Líčení americké novinářky Anne Williamson otiskly LISTY v roce 1998
K pochopení současného postoje Ruska k Západu jde o zásadní informace.

Anna Williamsonová
Zločin století

Přinášíme úryvek z knihy Jak Amerika stvořila novou ruskou oligarchii, kterou napsala americká novinářka Anna Williamsonová. Williamsonová dlouho (od roku 1987) mapovala ruskou situaci pro celou řadu amerických novin a časopisů, včetně Wall Street Journal a The Spy Magazine. Od roku 1992 se soustředila na ekonomiku a zajímala se o činnost polooficiálních agentur i světových finančních institucí, které měly Rusku pomáhat se "zaváděním tržního hospodářství".

Autorka tvrdí: zločin je slabé slovo pro to, co lidé ze západu za pomoci USAID, Světové banky a Mezinárodního měnového fondu v Rusku spáchali a pášou dál. Základním kriminálním aktem, který umožnil následující masivní rozkrádání, byla šoková terapie Jeffreyho Sachse a Jegora Gajdara a kuponová privatizace. Privatizace, trhy s cennými papíry a finanční instituce obecně - to vše se v Rusku zvrhlo na podvody, švindly a okrádání. Západní experti z Harvardu, kteří zde spekulovali s majetkem univerzity, a spekulant G. Soros se přitom předváděli jako dobrodinci.


Význam zkratek a jmen:
HIID - (Harvard Institute of International Development), Harvardský institut mezinárodního rozvoje
IMF - (International Monetary Fund), Mezinárodní měnový fond
WB - (World Bank), Světová banka
USAID - (Agency for International Development), americká vládní agentura pro pomoc zahraničí. Stojí za to se podívat na Internetu na seznam institucí, které USAID v Rusku podporuje
http://www.cbi.co.ru/Homepages/connections/c3-2,3/usaid.htm

OPIC - (Overseas Private Investment Corporation), americká vládní agentura pro podporu soukromých investic v zahraničí

TACIS - obdoba programu PHARE pro země bývalého Sovětského svazu. Zajišťuje finanční podporu EU reformním procesům v těchto zemích.

GKI - (Goskomimuščestvo), Státní výbor pro správu majeteku a jeho privatizaci. Prvním šéfem GKI byl Anatolij Čubajs

Jeffrey Sachs - profesor ekonomie na Harvardské univerzitě
George Soros - finančník a spekulant
Ardy Stoutjesdijk - ředitel mise Světové banky v Moskvě od 1991 do 1995
Bill Potrin - ředitel auditorské fy Deloitte and Touche (dělala audit ODS) od 1989 do 1996, který spolupracoval s Čubajsem na kuponové privatizaci v roce 1992
Andrej Kortunov - analytik Ústavu pro studium USA, dnes ve Fordově nadaci
Leonid Grigorjev - ruský zástupce ve Světové bance od 1992 do 1997
Alexander Prokchanov - šéfredaktor ruského nacionalistického (a antisemitského) časopisu Zítřek
Alexander Omelčenko - moskevský advokát



Kapitola osm
Místní zvyky

Čubajs? Chudý člověk nedokáže myslet na druhé, když dělí koláč. Snaží se urvat největší kus pro sebe. To je čistě psychologický problém lidí, kteří vzešli z minulého režimu. Snad to ani není jejich vina, to je neštěstí.
Alexander Omelčenko

Gašenkova ulice běží asi tři nebo čtyři bloky za hotelem Peking, který sám stojí na Vnitřním okruhu, hlavní ulici obkružující střed Moskvy. Jeden pohled na chátrající domy stačil: šofér se chápavě ušklíbl a přikývl, když jsem mu ukázala na o samotě stojící lesknoucí se budovu na druhém konci ulice. Už v první fázi ruských reforem ukazoval luxus budovy na to, kdo ji obývá - stejně jako neklamný znak všech budov, v nichž sídlí lidé ze Západu: nerezové popelníky napěchované vajgly před vstupem do budovy.

Čas od času jsem v ní navštěvovala několik nájemníků, ale protože jejich seznam nebyl vyvěšen, nevšimla jsem si, že mezi ně také patří osoba, kterou jsem hledala. Byl to Jonathan Hay, šéf HIID, Harvardského institutu pro mezinárodní rozvoj, o němž mi Rusové, Britové i Američani říkali, že napsal ruské privatizační zákony. Na telefony ani na faxy neodpovídal.

Hay musel být velmi obratný, že se mu podařilo získat takový vliv, ale měl zřejmě správné konexe a štěstí, že se objevil v pravý čas.

Když se Larry Summers stal v roce 1990 hlavním ekonomem Světové banky, předal rychle koláč na podnose Jeffrey Sachsovi a Andrejovi Šlajferovi, dalšímu profesoru ekonomie z Harvardu, který emigroval ze Sovětského svazu jako dítě, a opatřil jim prostředky, aby připravili "reformu" v Litvě. To jim posloužilo k posílení prestiže Harvardu pro dobytí nových hranic zahraniční pomoci - a na Haye, který právě odpromoval na Právnické fakultě Harvardu, padl odlesk jejich slávy v Petrohradě, kde údajně pomáhal Čubajsovi s psaním "reformní" legislativy. Ovšem teprve po zvolení Billa Clintona prezidentem, který ze Summerse udělal náměstka ministra financí, začal vítr do jejich plachet dout plnou silou.

Jelikož se na americké bilaterární pomoci měly podílet téměř všechny vládní agentury, Summers měl možnost - spolu se svým zástupcem, Davidem Liptonem, který byl dříve společníkem Jeffreyho Sachse v jeho washigtonské soukromé firmě Sachs and Associates - řídit na ministerstvu financí ad hoc ekonomickou pomoc ruské reformě. Když USAID váhala, co má dělat s horkým bramborem ruských ekonomických reforem, ministerstvo prosadilo HIID jako efektivního zástupce moskevského programu USAID.

HIID brzy podepsal s USAID kontrakt - bez jakéhokoliv výběrového řízení - na základě kterého během tří let postupně získal od 2 do 57 milionů dolarů. Kontrakt nepodléhal standardním pravidlům o výběrových řízeních na základě absurdního tvrzení, že se jedná o "národní bezpečnost". Sachs tím získal kontrolu nad většinou americké pomoci Rusku. Rychle prosadil Haye, který nebyl pouze absolventem Harvardu, ale jako absolvent Puškinova jazykového institutu ovládal dokonale ruštinu, za manažera moskevského úřadu HIID. Andrej Šlajfer, který byl chráněncem Summerse, šéfoval moskevskou kancelář HIID - z Oxfordu.

Koncem roku 1992 moskevský tým Jeffreyho Sachse připravil zprávu pro americkou vládu. Vláda ho měla pečlivě prozkoumat před tím, než ho podepsala, pokud ovšem neměla v úmyslu rozvrátit hospodářství bývalého Sovětského svazu. Inflace v té době dosahovala 2500 % a detaily chybného privatizačního programu už byly zveřejněny. Jenže opatrnost nebyla v módě a profesorům z Harvardu s jejich motýlky a přáteli na vysokých místech nikdo nedokázal čelit. Sachs a Aslund provozovali svoje moskevské operace až do roku 1994, ale když viděli vzestup Vladimíra Žirinovského a dostali studenou sprchu od aparátu Viktora Černomyrdina, se přestěhovali na Ukrajinu, kde se nechali platit z peněz ukrajinských daňových poplatníků. Reformu v Rusku z peněz USAID dál řídil na americké straně Hay a Šlajfer, na ruské Anatolij Čubajs, Maxim Bojko, Dimitrij Vasiljev a další.

Místo lopotného budování institucí chlapci z Harvardu prodávali úředníkům USAID svoje kontakty, jejichž význam a schopnosti značně přeháněli. Kryti ministerstvem financí přesvědčili vedení USAID, že se vyplatí investovat peníze do slibných ruských "podnikavců", které HIID vybere, radši než riskovat drobení zdrojů ve snaze tvořit konsensus nebo asistovat sjednávaní kompromisů mezi různými sociálními a politickými skupinami. Od té doby harvardští chlapci provozovali svoji dezinformační kampaň, kterou hlavní média spolkla i s navijákem a servírovala svým čtenářům a divákům. Když jejich příběh někdo zpochybnil, okamžitě mu vpálili cejch bolševika a začali křičet o komunistickém revanšismu, místo aby předložili účty z toho, co dělají.

Zkrátka, základem americké politiky se stala strategie, která připomínala příchod Franklina Delano Roosevelta k moci, kdy jeho poradci během prvních 100 dní vlády udělali v USA socialistickou revoluci. Nyní se dědici těchto poradců - nejlepší a nejchytřejší - pustili do kapitalistické revoluce v Rusku se všemi nástroji a penězi, které jim západní socialismus dal k dispozici. Jeden Rus, který za peníze amerických daňových poplatníků vedl public relation na základě zakázky HIID, poznamenal: heslo bylo jednoduché a neměnilo se. Zákazníkem bylo Rusko, to znamenalo reformy a to zase znamenalo - Anatolije Čubajse.

O dva roky později přišly pro Haye a spol., rádoby americké mistry ruského vesmíru, špatné časy. Letní proud dolarů do novorozeného kapitálového trhu se zastavil. Registrace akcií nestála za nic, existovaly sekundární emise akcií, které nebyly povoleny. Nikdo skutečně nevěděl, co komu v Rusku vlastně patří. Západ byl postrašen špatným řízením podniků a porušováním práv akcionářů, Rusům hýbal žlučí celý program. Když se však na podzim zveřejnilo, za jaké ceny se státní majetek v kuponové privatizaci prodal, nevole přerostla ve vlnu rozhořčení.

Veřejnost byla pobouřena, když se dověděla, že Rusko získalo z privatizace polovinu toho, co získalo v privatizaci Maďarsko. Přitom Maďarsko, to je tak malá ruská gubernie. Noviny Moskevský komsomolec hořce žertovaly, že by si fanouškové Vancouver Canuck mohli za 25 milionů dolarů, které zaplatili za čtyřletou smlouvu s "ruskou raketou" Pavlem Burem, koupit automobilku v Gorkém i se 100 000 zaměstnanci. Ta se prodala za 26.6 milionů dolarů. Každý den se zveřejňovaly neuvěřitelné zprávy: hotel Kosmos s ročním čistým ziskem 10 milionů dolarů se prodal za 23 milionů, automobilka ZIL se jměním 1 mld dolarů se prodala za 4 miliony, Elektrárenská společnost za 650 mil dolarů, a Gazprom, který podle odhadů disponuje třetinou světové zásoby plynu, se prodal za 230 mil dolarů. Přístavy, naftařské společnosti, high-tech firmy vojenského sektoru - to vše se prodávalo za babku.

Vladimír Polevanov, který v roce 1994 nahradil Čubajse v čele GKI, prohlásil, že dokumenty v GKI opravňují v mnoha případech nové znárodnění. Polevanov tvrdil, že kriminalizace procesu privatizace vedla k obrovskému praní špinavých peněz a k vzestupu kriminálních vrstev v ruské společnosti. Podle něj nevznikla žádná vrstva skutečných vlastníků a z dopisů, které agentura dostávala od občanů vyplývalo, že celou privatizaci považovali za podvod. Polevanov konstatoval, že se "nepodařilo splnit ani jeden ze záměrů, který měla podle prezidentských dekretů privatizace přinést, a co horšího, máme teď do činění s vrstvou zbídačelých vlastníků, kteří požadují od státu sociální výpomoc".

Ekonomka Larisa Pjaševa ve své analýze prohlásila: "tito hoši byli schopni provést největší privatizaci na světě, aniž by vytvořili jediný soukromý podnik. Je to překvapivý doklad masové hypnózy, který snad jednou dokážou psychiatři vysvětlit". Byla to drahá, časově náročná kamufláž, po jejímž skončení byla vláda v každém údajně zprivatizovaném podniku stále silnější než nejsilnější privátní akcionář.

Ani Duma neměla radost. Parlament odmítl souhlasit s výsledky kuponové privatizace. Stejně tak odmítl autorizovat podmínky druhé etapy privatizace, která se měla provádět dražbami. Jelikož ruská ústava dává dispoziční práva k federálnímu majetku Dumě, znamenalo to, že prodej majetku podle prezidentských dekretů byl protiústavní. Zcela náhle o Vánocích příznivci nového znárodnění využili přestávky v obchodování a zabránili zahraničním expertům v přístupu do GKI. Rusové si toho nevšímali a ti, co toho všimli, měli spíš radost. Když se v lednu cizinci vrátili, nastal rozruch. Polevanov to politicky nepřežil a koncem ledna skončil.


Když se dveře výtahu v budově na Gašenkově ulici otevřely do kanceláře HIID, vstoupila jsem do recepce, v níž nebyly obvyklé čtyřbarevné propagační brožurky a letáky, které obvykle tvoří nezbytnou součást kanceláří obsluhujících "zahraniční pomoc". Proběhla jsem okolo osamělé recepční a řekla jsem Hayově sekretářce, která střežila vstup do jeho pracovny, že jdu okolo a tak jsem se zastavila, abych si s panem Hayem domluvila schůzku, neboť ho po telefonu nemohu sehnat. Sekretářku to evidentně vyvedlo z míry. Za polštářovanými dveřmi se pak šeptem vzrušeně domlouvala s Hayem. Ignorovala jsem všechny náznaky, že moje návštěva není vítaná, a přívětivě jsem trvala na svém. Na konec mne do jeho kanceláře uvedla.

Hay stál za svým stolem a byl viditelně rozčilený. Představila jsem se a řekla jsem, co mne přivádí. Hay se mne zeptal, jestli znám jistého Mika McGawa. Potřásla jsem hlavou: "ne". Hay mne v surrealistickém monologu informoval, že Mike McGaw byl novinář, který vnikl do jeho kanceláře tak, jako já. On se k němu choval velmi přátelsky a otevřeně, ale ten novinář nejen v tisku kritizoval USAID, ale dokonce - podržte si klobouk - měl tu drzost svědčit v neprospěch USAID před americkým Kongresem! "Ne", řekl Hay, "on nebude s nikým mluvit", zejména ne s těmi, kteří líčí Rusko jako zemi, která nemá ráda cizince, což si on, Hay, nemyslí, a pak kritizují USAID.

Začala jsem mít podezření, že mám co dělat s člověkem, který má vážné problémy se společenskou komunikací. Protestovala jsem, že o tom novináři nic nevím, ani o jeho výpovědi před Kongresem. Řekla jsem mu, že mne zajímá, jak úspěšná je pomoc Západu Rusku na jeho cestě mezi prosperující demokratické země, a že považuji vytvoření vlastnických práv za měřítko tohoto úspěchu.

Hayesovy oči se zúžily. Zeptal se mne, co myslím "vlastnickými právy". Odrecitovala jsem obvyklý seznam: vysvobození jednotlivce z područí státu, vytvoření základny pro střední třídu a pro otevřené trhy, o což se jeho tým měl snažit. Hay zareagoval jako pastor po otázce, jak onanuje. Nadechl se, zasyčel jak kobra, a oči se mu zúžily do štěrbinek.

Jistě, pokračovala jsem konejšivě a velmi opatrně, musí mít spoustu zkušeností s tím, jak složitým problémem je ustavení vlastnických práv ve společnosti, která nemá ani kulturní základnu, ani dějinnou zkušenost s jejich výkonem. Hay zvolna vydechl a pomalu odpověděl, že kultura nemá s vlastnickými právy nic společného. Řekla jsem, že si myslím, že mezi nimi vazba existuje. Hay na mne chvíli zíral, pak ze stolu sebral list papíru a řekl mi, že jestli se mu písemně zavážu, že všechny své výroky bude moci v interview předem odsouhlasit, pak bude možné, aby si se mnou sjednal schůzku. Ačkoliv jsem se Hayem pak několikrát sešla - což si vyžádalo intervenci amerického velvyslance v Moskvě Thomase Pickeringa - nic o něm tak nevypovídalo tak, jako naše první setkání.

Venku jsem se zastavila u narvaných popelníků. Začalo se mi honit hlavou: jak je možné, že americkou snahu zřídit v Rusku demokratickou, právní společnost vede čerstvý absolvent harvardské právnické fakulty, který právní praxi nikdy neprovozoval, nikdy nestál u soudu, který považuje člověka za vinného před tím, než něco spáchal, který považuje právo veřejnosti na informace za obtížné žvásty, který si myslí, že peníze daňových poplatníků se mají dávat chytrým lidem - takovým, jako on - bez štourání a bez kritiky, který si myslí, že za přístup k informacím musí novinář zaplatit tím, že se nechá cenzurovat, a který považuje vlastnická práva za obskurní, téměř bizarní kuriozitu, jež s ruskou privatizací nijak nesouvisí.

Vzpomněla jsem si náhle na Vitajile Najšula, zastánce tržní ekonomiky, který si v televizi trpce stěžoval, že během jeho cesty po Spojených státech byla jediným místem, kde po něm chtěli sponzorský příspěvek na Komunistickou stranu USA - Harvardova univerzita.

Ruská privatizace nezačala v roce 1992. Během posledních let Gorbiho éry to v "místech nahoře" bzučelo jak v úle. Ministr a jeho úředníci se zmocnili podniku, jeho zařízení, prodali jeden druhému jeho inventář - a pak podepsali lukrativní kontrakty se zainteresovanými západními partnery. Ředitelé ústavů se stali správci realitních kanceláří a obchodovali s nemovitostmi. Často si však ředitel založil na své jméno malou soukromou firmu, na kterou pozvolna převedl z veřejné instituce majetek, a pak do ní převedl i nejvýnosnější zakázky a nejtalentovanější lidi. Abel Aganbegjan, Gorbačovův ekonomický poradce, postupoval do písmene podle tohoto scénáře, když jako ředitel Ekonomického ústavu Akademie věd propojil v roce 1990 ústav s bostonskou firmou a vytvořil s ní společný podnik nazvaný Bain-Link, který šikovně vydělával na dovozech a později, po roce 1992, získal řadu kontraktů na konzultace od USAID a TACIS.

Andrej Kortunov tvrdí, že to, co se dělo v akademických institucích, se dělo v celém průmyslu. "Ředitel velkého podniku si zařídil malou soukromou firmu, a na tu postupně převedl všechny lukrativní zakázky státního podniku, který řídil. Čím vyšší pozice, tím větší příležitost. Když jste Čubajs, zřídíte si nadaci, třeba Nadaci pro občanskou společnost, jak to udělal on, abyste měl kde měkce přistát a měl zajištěnou politickou budoucnost. Čubajs nadaci založil z prostředků GKI, kterou podporovala USAID z peněz amerických daňových poplatníků. Gajdar v roce 1992 založil hned nadace tři." Gajdarovi se snaha vyplatila: jeho Institut pro transformující ekonomiky vytvořil v roce 1994 společný podnik s Pioneer Group nazvaný Pioneer Investment, což je investiční fond pro investice v zahraničí s hodnotou 100 milionů dolarů, který získal záruky od OPIC.

Peníze se ze Sovětského svazu po léta stěhovaly do bezpečí západních bank skrze labyrint skrytých bankovních účtů. Mnoho let před moskevským pučem Gorbi povolil straně vkládat peníze do malých podniků, sladkých obchodů s nemovitostmi, akciových společností, soukromých bank a jiných kapitalistických vynálezů, z nichž měly plynout zdroje pro pěrestrojku. Říká se, že místo toho zmizelo na kontech okolo 200 miliard dolarů, zatímco Gorbi mezi tím zadlužil SSSR 90 miliardovým dluhem vůči Západu. Existují důkazy, že se již v roce 1988 vrhli čelní straničtí a státní představitelé SSSR na byznis. Za setkání s průmyslníky a obchodníky si vládní představitelé začali účtovat desetitisícové částky - v dolarech. Gorbačov a potom Jelcin tyto praktiky převzali. Najali si na Západě PR agentury, které pro ně otevřeně, na obchodní bázi vybíraly peníze za privilegium, že se s nimi mohli západní byznismeni setkat.

Anne Williamsonová
Zločin století

(pokračování z čísla 5/1998)
Důvod, proč se státní úředníci chovali jako investiční bankéři, byl prostý: neexistovaly žádné tržní struktury. Sergej Stankevič, zástupce starosty, do něhož tisk pálil už koncem roku 1991 za jeho aktivity v jedné komerční bance, vysvětloval: V případě banky nejsem v žádném případě ani majitelem, ani spolumajitelem. Do banky investovalo kapitál město. My jsme majiteli domů i pozemků, my děláme první kroky. Jakmile uvidíme, že banka je na dobré cestě, pak naše podíly prodáme. Ale našim problémem je - paradoxně - že chceme-li urychlit privatizaci, musíme nejprve majetek předat obcím, a teprve potom privatizovat.
Stankevičovo zdůvodnění bylo ošidné. V Moskvě nebyla nouze o dychtivé privatizéry. Po předání majetku obcím moskevská radnice nevycouvala z komerčních struktur, do nichž vstoupila, ale naopak, stala všudypřítomným partnerem soukromých podnikatelů.
Na podzim roku 1991 byl zločinný stroj sestávající se ze starých komunistů, tzv. demokratů, osmělené mafie a národního jmění v pozoruhodně dobré kondici. Rozhodnutí Západu ”stabilizovat” penězi občanů G-7 vládu složenou z komunistů by bylo odůvodněno pouze v případě, kdyby byly něčím jiným než ”pylesosy”, vysavači, jimiž ve skutečnosti byli. Ale kam si lidé - zejména hlavní média - mysleli, že se komunisté poděli? Přece neemigrovali! Jenom hrstka z nich spáchala sebevraždu. Kromě mistra hraní si s ohněm, Borise Jelcina, jediný komunista, který rezignoval, byl Gorbačov a to znamenalo rozpad státu. Ti ostatní, kteří odešli z vlády, skončili ve vedoucích pozicích komerčních agentur zakládaných vládou, které zůstaly navázány na mikulášské nadílky ze státního rozpočtu.
Leonid Miloslavský, tehdy dopisovatel hospodářského týdeníku Komersant, ironicky poznamenal, že si Západ dělal starosti o špatné lidi, jako Borise Jelcina a Gavrila Popova, tehdy moskevského starostu, a jeho petrohradského kolegu Anatolije Sobčaka, které bylo třeba podrobně prověřit. To jsou ti praví bolševici, prohlašoval Miloslavský. Je pravda, že komunisti nemají potíže. Všichni mají konexe, vědí, koho podplatit a v systému se dokonale vyznají. Ale lidé jako Jelcin a Popov jsou nebezpečnější. Nemají opozici a mohou si dělat, co se jim zlíbí.
V tomto prostředí byl navržen a realizován ruský privatizační program. Když chytli několik agentů KGB, kteří se pokoušeli zprivatizovat konspirační byty na svoje jméno, většina občanů to brala jako komickou vložku ve smutné hře otevřené zlodějny, která je obklopovala. Největším problémem bylo, že se privatizační program schválený před rokem Nejvyšším sovětem stal obětí zdržovacích taktik. V ruském stylu se o pozice v GKI strhl mocenský zápas, který paralyzoval prvních šest měsíců jeho činnosti.
Starosta Moskvy Gavril Popov ustanovil v listopadu 1991 za svého poradce pro otázky privatizace ekonomku Larisu Pjaševovou. Pjaševová, 43-letá blondýna s modrýma očima, klasický slovanský typ, absolventka Plechanovova institutu, nebyla okouzlena triumfujícími Spojenými státy, ale poraženým Německem, které vyrostlo v ekonomického obra, zatímco její vlast ustrnula ve vítězství.
Evropu nepostavil na nohy Marshalův plán. To je mýtus. Plán pouze pomohl Americe prodávat do válkou zničené Evropy zboží, na něž by bez amerických úvěrů neměli peníze. Evropané si svůj kontinent dali do pořádku sami. Němci řídili obnovu hospodářství brilantně. Vděčí za to Ludwigu Erhardovi, ministru hospodářství, který dokázal převtělit teorie rakouského ekonoma Williama Ropkeho do funkčního programu reformy, kterou spustil jednu tichou neděli v červenci 1948. Erhard zavedl novou měnu, DM, uvolnil kontrolu mezd a cen, a snížil daň z příjmů. Německá ekonomika nastartovala jako raketa, čemuž se po čase začalo říkat ”německý hospodářský zázrak”.
Pjaševová proto navrhla, aby se pěrestrojkový program ”arendy”, pronájmů, který prosazoval Gorbačov, nahradil reálnou privatizací. Nechtěla se účastnit hry na ”pronájem socialismu”. Podle ní se měl maloobchod, služby, zásobování prodat zaměstnancům nejdéle do dvou měsíců. Neprodané provozovny se pak měly okamžitě prodat v dražbách, k nimž měl mít přístup - to bylo kontroverzní téma - i zahraniční kapitál. Noví vlastníci měli mít možnost provozovny prodat nebo radikálně změnit, pokud viděli lepší příležitost na jejich využití. Program rychlého a odvážného zavedení kapitalismu do Moskvy vyvolal senzaci. ”Šílená ženská!” ”Nepochopitelné!” ”Bláznovství!” to byly některé z výkřiků na její adresu.
Jevgenij Žitnický, který pracoval v privatizační komisi Mossovětu, řekl, že program Larisy Pjaševové uvízl detailech, které byly zástěrkou, za níž se skrývaly pasti nastražené Jurijem Lužkovem, dnešním starostou Moskvy, tehdy předsedou Mossovětu. Pjaševová křížila jeho plány - Lužkov chtěl mít kontrolu nad pronájmy. Mossovět pak rozhodl, že je třeba nakoupit počítače, udělat harmonogram postupu, rozhodnout, kde bude řídící centrum, atd., atd. Dnes je mi líto, že naše komise házela Pjaševové klacky pod nohy. Měla pravdu, a my jsme měli její plán provést a nestarat se o detaily. Naše váhání připravilo Moskvany o šanci stát se vlastníky.
Program Larisy Pjaševové se v jednom důležitém ohledu shodoval s programem Jurije Javlinského, tj. chtěl majetek prodávat za ruble. Leonid Grigorijev vysvětloval, že základní myšlenkou Javlinského bylo použít privatizaci za ruble pro snížení převisu koupěschopné poptávky (úspor občanů), ne pro získání podpory ředitelů podniků, což se pak ve skutečnosti stalo. Velmi dobrá myšlenka vložit v rámci privatizace národní jmění do soutěže o úspory občanů byla nahrazena hyperinflací šokové terapie.
Pjaševová suše poznamenala, že Gajdar uvolnil ceny pouze na spotřebitelské zboží a služby, ale ponechal regulované ceny nerostů, surovin a nemovitostí, čímž zachoval nejvybranější kousky majetku pro nomenklaturu, zatímco lid oloupil o jeho úspory. Gajdar je komunista a jako komunista nerozuměl zásadní důležitosti soukromého vlastnictví. Dokonce řekl, že pro privatizaci je příliš brzo, že nejdřív je třeba zajistit finanční stabilitu. Ovlivňovalo ho také politické klima. Chtěl si udržet úřad, tak byl ochoten přistoupit na kompromisy.
Veřejnost nejprve Gajdarovými reformami nadšena nebyla, ale na jaře se obchody naplnily zbožím, což byl tak pozoruhodný a nevídaný zážitek, že lidé byli na čas štastní. Ale protože jim scházely peníze, aby si mohli nové a nablýskané zboží koupit, které navíc většinou pocházelo z dovozu - ruské výrobky se téměř neprodávaly -, opět se objevilo rozhořčení. Jeden ze stoupenců Žirinovského to popsal výstižně: Rusové si nyní připadají jako hosti na cizím jarmarku.
Jakmile se Anatolij Čubajs ujal řízení GKI a dostal příkaz privatizovat, Bill Potrin, šéf moskevské pobočky auditorské firmy Delloite and Touche (pozn: česká pobočka dělala ”forenzní” audit ODS) si vzpomíná, že první, o co se museli starat, bylo - financování. Ačkoliv pro GKI začal pracovat Ira Leibermann ze Světové banky, skutečný expert na protlačování věcí podle pravidel hry banky, ani on si s byrokracií Světové banky neporadil. Nedokázala se prosadit ani dychtivá Evropská banka pro obnovu a rozvoj (EBRD). Nakonec se však podařilo opatřit fondy z Evropské unie a po březnu 1993, kdy podle Potrina Evropská unie začala být unavena, do hry vstoupil USAID.
Zatímco Čubajs s plukem západních ”expertů” šířil ”národní privatizační program”, Výbor pro zahraniční investice vedený Leonidem Grigorjevem, který založil Jegor Gajdar, angažoval newyorskou investiční banku Goldman Sachs, aby se zabývala privatizací velkých podniků. Viceprezident banky Robert Hormats se mihnul v Kremlu, oznámil dohodu, a zase zmizel. Poltrin vzpomíná: Čubajs přijal do GKI Boyka, Haye a Vasiljeva. Jeffrey Sachs v týmu nebyl, ale jeho chráněncem byl Boyko. Tehdy se vedla vedla velká debata, spíš opravdový boj, mezi Goldmanem Sachsem a Jeffrey Sachsem. Sachs versus Sachs. Jeffrey Sachs říkal: "hoďte to celé na trh. Masová privatizace bude akademicky zajímavější".
Goldman Sachs si myslel, že Komise dala bance mandát, a poslal do Ruska 30 lidí, aby se pustili do práce. To byla strategická chyba. Goldman koupil celostránkové inzeráty v Financial Times a začal připravovat scénáře pro privatizaci jednotlivých podniků ”kus po kuse”. Jenže vyhrál Jeffrey Sachs. Komise pro zahraniční investice byla rozpuštěna, Leonida Grigorjeva poslali jako zástupce Ruska do Světové banky (kdy setrval až do roku 1997), aby ho uklidili stranou. Pro banku Goldman Sachs to skončilo pěknou ostudou.
Jenže Rusko dopadlo hůř. Prohra Goldmana Sachse pro Rusko znamenala obrovské ztráty. (Pozn: stejný spor v ČSFR běžel mezi ODS a OH. OH prosazovalo privatizaci ”kus po kuse”, viz Škoda VW, Klaus si hrál na Sachse.) Místo zkušených lidí, jejichž hlavní náplní práce je shánět velké investory, a kteří mohli dokázat vyjednat nejlepší podmínky, jež by chránily zájmy investorů i jmění ruského lidu užitím koncesí a pronájmů jako to udělal Lenin v časech NEPu, Rusko získalo Sachsovu brigádu čerstvých absolventů MBA (Master of Business Administration) s jejich počítačovými modely budoucího slovanského ekonomického ráje. Modely ovšem předpokládaly ”maličkost”: že se vlastnická práva vzniklá kuponovou privatizací rychle stanou reálným vlastnictvím.
Zatímco v zemi probíhala otevřená loupež, Rusové a Nejvyšší sovět rychle ztráceli důvěru v Jelcinovu vládu i v Gajdarovu reformu. Co se stalo s privatizačním programem? Na jaře se Pjaševová smířila s tím, že jí pověst zastánce tržního hospodářství vynesla post, v němž sloužila jako zástěrka ziskuchtivým plánům G. Popova. Přesto stále kázala ze svého vysokého místa a neúnavně prosazovala národní privatizační plán, který navrhla okolo kuponů, a protestovala proti dražbám, jichž se mohli účastnili pouze veksláci, zbohatlíci z šedé ekonomiky a cizinci, protože pouze tito lidé měli peníze. Takový program je nebezpečný, říkala Pjaševová. Když musíte privatizovat veškerý národní majetek, pak to prostě nejde dělat dražbami. Majetek je třeba rozdělit.
Pjaševa navrhovala postup, který připomínal Leninovo heslo ”Půdu rolníkům!, Továrny dělníkům!”, ovšem ve svobodné, tržní ekonomice. Podle ní se měly akcie podniků rozdat zaměstnancům. Polovinu akcií s hlasovacím právem by zaměstnanci dostali zdarma, druhou polovinu by dostal podnik a musel by ji do roka zaplatit. Tím by vznikl trh. Její plán zahrnoval i zainteresování vzdorovitých manažerů: měli mít možnost se kapitálově podílet na podniku. Zisky z prodeje měly dostat jako obce, sociální programy a samotné podniky. Regulace mezd měla být zrušena. Stát si měl ponechat vybrané podniky v energetice, dopravě, komunikacích, obraně, ne více než 20% národního jmění. Příjem z energetického sektoru měl přispívat na pojištění v nezaměstnanosti, rekvalifikační programy, a půjčky novorozeným podnikům pro období dvou let, než by se připravil řádný způsob privatizace tohoto klíčového sektoru. Stát by se měl zabývat legislativní reformou a hlídat inflaci, což měl být hlavní úkol centrální banky, čím by se otevřela cesta pro příliv zahraničního kapitálu, jemuž se měly otevřít dveře dokořán. Plán nepočítal se zahraniční pomocí, státními subvencemi do podniků a zahraničními půjčkami.
Pjaševová zdůrazňovala: všechny podniky by se musely privatizovat najednou a privatizace měla proběhnout do roka. Stát si neměl ponechat kontrolu žádných akcií. Od první chvíle měl být balík akcií v rukou zaměstnanců a ti měli rozhodovat. Pokud by je chtěli prodat, měli mít na to právo. Pokud podnik zbankrotoval, měli mít podíl na prodeji podstaty. Zákon měl státu zakázat kupovat 5 let zbankrotované podniky. Na prodej půdy nemělo být žádné omezení a podniky se měly privatizovat s s pozemky, na nichž byly postaveny.
Čubajs si program Pjaševové přivlastnil - a znetvořil ho. Jeho plán (na tom se podíleli experti z Harvardu) obsahoval dvě fatální změny: vláda si měla podržet kontrolu nad balíky akcií a podniky z privatizace neměly dostat žádné peníze, místo toho se peníze odvedly do různých vládních agentur. Od počátku do konce tak program dával falešné stimuly.
Proč k té změně došlo? Zeptala jsem se na to Angličana Rogera Gala, usměvavého čtyřicátníka, který patřil k poradcům, jež International Finance Corporation (IFC) poslalo na pomoc GKI. Proč se vláda podle programu stala majitelem všech podniků? Gale mi vysvětlil, že ”totální korporatizace” měla zafixovat vládní kontrolu nad podniky, protože v prvním kroku bylo nutné stanovit, komu co patří. Je to státní vlastnictví, vždycky to bylo státní vlastnictví, ale aby šlo podniky privatizovat, musí vláda mít nad nimi kontrolu, aby je mohla předat soukromému sektoru.
Namítla jsem mu, že takové operace je dost nebezpečná v zemi, která má historickou zkušenost, že když se stát chtěl zbavit nájemců, jež se považovali za vlastníky, tak je vraždil po milionech hladomorem nebo v lágrech. Gale zřejmě nepochopil, že narážím na kolektivizaci. Nevěděl také, že ruská ústava, která v té době ještě platila, osahovala ustanovení, že ”majetek náleží lidu”, ovšem nerozděleně. Pjaševová později poznamenala: chtěla jsem, aby majetek zůstal lidu, jenom aby se rozdělil. Tihle poradci sledovali svoje sobecké cíle. Zřejmě chtěli zachovat vládní vliv v podnicích jako garanci svých investic.
Ačkoliv veřejné agentury, které pracují pro zisk jako IFC, OPIC nebo Rusko-americký podnikatelský fond, jsou v údajně ”rozpočtově bdělém” Washingtonu velkou módou, jejich účast má právě proto obvykle smrtící účinky. Tlak na to, že ”peníze daňových poplatníků” musí být zabezpečeny, strach o budoucnost agentury i o vlastní pozice zúčastněných osob vede k tomu, že se opírají o vládní struktury země, jíž mají pomáhat, jako o záštitu svých investic, což zase vede k tomu, že si vlády ponechávají podniky v alespoň částečném vlastnictví. Agentury se nesnaží o podnikatelský úspěch, spíš se snaží zvýšit svůj politický vliv prostřednictvím vlády, protože vláda - ne podnikatelé, ne zisk, ne ekonomický úspěch - je pro ni garancí. Tímto způsobem si vlády - i když teď ”partnerstvím” se soukromým sektorem - posilují svůj vliv. Získávají významnou roli v distribuci zdrojů - zahraniční pomoci/garancí pro investice/subvencovaných půjček - což je ovšem stejná role, jakou hrají vlády v centrálně plánujících ekonomikách.
Když mne Gale řekl, že malá privatizace, kterou IFC navrhl v Nižním Novgorodu, neznamenala vlastnictví, ale doživotní pronájmy, namítala jsem, že to není správný postup. Gale mne ubezpečil, že skutečné vlastnictví mělo být dalším krokem. Mimochodem, ubezpečoval mne, privatizace měla znamenat nejen vlastnictví, ale řízení podniků za komerčních podmínek a konstatoval, že mezi pronájmy a vlastnictvím vlastně není žádný rozdíl. Pjaševová poznamenala kysele: on v tom pochopitelně rozdíl nevidí. Pro nás v tom však je obrovský rozdíl.
Zmatek vyhovoval ruské vládě, která v té době chtěla být z něčeho živa, i hordě amerických poradců, kteří chtěli totéž. Vláda si vůbec neuměla představit Rusko, v němž by neřídila podniky. Čubajs neměl tušení, co vlastně dělá, nikdy si nepřečetl jediný článek, co je privatizace, řekl mi člověk, který se pohyboval okolo přípravy privatizace. Ruská privatizace je příkladem procesu, který se provádí bez jakékoliv teorie nebo praktické zkušenosti. Dřív jsme tomu říkali bambusový traktor. Bambusový traktor se snažili vynalézt Číňani v roce padesátých letech. Od té doby se to stalo okřídleným úslovím pro někdy až absurdní snahu socialistických zemí využívat ”domácí zdroje”.
Ve skutečnosti se však GKI řídilo teorií. Popsal to - ve spolupráci s Andrejem Schleiferem a Robertem Višným z Chicagské university - ve svých pamětech Maxim Bojko. Malá červená knížka je rozkošná kniha pohádek pro dospělé. První pohádka začíná už na str. 2, kde se píše, že nedostatek zboží na podzim 1991 zavinila kontrola cen, ne horečné nákupy obyvatel a vyčkávání výrobců, kteří čekali na uvlonění cen. Na straně 3 Bojko říká, že potom, co se na začátku roku 1992 reformátoři pustili do práce, parlamentní podpora [pro privatizaci] nebyla pravděpodobná.
Proč byla nepravděpodobná? Vždyť se jednalo o stejnou skupinu ”exkomunistických politiků a průmyslových lobby”, která v červenci 1991 schválila zákon, otevírající cestu národnímu privatizačnímu programu. Čubajsův program byl jenom váhavým pokusem o realizaci tehdy schváleného programu. Bojko o to nemluví. Místo toho uvažuje na str. 5 možná nejlepším vysvětlením je Čubajsova politická obratnost, jeho schopnost vytvářet koalice, respekt k zájmům pracujících i manažerů a schopnost ovlivnit veřejnost.
Takové pohádky lze opravdu stěží přijmout: Čubajs neměl žádné vlohy, ani nekonal vznešené skutky, které mu Boyko připisuje. Čubajs byl mistrem intrik a svůj program prosazoval zákulisním jednáním s dolary amerických daňových poplatníků v kapse - ne tím, že by přesvědčoval veřejnost nebo porážel svoje hlasité kritiky. Jedna z největších chyb časného stádia reformy spočívala v tom, že v čase, kdy Rusko potřebovalo svého Winstona Churchilla, aby inspiroval občany, připomenul jim jejich historická vítězství a vybídnul je k soustředění všech duchovních i fyzických sil ke zvládnutí dalšího historického úkolu, stál v čele vlády Jegor Gajdar, člověk, který vypadá, že každou vteřinu praskne, a který nesrozumitelně mumlal cosi o ”politice kontroly peněz” obvyvatelstvu, jež si každý den při pohledu do výloh trpce uvědomovalo, že žádné peníze nemá.
Ale teorii, tu radikální reformátoři měli. Jak Bojko čtenáře informuje, podle teorie byla ”politická kontrola ekonomického života základní příčinou ekonomické neefektivity, proto základním cílem reformy bylo oddělení ekonomického života od politiky”. To zní dobře, ale co se doopravdy stalo? O šest let později a po desítkách miliard dolarů zahraniční pomoci je ruská ekonomika stále ve vysoce politických rukách asi sedmi lidí. Kdyby se před šesti lety majetek rozdal v loterii, těžko by to dopadlo hůř.
Hlavní slabina teorie spočívala v tom, že nebrala v úvahu faktor času, poznamenal Leonid Grigorjev. Podle teorie je možné, že vlastnická práva přes noc zmizí a přes noc se vynoří nová, bez právního a institučního rámce. Jenže pak se nejedná o vlastnická práva, spíš jenom o obchodní hodnotu firmy. Vlastnická práva navzniknou pouze tím, že zajistíte jejich právní převod. Vlastnická práva jsou velmi složitá a fungují pouze v patřičném právním a institučním rámci. Jinak se jedná o bojiště. Ne, ne. Vlastnická práva jsou komplikovaná. Nejsou to jen kousky papíru.
Kšeft, který Roger Gale přesně popsal jako ”řetězce úplatků, jimiž se prosazovaly zájmy klik”, byl reformátory zamýšlen jako pokus vyměnit vlastnictví, které měli v rukou, za politickou moc průmyslových lobby. Nepochopili však - a to byl osudový omyl -, že vlastnictví znamená moc. Významný podnikatel Konstantin Borovoj si z programu GKI dělal legraci. Říkal, že to je pomník Američanům, kteří budují v Rusku komunismus.
V dubnu začala popularita programu Larisy Pjaševové stoupat. GKI ho začalo vnímat jako nebezpečí a snažilo se ho podkopat. Ve veřejnosti se začaly šířit temné zvěsti, co by se stalo, kdyby se zaměstnanci stali vlastníky podniků. Nechtěli by pouze stále vyšší mzdy? Balkánská válka se začala líčit bezmála jako důsledek toho, že jugoslávští dělníci měli podíl na řízení podniků. Jenže pouze o programu Pjaševové se dalo mluvit jako o ”privatizaci”, protože vyvazoval podniky z vládní intervence, o čemž Andrej Šlajfer diskrétně pomlčel, když její program na jaře 1992 v úvodníku Wall Street Journal napadl jako populistický.
Čtenáři mazaně napsaného článku nemohli mít ponětí, že Šlajfer obhajuje jako triumf volného trhu program, který ve skutečnosti dělá z vlády rozhodujícího akcionáře ruských podniků. Co se týče jeho obvinění z populismu, Pjaševová ho odbyla. Neměla nic proti dělníkům jako vlastníkům. Věděla, že tři generace obětí by se měly kompenzovat. Trh by navíc dokázal oddělit dobré vlastníky od špatných efektivněji než vláda.
Jakmile byl program GKI schválen, kuponová privatizace se zimě 1993 dala zvolna do pohybu a v létě 1994 se dalo říci, že běží. Zástup mladých Američanů - všichni byli bílí a dobře placení - se objevil v Moskvě a začal pomáhat firmám, které měly to štěstí, že se jim podařilo získat grant od USAID na kuponovou privatizaci. Mezi jinými se objevili lidé z konzultačních firem jako Price-Waterhouse, Bain-Link, IFC, Deloitte & Touche, KPMG nebo Arthur Andersen. Začalo přímo surealistické divadlo. Podobalo se to propagandistickým agitkám, které ve dvacátých letech jezdily vysvětlovat většinou negramotným mužikům novou ideologii prostřednictvím biografu. Ve druhém pokusu reorganizovat Rusko v tomto století tvořili agitky američtí studenti, kteří zaváděli do Ruska privatizaci.
Jeden známý, jehož matka byla členkou privatizační komise v městečku blízko Moskvy, mi líčil, jak proces vypadal ve skutečnosti. Nejaktivnějšími třemi skupinami byli byznysmeni, kteří potřebovali dobré konexe na úřady, úředníci místních samospráv, a organizované mafie. Největší zájem byl o obchody, v nichž se dalo předpokládat, že tržby nebudou podléhat evidenci, ovšem úředníci požadovali za připuštění do dražeb obrovské úplatky. Další zájemci se snažili vyhrabat špínu na své soupeře, a pak je vydírali, aby zůstali stranou. Další posílali mafiány, kteří nikdy nevyhrožovali, pouze se zeptali: nedal byste mi nějaké peníze? Obět okamžitě řekla: jistě, dám.
Nabídky v dražbách byly domluvené, úředníci podplacení. Komplikace nastávaly pouze v případech, kdy se o věc ucházeli dva zájemci. Pak je město vybídlo, aby si věc vyřídili mezi sebou. Pokud za nimi stály různé mafie, vyřizovaly si to mafie, jako v Itálii. Kompromitovat úředníky města nebyl problém, protože jejich rozkrádání a korupce zanechávala viditelné stopy - za rok měli domy a auta z příjmů, které v té době byly asi 50 $ měsíčně.
I vražda je kšeft, řekl mi můj známý. Policie často ví, kdo vraždil, ale kdyby případ otevřela, narazila by na korupční konexe. Tak se vražda nikdy neobjasní.
Místní občané nemohou dělat nic. I když napíšete do novin, že nějaký úředník přijal úplatek, ani si toho nevšimne. Volby je nezajímají, nakradli si tolik, že mají do smrti vystaráno. Mají informace a konexe, jimiž se drží v postech. Např. všichni bossové KSSS, které veřejnost tolik proklínala, jsou opět nahoře. Místní mafie nejde porazit. Dříve lidé záviseli na Straně, dnes závisí na Dolaru, to je jediná věc, která v Rusku funguje. Já ty lidi nesnáším, není jich mnoho, ale mají moc, protože drží spolu. Nedá se nic dělat. Co se týče majetku, je pryč. Lidé nedostali nic.
Lidé nedostali nic, ale byli odsouzeni nedostat nic od samého počátku. Kuponová privatizace v ruském provedení byla masivním podvodem, který daleko přesáhl obvyklé triky, jimiž se obohacují spekulanti.
GKI ohodnotilo hodnotu státního vlastnictví na 1 500 miliard rublů (v cenách roku 1991), a podělila ji 150 miliony, počtem obyvatel Ruska. Tím vyšla nominální hodnota kuponů na obyvatele na 10 000 rublů. Dvě třetiny jmění se z privatizace vyloučily zcela. Zbývající třetina se opět rozdělila. Polovina se opět vyloučila z privatizace. Zbývající polovina byla v letech 1992-94 zprivatizována. Malé provozovny, zejména služby, se prodávaly formou dražeb. Zbytek ”šel na kupony”. Dělba kuponů se prováděla následovně: 46% dostali zaměstnanci, 5% management, 29% se prodalo v dražbách a nejméně 20% si podržel stát. Stát se tak stal držitelem největšího ”balíku” akcií ve všech ”zprivatizovaných” podnicích, tím ovšem také nejvlivnějším akcionářem. Kdo by řekl, že lze dostat na Harvardu titul za tvrzení, že 80 % = 100 % ?
Jenom šidítková kuponová privatizace stála americké daňové poplatníky 325 mil. dolarů. Ale po počáteční chybě postrčil privatizaci do pekla další kardinální omyl: neregulované investiční fondy, které nabízely nejistým Rusům ”postarat” se o jejich kupony. Samozřejmě, stovky a stovky investičních fondů jednoduše zbalilo kupony svých klientů a prodalo je mafiím, ”rudým” ředitelům a mladým ruským ”kuponovým generálům”, kteří je obratem střelili západním investičním bankám. Po amerických daňových poplatnících a ruských občanech se nyní žádá, aby věřili, že harvardští dobrodinci jednali jako zodpovědní zástupci amerických daňových poplatníků a nepodujatí zmocněnci zájmů ruského lidu, když se rozhodli financovat z peněz cizích lidí program, jehož srdcem byly reklamy neregulovaných investičních fondů slibujících zbohatnutí lidem, kteří v celé své tisícileté historii neměli zkušenost se soukromým vlastnictvím a s kapitálovým trhem.
Když 18 měsíců trvající banket zlodějů a podvodníků v červenci 1994 skončil, odstavená Pjaševová poznamenala: kuponová privatizace, jak ji Čubajs navrhl a jak mu v ní pomáhali experti z Harvardu, byla mazaným řešením, jak vyšachovat lid z ”lidové” privatizace.
Když se nějakému investičnímu fondu podařilo získat kontrolu nad slušným podnikem, o který byl zájem, manažeři založili jinou firmu a té prodali "mateřskou" firmu za hubičku (pozn: tím ovšem ošidili akcionáře). Pak střelili tu novou firmu a inkasovali zisk. To se ovšem dělo v případech, že se vůbec namáhali něco dělat - stovky správců investičních fondů prodalo kupony svých klientů a jednoduše zmizelo. Je třeba říci, že velký rozdíl v tom nebyl: Alfa kapital, jeden z nejagresivnějších investičních fodů, vyplácel v roce 1996 dividendu za kupony vložené v roce 1992. Jeho akcionáři dostali - jeden dolar.
Významný ruský obchodník v Credit Suisse First Boston (švýcarská investiční skupina) analýzu Pjaševové potvrdil. Nedovedete si představit, kolik toho bylo ukradeno, řekl mi, a zvolna potřásal hlavou, jako by si to chtěl v mysli znovu promítnout. Byla to chyba Čubajse a Vasiljeva. Neměli být tak lehkomyslní. Spustit privatizaci bez regulace a bez dozoru, to byl zločin.

Chvalozpěvy týmů expertů nad "trasparentností" procesu byla neuvěřitelně pokrytecká. Jeden ruský expert se zasmál: jediné, co bylo na privatizaci "průhledné", bylo to, že šlo o 100% podvod.

Leonid Grigorijev si pozvdechl: co chcete? V časech Petra Velikého přicházeli ze západu desátníci, aby u nás dělali generály. Není to nic nového.

Pochopitelně, ruský nacionalistický tisk se do expertů pustil. Zavtra (pozn: už od Gorbačovovy perestrojky byl Zítřek tribunou nejhrubších ruských nacionalistů, antisemitů a lidí, varujících před Západem) obvinil Haye a další, že jsou agenty CIA, a Hay sám že využívá vnitřních informací k záludnému proniknutí do vojensko-průmyslového komplexu (z toho ho obvinila i Polevanovova zpráva). Alexander Prochanov (šéfredaktor Zavtra) tvrdil, že západní experti dotvrzují všechna obvinění, protože se je vůbec nepokoušejí vyvrátit. Když jsem se ptala Rogera Gala z IFC, proč na útoky neodpovídali, poznamenal bezstarostně: mysleli jsme si, že to nestojí za to. Myslíte, že jsme se o ty hlouposti měli starat?

Andrej Kurtunov varoval před rozsáhlou kritikou Čubajsova spoléhání na zahraniční experty a jejich role v ruské transformaci. Podpora Američanů pouze jedné politické síle v zemi působí potíže. Udržováním omezených kontaktů ztrácejí schopnost rozumět tomu, co se v zemi děje. Většina amerických agentur rozumí Rusku jen částečně a nemá dostatečné znalosti, aby mohla doporučovat nejlepší rozhodnutí. Velmi často se skupina, se kterou se spojí, snaží monopolizovat kontakty na instituce poskytující zahraniční pomoc a stát se prostředníkem mezi americkými institucemi a ruskou společností.

Američtí experti a média se zameřují pouze na ty, kteří mluví plynně anglicky a vyznají se ve fungování amerického systému, ale to je pouze malý vzorek společnosti, který vůbec není reprezentativní. Patřím do této skupiny a mohu dosvědčit, že mne Američané kontaktují znovu a znovu. Ostatním politickým sílám se takové pozornosti nedostává a tak jsou v soutěži znevýhodněny. Média jsou schopna uspořádat rozhovor se známým akademikem nebo politikem, který se umí vyjadřovat a vypadá dobře v Nightline, ale ignorují nebo nevidí skutečné pány hry.

Chápu, že když agentura užívá peníze amerických daňových poplatníků, musí sloužit jejich zájmům. Podíváte-li se však na zájem amerických daňových poplatníků z delší perspektivy, pak je program pomoci řízen špatně. Ne vše, co dnes hezky vypadá, je také hezké v delší perspektivě. Dokonce bych řekl, že západní přítomnost v Rusku je kotraproduktivní. Zvyšuje pravděpodobnost, že se v budoucnosti bude kyvadlo vychylovat na opačnou stranu dál, než bylo nutné.

Západ tím, že omezil svoji pozornost na harvardskými experty vybraný "reformní blok", podpořil Čubajse/Gajdara v soutěži s jinými demokratickými silami ve společnosti, které představovaly jiné zájmy. Stovky milionů dolarů, které Čubajs kontroloval za pomoci HIID, zlikvidovaly demokratickou opozici a ponechaly na scéně jako jedinou opoziční sílu - Komunistickou stranu Ruské feredace. Schopní a důvěryhodní lidé, klasičtí liberálové jako Larisa Pjaševová, Grigorij Javlinský, Boris Fjodorov, Leonid Grigorjev a demokratičtí socialisté jako Boris Kagarlický byli jednoduše ukřičeni americkými penězi. Javlinský, spolu s dalším reformátorem, Jurijem Boldyrevem, byli schopni založit politickou stranu Jabloko, s níž se dostali do Dumy.

Boldyrev se stal náměstkem ředitele ruské obdoby Nejvyššího kontrolního úřadu, který prosadil proti vetům prezidenta Jelcina. Když jsem s ním mluvila, byl ještě členem horní komory ruského parlamentu. Boldyrev nebyl překvapen, že zpráva GKI o kuponové privatizaci přišla do Dumy s označením "PŘÍSNĚ TAJNÉ". Jako šéf kontrolního odboru Jelcinovy administrativy (od března 1992 do března 1993) se proslavil svým zápasem proti korupci. Jelcin ho po roce propustil na žádost moskevského starosty Lužkova, jemuž bylo Boldyrevovo vyšetřování několika případů korupce v Moskvě nepříjemné. Věci se však daly do pohybu. Boldyrev řídil 115 lidí, každý týden se scházel s Jelcinem a vyšetřoval asi 40 případů, z nichž většina nesla výsledky. Zkorumpovaní úředníci byli potrestáni nebo propuštěni, nemovitosti, které si nelegálně přivlastnili, byly vráceny, nevýhodné importní/exportní operace, které političtí činitelé prováděli s veřejnými prostředky, byly zveřejněny spolu s dalšími skandálními informacemi o zneužívání moci. Jenže dokumenty poslané na prokuraturu tam většinou také skončily. Boldyrev si stěžoval: prokuratura nám nebyla podřízena a my jsme se nikdy nedověděli, jak vyšetřování dopadlo.

V den, kdy jsem se setkala s Boldyrevem, Jelcin po třetí navrhl za generálního prokurátora Alexeje Iljušenka. Horní komora byla přesvědčena, že Iljušeno jede v korupci, a dvakrát jeho nominaci zamítla. Když byl za rok na to generální prokurátor přichycen ve složitém případu exportu ropy, který zvýhodňoval jeho příbuzné a do něhož byl zapleten i GAZPROM premiéra Černomyrdina, podezření zákonodárců se potvrdilo. Boldyreva však především rozhořčilo pověření Iljušenka vyšetřováním vraždy investigativního novináře Dimitrije Cholodova. Iljušenko s materiály, které mu Boldyrev doručil ohledně nelegálního prodeje zbraní a temných kšeftů s americkými vojáky v Německu, tedy věcmi, jimiž se Cholodov před svou vraždou zabýval, neudělal vůbec nic.

Střídavě propadající záchvatům rezignace a vzteku nad zkorumpovaností Jelcinovy administrativy, Boldyrev tvrdil: generálního prokurátora má jmenovat horní komora, ne prezident. Před dvěma měsíci Jelcin vydal dekret, že ustanovuje předsedy regionálních vlád, to však mají podle ústavy dělat regionální samosprávy. Jelcin soustavně porušuje vlastní ústavu. Přesto Američani považují Jecina za hlavní stabilizační sílu Ruska, která garantuje průběh reforem. Je to neuvěřitelné.

Boldyrevův výbor měl pravomoc antimonopolního úřadu a mohl též dohlížet nad privatizací. Čubajs však spolupráci sabotoval, přestože sám i s Jelcinem Boldyreva ujišťovali, že práce začne co nevidět. Po roce takových slibů Boldyrev přestal Čubajsovi telefonovat. Priatizace se nedala kontrolovat, konstatoval Boldyrev. Bez Čubajsovy spolupráce to nebylo možné. Výsledky privatizace rozsáhlých těžebných komplexů nebyly nikdy zveřejněny. Nikdo nevěděl, kdo tyto podniky získal a za jakých podmínek.

Metodologie našich reforem se podobá tygrovi požírajícímu kuřata. Privatizace je naprostým vítězstvím našich vulgárních liberálů. Reformátoři se rozhodli, že země potřebuje rychlou primární akumulaci kapitálu a že je toho třeba dosáhnout doslova za každou cenu. A oni to udělali za plného vědomí, že pro prvotní akumulaci kapitálu nejsou jiné zdroje než vyloupení vlastní země. Jak víme ze zkušenosti reforem Latinské Ameriky, zahraniční investoři nestojí o liberální prostředí, spíš chtějí protekcionismus, korupci a autoritativní režimy. Když jsme chtěli reformu, měli jsme se opřít o střední třídu. Ale kde ji vzít, když ztrácí víc než získává? A když nikdo zájmy občana nechrání? ptal se Boldyrev.

Boris Fjodorov mi řekl, že v rozpočtu půjčky MMF na rok 1992-93 byly položky na dovoz a na podpory zemědělství. Lidé okolo Gajdara však - protizákonně - v roce 1993 rozhodli, že prostředky pomoci bude rozdělovat organizace AKKOR. Boldyrev protestoval a požadoval, aby se toto rozhodnutí revidovalo. Nic se však nestalo a po šesti měsících zodpovědní ministři spolu s fondy AKKOR vytvořili Ruskou volbu, Gajdarovu politickou stranu. Boldyrev mi řekl: nikdo ze zodpovědných lidí z vlády ani Ruské volby nikdy neodpověděl na veřejná obvinění ze zpronevěry peněz z pomoci. Když vyzval Čubajse k diskusi o tom, jak reforma skutečně probíhá, a ne o tom, jak se líčí, Čubajs neodpověděl.

Boldyrev byl ohledně pomoci značně skeptický. Nedostáváme žádnou vážnou technickou pomoc. Američani se starají především o sebe. Peníze z pomoci dostávají američtí experti, kteří studují trh a tržní příležitosti. V GKI se Američani dostávají ke spoustě informací, které mají velkou cenu pro jejich obchodní zájmy. Američani mají plné právo na svoje jednání, jsou-li Rusové natolik hloupí, že tyto informace nedokážou využít sami. Jiná věc je, že mohu těžko souhlasit s jednáním své vlády.

Čubajse podporují mezinárodní experti, kteří zde pracují za velmi dobré platy. Např. v Carnegie Hall jsem potkal bývalého experta HIID, Anderse Aslunda. Slyšel jsem od něho celou sbírku frází, které říkám vulgární liberalismus. Čubajs prý zprivatizoval 15 000 podniků! O co jde? Jde nám o čísla? Ale pokud tyto podniky nefungují, pokud do nich neplynou žádné investice, pokud se jejich majetek rozkrádá a jejich výrobky jsou vytlačované z trhu, kdo je vlastníkem těch podniků? My víme, že kde se objevil vlastník balíku akcií, získal je téměř vždy podvodem. Tito vlastníci nemají nejmenší snahu vkládat své peníze do podniků. Západní experti, kteří svými idejemi připravili takovou půdu, teď očekávají, že na ní začnou kvést květy. Není to bláznovství?

Boldyrev nebyl nadšen ani americkými investory. Podle něj na ruském trhu operují investoři, kteří se naučili otevírat dveře na GKI úplatky. Mohu Vám uvést celou řadu příkladů, kdy byly velké podniky záměrně přivedeny do bankrotu, ačkoliv byly životaschopné. Kupují je za babku americké podniky. Tito investoři mají "dobré konexe" v GKI a lobby v Dumě. Boldyrev poznamenal, že když dává úplatky Lockheed, jde mu o odbyt výroků. V Rusku je však situace zcela odlišná. Zde se dávají úplatky, aby se něco dalo ukrást. Úředník GKI nemá žádný zájem o kvalitní investory jako je Ford nebo General Motors. Ti mu nic nedají. Zajímají ho firmy, které mu něco podstrčí.

Jako mnoho lidí, byl i Boldyrev ohromen neschopností Západu pochopit, komu nebo čemu Gajdar a Čubajs slouží. Pět nebo šest procent reformátorů jsou fanatičtí fundamentalisté, kteří přesně vědí, co se má dělat. Nevadí, že před pár lety byli přesvědčenými marxisty. Snad někdy začnou střízlivět. Ale většina z nich si perfektně uvědomuje, co dělají. Když americký Kongres udělí Čubajsovi medaili oceňující jeho vůdcovství, nelze to považovat za nic jiného než za urážku. Nelze to srovnat s ničím jiným než snad s jednomyslnou podporou Západu pro rozstřílení našeho parlamentu.

Nedávno dávali v televizi Pána much natočeného Peterem Brookem. To je realita. Zbytek je civilizace, kterou je třeba všude na světě podporovat důmyslnými nástroji. Pokud se uvědomělá civilizace zhroutí, zbude to, co ukazuje film. Nekontrolovaná moc našeho prezidenta se stane mocí mafie, což znamená konec civilizace. Jen bych rád věděl, kde je ten anglický důstojník v nažehlené uniformě, který nás přide zachránit.