km.
Je to logická trasa s malým převýšením (dvě hlavní pražská údolí východně od Vltavy), která spojuje sever Prahy s jihovýchodem, odtud do centra a zpět. Cesta je disjunktní s hlavními silničními tahy a mohla by sloužit přepravě obyvatel (studentů atd.), jakož i k potěšení z pohybu o víkendech pro rodinky … Mohla by (a na papíře asi i je) být součástí dálkových cyklotras pro lidi, kteří cestují s naloženým kolem třeba z Prahy do Znojma (nebo naopak) v rámci své dovolené. Obě říčky moc nemeandrují, míří celkem neomylně k Vltavě, tj. cesta by mohla být i přiměřeně rychlá.

Dodám ještě, že jsem lokálpatriot. Narodil jsem se na Vinohradech, celý život žiju v Praze, a ač mám mnoho chyb a nedostatků – špatná orientace ve městě mezi ně opravdu nepatří. Můj zážitek si tedy ještě umocněte představou, že by někdo jel mojí sobotní trasu bez této znalosti (třeba cizinec s mapou).

Nuže: startujeme od Libeňského zámečku a míříme podél Rokytky na východ. Cizinec by zabloudil okamžitě, my libeňáci míříme neomylně k usedlosti Kolčavka a parku Podvinný mlýn.
Zde se cyklostezka dělí o své místo na slunci s desítkami pejskařů, maminek s kočárky a podobně. Pokud člověk není hulvát – musí jet krokem, ale budiž (ve Vídni se však např. dbá na oddělení cyklostezky a cesty pro pěší). Okolo hřiště Pragovky a Vysočanské nemocnice značení končí, ale ne nadarmo jsem chodil kousek odtud na ZDŠ Jožky Jabůrkové .
Po kilometru pod Harfou je ale stejně definitivní konec. Má jet člověk po levém břehu (pojímáno hydrologicky)? Po asi kilometru plného střepů a bezdomoveckých doupat (napravo tovární zeď) se ukazuje: že ne.
Krosovat Rokytku se mi při teplotě lehce nad nulou fakt nechce – nutno se vrátit a zvolit břeh pravý (ve směru cesty tedy levý:-)). Spravila by to jedna jediná jasná žlutá cyklocedulka.
Cesta vesele ubíhá, má své kouzlo – staré stromořadí, které přežilo industriální rozmach; sem se člověk těžko dostane jinak než na kole. Přeměnu továren na bytové komplexy a jiný běh dějin – vidíte z nevšední perspektivy. Rovná hliněná cesta jako když střelí, západní vítr v zádech – cyklista je v Hloubětíně u Tesly za chviličku.
O tom, že bychom byli na nějaké cyklostezce – ani zdání.
Kde pokračovat dál? Překonání obří čtyřproudé výpadovky na Černý most + tramvajových kolejí – opět musí zaúřadovat znalost prostředí a cit, jinak to může našinec z fleku zabalit.
Přes nějakou stavbu plnou bahna a můstek (snad barokní), který trčí přes vodu jako memento dob minulých, se dostávám opět na cestu mířící podél Rokytky (tentokrát k jihu). Příjezd k Hořejšímu kyjskému rybníku a kupodivu cykloukazatele. Přes Kyje musí člověk opět držet hlavně směr a konečně máme město za zády. Na asi důležité cyklostezce č. 1.
Cestu po „okresních“ silničkách vynechme a vydejme se na zpáteční cestu z Petrovic okolo Vodní nádrže Hostivař, Záběhlic, Vršovic, Podskalí.
Jet okolo přehrady se na kole takřka nedá (psi na vodítkách i bez – těžko říci, co je nebezpečnější). Zcela respektuji právo obyvatel Jižního města na vycházku, ale pak se to opravdu nemá jmenovat cyklostezka č. 2.. Ale bude hůř.
Idylická zákoutí Botiče v Záběhlicích (od vody či z vlaku – vypadají města vždy jinak a zvláštně), staré mlýny a usedlosti. Moderní město tepe nedaleko, ale tohle je zvláštní svět 19. století.
Že byste však někde viděli žlutou cedulku – třeba „centrum 5km“ – to zase ne.
Držet cestu je čím dál obtížnější – značení nulové (po levém břehu, po pravém??) – jakási chráněná oblast (tady to asi preventivně brzy uzavřou úplně) – člověk se vrací, jede jinudy. Chvílemi po silnici či chodníku. Pak to zase zkusí podél Botiče. Nejedná se o žádnou cyklostezku (natož č. 2), nejedná se o vůbec nic.
Vynikající finále je na levém břehu kus od Bohdalce, kde cesta končí u obřího seřazovacího (?) nádraží a dál nevede - plot. Opět 1 km zpět a již natvrdo (rezignace) po normálních silnicích směr Bohemka (pravá vršovická:-)). Je sobota – provoz malý, ale pro matky s dětmi to fakt není, resp. hlava rodiny by to od průměrné manželky schytala měrou vrchovatou: „To je teda výlet“. Cyklostezka neexistuje.
Dojíždím po silnicích k Vltavě (odpoledne pokročilo – vracení a hledání cesty mě dost zdrželo) a to vím, kam mířím. Chvílemi u Nuslí dokonce na červeném pásu značícím cyklostezku. Výtoň a vltavská navigace.
Zde leží relativně brutální kostky (na normálním, nikoli superodpruženém MTB, to bude utrpení). Pro kola slouží cca 50cm úzký pás bez kostek, ale i kočárkům se na něm jezdí dobře (matky patrně nevědí, že kojenec se nejlépe uspí drncáním) – tj. tento je zcela zablokován i v pokročilém odpoledni.
U Mánesa cesta končí (informace žádné). K Národnímu divadlu patrně slalomem po normálním chodníku mezi chodci a stromy. Radši tedy zase mezi auta a přes most na Malou Stranu.
Nebo si mají cyklisté vzít lodičku a od Mánesa přejet? Nemůže cyklostezka přejet řeku dříve (po mostech v obou směrech málokdo chodí, ničemu by to nevadilo) a pokračovat na Smíchovské straně?
Kampa asi někdy mohla posloužit cyklistům – nyní najdeme dokonce zákaz. Cyklostezka neexistuje (toto zvolání se v tomto textu opakuje). Už je mi to jedno, rychle okolo hotelu Hoffmeister nahoru. Schody, pak přes Letnou (staví se tu tunel, tak chápu, že na kole musí člověk zaimprovizovat).
Dík znalosti prostředí se dostávám do Stromovky (jinak ani omylem) a zde začíná konečně cyklostezka (taky je hojně cyklisty využívána) – přes most na ostrov, přes lávku do Tróje a podél řeky a vodně-slalomářského areálu směr Mat-fyz a Libeň.

Resumé: Až na závěrečných 5km (a „mimopražské“ silničky) se jedná o cyklostezky na papíře, nikoli ve skutečnosti.
Přesto cesty existují, s trochou lepšího značení a možná několika drobnými úpravami – by se mohly hezky využívat. Části z nich také využívány jsou a cyklisty potkáváte, ale žádný systém v tom opravdu nehledejte. Pochybuji, že někdo někdy tuto trasu projel celou.

Netvrdím, že cyklista musí projet Prahou všude, pouze na perfektním asfaltu a mít absolutní přednost, ale alespoň základní síť by se mohla s minimálními náklady dotáhnout. Může být i klikatá, zdlouhavá, může mít úseky, kde se musí vynést schody z podchodu, ale měla by existovat.
Nebo aspoň přiznat v mapě: „Hic sunt leones - vezměte kolo radši do metra, na konečné začíná cyklostezka směr Poděbrady“.