Psáno pro ČRo6

Šestého března léta páně 1924, den před 74. narozeninami prezidenta Masaryka, se konala schůze Poslanecké sněmovny.
Po desítkách nejrůznějších dotazů na ministry, v nichž se poslanci zabývali např. poměry v nádražní restauraci v Pečkách, rozehnáním schůze národních socialistů v České Lípě či jihlavským zákazem studentům nositi barevné odznaky, odpovídal na naléhavou interpelaci několika poslanců ministerský předseda Švehla.
Interpelace se týkala návrhu na zrušení porotních soudů v případě urážek na cti v tiskovinách. Nedlouho před ní odstoupil z čela Senátu agrárník Karel Prášek, po uši namočený do lihové aféry. Pan senátor použil několik milionů ze svých dispozičních fondů na uplacení komunistického odboráře, co se stalo s ostatními penězi, bylo v té době záhadou. Masaryk byl Práškem znechucen nejen kvůli jeho finančním aférám, ale i kvůli udavačství během války. Lihová aféra byla podpořena únikem informací z vídeňských spisů o Práškově kolaboraci. Jenže nešlo o kolaboraci, ale servilitu, a nebyl to Prášek Karel, ale jeho bratr Václav. Tak to chodí. Nakonec, po tlaku prezidenta, který Práškovi ostentativně na veřejnosti nepodal ruku, i předsedy agrární strany a předsedy vlády v jedné osobě Švehly Prášek v únoru resignoval.
Vzhledem k tomu, že se aféry běžně propíraly v tisku, o komunistickém nemluvě, rozhodla se sněmovna situaci řešit. Nešli na to cestou náhubkového zákona. Pouze chtěli zakázat, aby o přečinech podle tiskového zákona nerozhodovaly porotní soudy, které byly velmi benevolentní. Několik vládních poslanců se proto obrátilo na předsedu vlády s naléhavou interpelací.
Předseda vlády Švehla předstoupil před sněmovnu s obhajobou záměru, který měl evidentně ztížit pozici zejména opozičního tisku. Podívejme se, co se tehdy ve sněmovně dělo.
Švehla: "Pokud jde o judikaturu porot ve věcech tiskových, není dnes téměř pochyby, že přečiny proti bezpečnosti cti v nedlouhé době budou porotám značnou měrou odebrány. (…) Přílišná shovívavost porot dozajista zavinila, že naše noviny ve volbě výrazů nebývají dosti opatrny."
To je docela pěkný eufemismus. Připomeňme, že v té době existovala předběžná cenzura a vláda se jí nerozpakovala používat. Linie Švehlovy obhajoby interpelace je nabíledni: kritika má být pozitivní. Na adresu opozice prohlásil: „S největší rozhodností ohrazuji se proti tomu, aby korupci vymetali tito profesionálové teroru.“ Následoval bouřlivý potlesk vládních poslanců.
Ministerský předseda Švehla dál v řeči poukázal, že korupce není zjevem typicky českým: „Mně běželo jenom o to, abych své tvrzení, že demoralisace je zjevem všesvětovým, dokumentoval na některých malých ukázkách. Stačí jen v tomto ohledu vzíti denní tisk a uvidíte těchto ukázek mnohem více. Běželo mně o to, aby bylo prokázáno, že zde není rozdílu mezi národy, státy, skupinami, náboženstvím a mezi směrem nejradikálnějším a nejkonservativnějším. (Posl. dr. Šmeral: V kapitalismu kradou všichni!) Švehla: V komunismu také. (Veselost.) Komunismus prohlásil krádež za svůj program. (Posl. dr. Šmeral: Pan ministerský předseda umí dělati dobré vtipy, poněvadž dělá špatnou politiku. - Posl. Toužil: Pan ministerský předseda dokazuje, že všichni všude kradou, dokazuje všeobecnou zlodějnu! - Hluk. Výkřiky). Švehla: Ale, pánové, (obrácen ke komunistickým poslancům) já jsem na to odpověděl jenom proto, poněvadž z řad vašich a stran vedle vás bylo poukazováno, že jest to něco specificky českého, československého a koaličního.
Řekl jsem, že nám běží o to, aby každý pomohl. Jestliže je čest někomu nejdražší věcí a jestliže kdokoliv nemá v této otázce nic nežli tuto čest a je vydán bez výslechu skandalisování v novinách, pak dopouští se ten, kdo bez těchto důkazů soudí a provádí tiskový lynch, jednoho z největších zločinů, jaké znám. (Potlesk vládních, výkřiky komunistických poslanců. Hluk - Předseda zvoní.) Z tohoto důvodu nám záleží na tom, aby byla zjednána možnost k vyšetření pravdy, ale ne ke skandalisování. (Posl. dr. Šmeral: Pane ministerský předsedo, klidně: bude se konfiskovati nebo ne?)
Švehla: Prosím, o konfiskaci jsou předpisy, které vy znáte jako já, a jestliže je překročíte, bude to konfiskováno, to je samozřejmé.
(Posl. dr. Šmeral: V Rakousku platil tentýž zákon, ale nikdy nebyl denník 12krát za týden konfiskován jako teď!)
Švehla: Pane kolego, to je špatné vysvědčení pro vás. (Výkřiky.)

Nepřipomíná vám bezmála devadesát let stará rozprava v parlamentu žhavý dnešek? Byla to korupce, která postupně podrývala důvěru veřejnosti ve fungování demokratického systému. Když pak za pět let přišla krize, nebylo obtížné udělat ze soukromého vlastnictví semeniště korupce a světových zlořádů.
Ač by se to mohlo zdát neuvěřitelné, začínají se objevovat články, které opět chtějí odstraňovat kapitalismus jako systémový předpoklad k nápravě. Inu, když stratégové transformace začali zavádět praktiky devatenáctého století, obnovili tím, aniž by to tušili, situaci, ze které vyrůstalo komunistické hnutí. A jako tehdy jsou největším problémem zkorumpované politické strany. Zvládneme to jinak?