Dnešní můj blog je jiný, protože vychází z myšlenek publicisty Jefima Fištejna. V úterý 10. května komentoval pan Jefim Fištejn, v pořadu ČT Události komentáře, růst nenávistných projevů na sociálních sítích. Redaktor Daniel Takáč se ptal na to, zda nemůže dojít k cenzuře, protože řada politiků se snaží omezit tyto projevy. Pan Fištejn uvedl, že cenzura již dnes vlastně existuje, protože řada médii již omezuje komentování článků, nebo je přímo neumožňuje. Tím vlastně neumožňuje přirozenou reakci, dialog a soutěž různých názorů.
Je třeba se zamyslet nad tím, co je vyjadřování strachu a obav, a co je šíření nenávisti. Tím, že někdo souhlasí s politikou paní Merklové vůči utečencům, neznamená ještě, že je šiřitelem nebeského klidu a ten, kdo je proti této politice neznamená, že šíří nenávist, ale může komentovat reálný strach z dalšího vývoje. Nelze souhlasit s přesvědčením řady politiků a novinářů, že nedostatek informací a zamlžování skutečností má chránit občany. Ono zamlžování lze ukázat na útoku na nádraží v Mnichově. Není zřejmé, zda útočník je rodilý muslim s německým občanstvím, nebo je to konvertita k islámu, či rodilý Němec křesťan či bez vyznání. Je zřejmé, že zamlžování událostí je záměrné, a to s cílem ochránit člověka a zabránit vyvolávání nenávistných projevů.
Jenže zamlžování skutečnosti může vyvolat opačný efekt, protože lidé nejsou tak hloupí a tuší, že se za zamlžováním něco skrývá. Pan Fištejn klade důležitou otázku, mají média vychovávat obyvatelstvo, mají právo na zamlžování skutečností a je vůbec politická korektnost správnou cestou? Je správné nahrazovat jedny pojmy druhými?
Často se používá argument, že prezident Obama zvítězil, protože jej podpořily všechny etnické menšiny, zvláště afroamerická část obyvatelstva USA. Je legitimní otázkou zda se ještě jedná o politiku, kterou jsme si představovali, nebo je to tribalistická kmenová politika, která je postavena na tom, že lidé volí podle barvy pleti či náboženství? To však není programová politika. Řada lidí a médií projevuje nadšení nad zvolením muslima starostou Londýna. I když se jedná o slušného člověka, problém je v tom, že jej volila většina lidí jako muslima, ale nikoliv jako programového a ideového člověka. To přeci nemůžeme chtít. Měli by být voleni kandidáti podle programu a nikoliv podle barvy pleti. Křesťanské obyvatelstvo Londýna volilo starostu podle programů jednotlivých kandidátů. Proto volba dopadla tak jak dopadla.
Jestli-že budeme rezignovat na volbu podle programů a budeme volit podle barvy pleti či náboženského vyznání, tak se strašně ochuzujeme a vytváříme prostředí pro nenávist. Současný stav je velmi nevyrovnaný. Ideální a vyrovnaný stav by byl takový, kdyby byl v Londýně starostou zvolen muslim a současně v Karáčí by byl zvolen starostou běloch a křesťan, ale ne pro svoji barvu pleti či náboženské vyznání, ale na základě lepšího programu. Takový stav však vůbec není. Protože to druhé v dohledné době není reálné, neměla by nás volba v Londýně uspokojovat, ale měla by v nás vyvolávat otázky.
Nenávistné debaty nezačaly uprchlickou krizí, ale již mnohem dříve. Dochází k fragmentaci společnosti. Fragmentace společnosti vede k „zabetonování“ ve svém názoru a nepřijímání dialogu, jako neustálý zápas myšlenek. Dochází k tomu, že každá skupina chce zvítězit finálně. Nepovažuje svojí prohru za dočasnou, ale za fatální. Proto vznikají nenávisti mezi jednotlivými skupinami. Nemělo by to tak být. Dnes jsou jednotlivé názorové skupiny zakopány ve svých pozicích, a tak místo dialogu vznikají pouze nenávistné projevy. To samozřejmě společnost nikam neposouvá. Uznat porážku, vést dialog a počkat na další volby je nutností, jinak hrozí rozklad společnosti.