Jak to je s hodnotami Západu?

12. 12. 2014 | 21:58
Přečteno 6889 krát
Psáno pro Právo

Jiří Pehe článek v Právu Neulehčujme si kritiku Západu“ ( 5. 12.) začíná slovy “V argumentech českých kritiků západních hodnot, potažmo klasických lidských práv, se často setkáváme se značným zjednodušováním. Tím nejzávažnějším je, že jsou spojeny s jednostrannou kritikou politiky Spojených států v posledních letech.“

Kdo kritizuje výrobu demokracií silou, tedy kritizuje západní hodnoty. Takovou oddanost snad ani spojenec nevyžaduje. Senátní výbor pro zpravodajské služby v současnosti vydané zprávě dokládá, že CIA masivně porušovala lidská práva.

Dostal jsem řadu reakcí čtenářů, kteří jsou rozčarováni obrovským rozporem mezi praktickou politikou USA a tím, čemu oni rozuměli jako Západu. Jeden z nich mi napsal: často přemítám o tzv. hodnotách Západu a nevím, co do nich zahrnout. Křížové výpravy, inkvizici, kolonialismus, první světovou válku, Mnichov, holocaust, Lidice, železnou oponu, humanitární bombardování. Jsem z toho rozpačitý a hlavně nedůvěřivý. Vyjádřil tím přesně pocity mnoha spoluobčanů.

Samozřejmě v novinovém článku není možné aspirovat na adekvátní odpověď. Ale snad lze aspoň nabídnout určité vodítko.
Západní hodnoty se vyvíjely několik tisíc let mísením různých kulturních okruhů. Uvedl bych dva milníky, které jsou pro dnešek signifikantní. Prvním je americká Deklarace nezávislosti z roku 1776, v principu sepsaná Tomasem Jeffersonem, majitelem stovek otroků.

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Mohli bychom ohrnovat nos, že Jefferson byl pokrytec, když jako otrokář píše o rovnosti lidí, jenže zde názorně vidíme, jakou roli hodnoty ve společnosti hrají. Jsou majákem, který svítí na cestu. Jejich universalismu a posvěcení nároku, aby se jim postupně přizpůsobovala praxe, se podařilo dosáhnout toho, že USA mají po 200 letech od Deklarace černošského prezidenta. Událost, která by v Jeffersonově době byla čirou fantazií.

Druhým je Základní zákon Spolkové republiky Německo z roku 1949. „Důstojnost člověka je nedotknutelná. Ctít ji a chránit je závazkem veškeré státní moci.“

Takže vezměme jako základ svobodu a důstojnost.
Potud je asi vše jasné. Proti tomu bude stěží kdo něco namítat. Jenže svobody se mohou dovolávat i křižáci, britští kolonialisté nesoucí „břímě bílého muže“ (Kipling) i Viet-kong bojující proti USA. J evidentní, že bez pravidel, jak tyto hodnoty naplňovat, se nemůžeme obejít.

Na občanské (vnitrostátní) úrovni se tato pravidla vyvíjela až ke koncepci „vlády práva“ v moderních státech. Američan Thomas Paine byl nadšený zastánce svobody. Jeden ze zakládajících otců americké ústavy poznamenal, že bez jeho článků by meč George Washingtona ničeho nedosáhl. Paine vášnivě nabádal své spoluobčany, že se hrdý muž nemá klanět králi, ale jen zákonu. Tedy něčemu, na čem se v rámci zastupitelské demokracie sám podílel. Bytostně se mu protivila královská svévole. Často si na něj vzpomenu, když vidím, jak česká veřejnost bez protestu přecházívá mnohá svévolná jednání svých prezidentů.
V moderních zastupitelských demokraciích je centrální hodnotou člověk. Ústavy zakotvují katalogy lidských práv, ona pravidla, která spolu s dalšími zákony říkají, jakým způsobem se předpokládá, že se lidé budou chovat vůči sobě navzájem a jak se k nim může chovat stát.

Možná bude nejlepší uvést několik příkladů, jak nám hodnoty dávají vodítko pro posuzování světa kolem nás.

Vražda je nepochybně porušením desatera božích přikázání, tudíž i západních hodnot.
Jak ale hodnotit zavraždění Reinharda Heydricha českými parašutisty? Zde je třeba vzít v úvahu, že atentát byl spáchán v době války, což suspenduje pravidla, která jsou standardní v míru. Atentát byl proveden příslušníky armády, poslanými exilovou vládou zabít zastupujícího říšského protektora, který přijel do Prahy s cílem zlikvidovat český národ.
Předpokládám, že vraždu tyrana provedenou ve státním zájmu, bude málokdo ochoten hodnotit jako v rozporu s hodnotami Západu.

Vezměme si jako další případ bratry Mašíny. Je-li ústřední západní hodnotou důstojnost člověka, znamená to, že se musí vztahovat na každého člověka. Pokud bratři Mašíni v rámci jimi samotnými vyhlášeného odboje, v době míru zavraždili pokladníka, kterého rozhodně nebylo možné považovat za představitele režimu, s nímž bojovali, pak je evidentní, že jejich skutek byl v rozporu se západními hodnotami a v dnešní terminologii bychom ho museli označit za teroristický čin. Soudce by samozřejmě mohl brát v úvahu polehčující okolnosti: nástup komunistického režimu, válku v Koreji, rozšířenou představu, že co nevidět vypukne třetí světová válka, ale nic z toho nemůže zastřít základní fakt, že jde o svévolné vzetí násilí do vlastních rukou. Takový čin se nemůže stát něčím, co má demokratická česká společnost obdivovat, natož vyznamenávat. Kupodivu, zřejmě to mnoho lidí nechápe ale hodnot Západu mají plná ústa.

Přejděme k mezinárodní politice. V mezinárodních vztazích sice od druhé světové války existuje centrální autorita, kterou je Organizace spojených národů, ale ta nedisponuje mocenskými prostředky. V tomto smyslu mezinárodní právo vyžaduje citlivé posuzování mnoha vzájemně protichůdných ohledů, protože souhlas Rady bezpečnosti OSN k použití síly je třeba vyjednat.

Jako první příklad uveďme operaci Pouštní bouře z roku 1991. irácký diktátor Saddám Husajn přepadl Kuvajt a ignoroval výzvy, aby svoji okupaci ukončil. Spojené státy tehdy vedly rozsáhlou alianci opřenou o mandát OSN a Kuvajt osvobodily. V tomto případě bylo použití sily plně v souladu s mezinárodním právem, jehož konstrukce spočívá na západních hodnotách.
Irácká válka z roku 2003 vypadala jinak.

Neokonzervativcům, kteří v devadesátých letech nabírají na síle, připadaly ohledy na OSN zbytečné. John Bolton už v roce 1994 prohlásil: není žádné OSN. Existuje pouze mezinárodní komunita, která může být příležitostně vedena jedinou reálnou silou ve světě, a tou jsou Spojené státy, když to slouží našim zájmům a když dokážeme ostatní přimět, aby šli s námi.

Neokonzervativci, kteří dle svého programu hodlali „převzít odpovědnost za jedinečnou roli Ameriky v zachování a rozšíření mezinárodního řádu přátelského k naší bezpečnosti, prosperitě a našim principům“ viděli v OSN kouli na noze.

3. srpna 2010 uvedl v Právu historik Jan Eichler: válka je legální tehdy, když má jasný mandát Rady bezpečnosti OSN a legitimní je v případě, když se potvrdí důvody, pro něž byla zahájena. V článku ukázal, že irácká anabáze George W. Bush nesplňovala ani jedno, ani druhé. V rámci „války proti teroru“ což je samo o sobě sémantický nesmysl, prezident přijal rozhodnutí, která byla v hlubokém rozporu s americkými hodnotami. Konstatuje to oficiální zpráva Výboru pro zpravodajské služby amerického Senátu o používání „zesílených“ vyšetřovacích metod (čti mučení), shodou okolností publikovaná v těchto dnech.

Asi není třeba zdůrazňovat, že „válka proti teroru“ včetně iráckého tažení, mučení vězňů v Abu Ghraib, Guantanámu, používání vyšetřovacích metod za hranicí mučení, to vše vedené ve jménu rozšíření řádu a amerických principů“ je doslova výsměchem americkým hodnotám, nikoliv jejich naplněním.

Poznamenejme, že se mučení odůvodňovalo ochranou životů amerických občanů. Ve skutečnosti, jak přesvědčivě ukázal Lawrence Wright v knize Čnějící věž, za níž dostal Pulitzerovu cenu, útok na dvojčata se nepodařilo odhalit kvůli tomu, že CIA nedávala FBI všechny informace, které měla k dispozici. Autor napsal strhující příběh, který končí tím, že hlavní „lovec“ Osamy bin Ladina v FBI přijal po konfliktu s CIA nabídku pracovat jako šéf bezpečnosti ve dvojčatech, kde při útoku zahynul.

Současně je třeba s obdivem kvitovat odvahu senátního výboru. Určitě se najde nemálo kritiků, kteří mu budou vyčítat, že poškodil jméno Spojených států ve světě. Ale je to právě takový přístup, který dává naději, že se po neokonzervativním zneužití amerických principů podaří americkou zahraniční politiku vrátit do tradičních kolejí sledování reálných národních zájmů, nikoliv šíření ideologie ozbrojenou mocí. Naděje by byla větší, kdyby republikáni našli odvahu se na práci výboru také podílet.

Jak se mohlo stát, že se neokonzervativcům podařilo se dostat ke kormidlu americké zahraniční politiky? Odpověď je překvapivě prostá. Klasičtí konzervativci Halper a Clarke, autoři knihy Mlčení racionálního centra, kteří před tím vydali významnou studii Osamocená Amerika, v níž kritizovali poškození mezinárodní bezpečnosti neokonzervativní politikou, to vysvětlují americkým mesianismem, o němž nedávno psal Václav Bělohradský. (To jsou paradoxy, co? Právo, 6. 12.)

Americký mesianismus není sám o sobě něco zavrženíhodného. Díky idealismu prezidenta Woodrowa Wilsona máme republiku a tak není divu, že se ho Jiří Pehe v reakci na Bělohradského (O falešných sebeobrazech, Právo 9. 12.), zastává. V jistých dějinných situacích Ameriku šlechtí, ale zároveň ji činí zranitelnou vůči demagogii. Neokonzervativci navlékli tradičnímu americkému liberálnímu idealismu brnění a do ruky mu dali meč. V debatách na kabelových televizích vítězila jejich „morální jasnost“, vesměs snůška demagogie, nad komplikovanými úvahami realistů, které se navíc neobejdou bez určité míry cynismu a na obrazovku se nehodí. Ve skutečnosti je přitom cynický realismus nesrovnatelně humánnější než morálně odůvodňované šíření demokracie laserem naváděnými bombami.

Jiří Pehe mi vytýkal, že jsem nevzal do úvahy existenci dvojího Západu, ačkoliv právě fakt, že si Václav Havel mohl vybrat a postavit se na stranu Německa a Francie, v článku explicitně zmiňuji. Dnes dva Západy nemáme. Kancléřka Merkelová se v současné krizi zatím staví do zákrytu se Spojenými státy. Uvidíme však, jestli výzva šedesáti osobností německého veřejného života, podepsaná mj. bývalým spolkovým prezidentem a předsedou ústavního soudu Romanem Herzogem a dalšími osobnostmi napříč politickým spektrem „Válka v Evropě? Ne v našem jméně“ nepovede k tomu, že se začne reálně uvažovat o zastavení spirály nepřátelských akcí.

Diskuse okolo tohoto prohlášení ukáže, nakolik jsme my sami schopni si vzít poučení z fiaska neokonzervativní politiky USA. Nejedná se o akademické spory, ale životní zájem Evropy. Pokud příští volby vyhrají v USA republikáni a vrátí se k neokonzervativní politice, je Evropa jediným aktérem, který může nové konfrontaci zabránit.

Blogeři abecedně

A Aktuálně.cz Blog · Atapana Mnislav Zelený B Baar Vladimír · Babka Michael · Balabán Miloš · Bartoníček Radek · Bartošek Jan · Bartošová Ela · Bavlšíková Adéla · Bečková Kateřina · Bednář Vojtěch · Bělobrádek Pavel · Beránek Jan · Berkovcová Jana · Bernard Josef · Berwid-Buquoy Jan · Bielinová Petra · Bína Jiří · Bízková Rut · Blaha Stanislav · Blažek Kamil · Bobek Miroslav · Boehmová Tereza · Brenna Yngvar · Bureš Radim · Bůžek Lukáš · Byčkov Semjon C Cerman Ivo · Cizinsky Ludvik Č Černoušek Štěpán · Česko Chytré · Čipera Erik · Čtenářův blog D David Jiří · Davis Magdalena · Dienstbier Jiří · Dlabajová Martina · Dolejš Jiří · Dostál Ondřej · Dudák Vladislav · Duka Dominik · Duong Nguyen Thi Thuy · Dvořák Jan · Dvořák Petr · Dvořáková Vladimíra E Elfmark František F Fafejtová Klára · Fajt Jiří · Fendrych Martin · Fiala Petr · Fibigerová Markéta · Fischer Pavel G Gálik Stanislav · Gargulák Karel · Geislerová Ester · Girsa Václav · Glanc Tomáš · Goláň Tomáš · Gregorová Markéta · Groman Martin H Hájek Jan · Hála Martin · Halík Tomáš · Hamáček Jan · Hampl Václav · Hamplová Jana · Hapala Jiří · Hasenkopf Pavel · Hastík František · Havel Petr · Heller Šimon · Herman Daniel · Heroldová Martina · Hilšer Marek · Hladík Petr · Hlaváček Petr · Hlubučková Andrea · Hnízdil Jan · Hokovský Radko · Holásková Kamila · Holmerová Iva · Honzák Radkin · Horáková Adéla · Horký Petr · Hořejš Nikola · Hořejší Václav · Hrabálek Alexandr · Hradilková Jana · Hrstka Filip · Hřib Zdeněk · Hubálková Pavla · Hubinger Václav · Hülle Tomáš · Hušek Radek · Hvížďala Karel CH Charanzová Dita · Chlup Radek · Chromý Heřman · Chýla Jiří · Chytil Ondřej J Janda Jakub · Janeček Karel · Janeček Vít · Janečková Tereza · Janyška Petr · Jelínková Michaela Mlíčková · Jourová Věra · Just Jiří · Just Vladimír K Kaláb Tomáš · Kania Ondřej · Karfík Filip · Karlický Josef · Klan Petr · Klepárník  Vít · Klíma Pavel · Klíma Vít · Klimeš David · Klusoň Jan · Kňapová Kateřina · Kocián Antonín · Kohoutová Růžena · Koch Paul Vincent · Kolaja Marcel · Kolářová Marie · Kolínská Petra · Kolovratník Martin · Konrádová Kateřina · Kopeček Lubomír · Kostlán František · Kotišová Miluš · Koudelka Zdeněk · Koutská Petra Schwarz · Kozák Kryštof · Krafl Martin · Krása Václav · Kraus Ivan · Kroupová Johana · Křeček Stanislav · Kubr Milan · Kučera Josef · Kučera Vladimír · Kučerová Karolína · Kuchař Jakub · Kuchař Jaroslav · Kukal Petr · Kupka Martin · Kuras Benjamin · Kutílek Petr · Kužílek Oldřich · Kyselý Ondřej L Laně Tomáš · Linhart Zbyněk · Lipavský Jan · Lipold Jan · Lomová Olga M Máca Roman · Mahdalová Eva · Máchalová Jana · Maláčová Jana · Málková Ivana · Marvanová Hana · Mašát Martin · Měska Jiří · Metelka Ladislav · Michálek Libor · Miller Robert · Minář Mikuláš · Minařík Petr · Mittner Jiří · Moore Markéta · Mrkvička Jan · Müller Zdeněk · Mundier Milan · Münich Daniel N Nacher Patrik · Nachtigallová Mariana Novotná · Návrat Petr · Navrátil Marek · Němec Václav · Nerudová Danuše · Nerušil Josef · Niedermayer Luděk · Nosková Věra · Nouzová Pavlína · Nováčková Jana · Novák Aleš · Novotný Martin · Novotný Vít · Nožička Josef O Obluk Karel · Ocelák Radek · Oláh Michal · Ouhel Tomáš · Oujezdská Marie · Outlý Jan P Pačes Václav · Palik Michal · Paroubek Jiří · Pavel Petr · Pavelka Zdenko · Payne Jan · Payne Petr Pazdera · Pehe Jiří · Peksa Mikuláš · Pelda Zdeněk · Petrák Milán · Petříček Tomáš · Petříčková Iva · Pfeffer Vladimír · Pfeiler Tomáš · Pícha Vladimír · Pilip Ivan · Pitek Daniel · Pixová Michaela · Plaček Jan · Podzimek Jan · Pohled zblízka · Polách Kamil · Polčák Stanislav · Potměšilová Hana · Pražskej blog · Prouza Tomáš R Rabas Přemysl · Rajmon David · Rakušan Vít · Ráž Roman · Redakce Aktuálně.cz  · Reiner Martin · Richterová Olga · Robejšek Petr · Ruščák Andrej · Rydzyk Pavel · Rychlík Jan Ř Řebíková Barbora · Řeháčková Karolína Avivi · Říha Miloš · Řízek Tomáš S Sedlák Martin · Seitlová Jitka · Schneider Ondřej · Schwarzenberg Karel · Sirový Michal · Skalíková Lucie · Skuhrovec Jiří · Sládek Jan · Sláma Bohumil · Slavíček Jan · Slejška Zdeněk · Slimáková Margit · Smoljak David · Smutný Pavel · Sobíšek Pavel · Sokačová Linda · Soukal Josef · Soukup Ondřej · Sportbar · Staněk Antonín · Stanoev Martin · Stehlík Michal · Stehlíková Džamila · Stránský Martin Jan · Strmiska Jan · Stulík David · Svárovský Martin · Svoboda Cyril · Svoboda Jiří · Svoboda Pavel · Sýkora Filip · Syrovátka Jonáš Š Šebek Tomáš · Šefrnová Tereza · Šimáček Martin · Šimková Karolína · Šindelář Pavel · Šípová Adéla · Šlechtová Karla · Šmíd Milan · Šojdrová Michaela · Šoltés Michal · Špalková Veronika Krátká · Špinka Filip · Špok Dalibor · Šteffl Ondřej · Štěpán Martin · Štěpánek Pavel · Štern Ivan · Štern Jan · Štětka Václav · Štrobl Daniel T T. Tereza · Táborský Adam · Tejkalová N. Alice · Telička Pavel · Titěrová Kristýna · Tolasz Radim · Tománek Jan · Tomčiak Boris · Tomek Prokop · Tomský Alexander · Trantina Pavel · Tůma Petr · Turek Jan U Uhl Petr · Urban Jan V Vacková Pavla · Václav Petr · Vaculík Jan · Vácha Marek · Valdrová Jana · Vančurová Martina · Vavruška Dalibor · Věchet Martin Geronimo · Vendlová Veronika · Vhrsti · Vích Tomáš · Vlach Robert · Vodrážka Mirek · Vojtěch Adam · Vojtková Michaela Trtíková · Vostrá Denisa · Výborný Marek · Vyskočil František W Walek Czeslaw · Wichterle Kamil · Wirthová Jitka · Witassek Libor Z Zádrapa Lukáš · Zajíček Zdeněk · Zaorálek Lubomír · Závodský Ondřej · Zelený Milan · Zeman Václav · Zima Tomáš · Zlatuška Jiří · Zouzalík Marek Ž Žák Miroslav · Žák Václav · Žantovský Michael · Žantovský Petr Ostatní Dlouhodobě neaktivní blogy