Hezká a zajímavá část mojí práce je, že každoročně navštívím vyučování třeba v chemii, dějepisu, češtině …
Často se tak dozvím, podle čeho jsou řazeny chemické prvky (a ono to má logiku – proč jsme se to učívali nazpaměť?) nebo vyslechnu zajímavé Kerenského vzpomínky na útok na Zimní palác (výuku moderních dějin v časech normalizace asi netřeba srovnávat).


A někdy si při této příležitosti člověk uvědomí zajímavá srovnání. Je 19. března, za oknem víří vločky sněhu a vane ostrý vítr. Z hlediska globálního oteplování tedy nezaznamenáváme změnu oproti březnovému příjezdu wehrmachtu v roce 1939. Tenhle bonmot bych si mohl jistě odpustit (ze statistického hlediska je to irelevantní), ale beru to recipročně. Když může nějaký politik (typu Merkelová-Bursík) přiletět v srpnu do Grónska (cestou spálí tunu CO2), tam vyleze k tajícímu ledovci (ledovce na severní polokouli v srpnu tají), nechá se u něj natočit a podává to plebsu jako jasný důkaz přicházející apokalypsy … pak se může recipročně uvést, že počasí v roce 1939 a 2009 je tak nějak stejné.
Ale o počasí jsem psát nechtěl, tenhle prostor je už u nás v rodině okupován.:-)
V hodině dějepisu mě zaujalo jiné podobenství. Hodina totiž začala aktualitou (konec předválečné ČSR – 70.let výročí), ale pak pokračovala původní látkou – počátky českého státu a Přemyslovci.
A jakoby se vše jen dokola opakuje, až do dneška.
Spytihněv I. uznal v Řeznu podřízenost Východofranské říši (Hácha o tisíc let později taky). Východněji orientovaná Ludmila byla najatými bojovníky své snachy fyzicky zlikvidována. Její vnuk Václav byl zavražděn na pokyn svého bratra Boleslava, který se chtěl z vlivu Saska naopak vymanit. Podařilo se mu to ne tak docela.
Jeho syn Boleslav II. upevnil a rozšířil český stát.
Spory o vládu mezi Boleslavovými syny vedly k dosazení knížete Vladivoje, který přijal český stát v léno od římsko-německého krále Jindřicha II. Tím hodina končila.

Pokračovala by asi Oldřichem, Boženou a jejich udatným synem Břetislavem, který unesl z kláštera německou princeznu a pojal jí za manželku.
Nicméně pořád by se spirálovitě opakoval odklon a příklon k mocným západním sousedům. Snaha o uhájení nezávislosti, s naprostou podřízeností. Politici a vladaři budující svou kariéru na podbízení se v té době dominujícím západním uskupením (1); politici a vladaři bojující či revoltující proti těmto uskupením (2); politici a vladaři (asi nejmoudřejší) snažící se oba přístupy vyvažovat a věnovat se rozvoji vlastního státu a jeho vlivu (3).
Často někteří za svého života prošli všemi třemi výše popsanými postoji. Často byl jejich postoj determinován okolnostmi. Často bychom měli problém, kam jednotlivce zařadit. Masaryk patří k bojovníkům či k těm moudrým? Asi k těm zoufalým bojovníkům - vždyť se jeho stát zhroutil hned po jeho smrti. Ale to bylo v naší historii desetkrát. Třeba po Boleslavovi přišel opilec Vladivoj a vše kolabuje a Karla IV. ten vliv Čechů také dlouho nepřežil.
Co chci říci. Historie nekončí. Nyní se východofranská říše nazývá EU a je hegemonem tohoto prostoru. Politiky a vladaře máme nyní hlavně toho prvního typu (1), málo toho druhého (2) a těžko se hledají ti třetí (3), ale ti se hledali těžko vždycky. Vše už tu bylo a vše tu zase jednou bude.
Možná to bude jiné kvůli nezastavitelné migraci z jihu (ta se Čech zatím takřka nedotýká), ale čertví, co si přečtou studenti v roce 2900 v dějepisu v kapitole Doba parních strojů 1800 – 2100.
Možná nic, dějepis byl přičleněn ve státní maturitě k „společenskovědnímu základu“ a tak se jeho vliv zmarginalizuje.
(Zrušení dějepisu na školách je původně Stalinova myšlenka.)
Koneckonců nejen kvůli Stalinovi je vhodné občas do minulosti nahlédnout.