Psáno pro Právo

Jiří Pehe článek v Právu Neulehčujme si kritiku Západu“ ( 5. 12.) začíná slovy “V argumentech českých kritiků západních hodnot, potažmo klasických lidských práv, se často setkáváme se značným zjednodušováním. Tím nejzávažnějším je, že jsou spojeny s jednostrannou kritikou politiky Spojených států v posledních letech.“

Kdo kritizuje výrobu demokracií silou, tedy kritizuje západní hodnoty. Takovou oddanost snad ani spojenec nevyžaduje. Senátní výbor pro zpravodajské služby v současnosti vydané zprávě dokládá, že CIA masivně porušovala lidská práva.

Dostal jsem řadu reakcí čtenářů, kteří jsou rozčarováni obrovským rozporem mezi praktickou politikou USA a tím, čemu oni rozuměli jako Západu. Jeden z nich mi napsal: často přemítám o tzv. hodnotách Západu a nevím, co do nich zahrnout. Křížové výpravy, inkvizici, kolonialismus, první světovou válku, Mnichov, holocaust, Lidice, železnou oponu, humanitární bombardování. Jsem z toho rozpačitý a hlavně nedůvěřivý. Vyjádřil tím přesně pocity mnoha spoluobčanů.

Samozřejmě v novinovém článku není možné aspirovat na adekvátní odpověď. Ale snad lze aspoň nabídnout určité vodítko.
Západní hodnoty se vyvíjely několik tisíc let mísením různých kulturních okruhů. Uvedl bych dva milníky, které jsou pro dnešek signifikantní. Prvním je americká Deklarace nezávislosti z roku 1776, v principu sepsaná Tomasem Jeffersonem, majitelem stovek otroků.

„Pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni, že jsou obdařeni svým stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, že mezi tato práva náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí.“

Mohli bychom ohrnovat nos, že Jefferson byl pokrytec, když jako otrokář píše o rovnosti lidí, jenže zde názorně vidíme, jakou roli hodnoty ve společnosti hrají. Jsou majákem, který svítí na cestu. Jejich universalismu a posvěcení nároku, aby se jim postupně přizpůsobovala praxe, se podařilo dosáhnout toho, že USA mají po 200 letech od Deklarace černošského prezidenta. Událost, která by v Jeffersonově době byla čirou fantazií.

Druhým je Základní zákon Spolkové republiky Německo z roku 1949. „Důstojnost člověka je nedotknutelná. Ctít ji a chránit je závazkem veškeré státní moci.“

Takže vezměme jako základ svobodu a důstojnost.
Potud je asi vše jasné. Proti tomu bude stěží kdo něco namítat. Jenže svobody se mohou dovolávat i křižáci, britští kolonialisté nesoucí „břímě bílého muže“ (Kipling) i Viet-kong bojující proti USA. J evidentní, že bez pravidel, jak tyto hodnoty naplňovat, se nemůžeme obejít.

Na občanské (vnitrostátní) úrovni se tato pravidla vyvíjela až ke koncepci „vlády práva“ v moderních státech. Američan Thomas Paine byl nadšený zastánce svobody. Jeden ze zakládajících otců americké ústavy poznamenal, že bez jeho článků by meč George Washingtona ničeho nedosáhl. Paine vášnivě nabádal své spoluobčany, že se hrdý muž nemá klanět králi, ale jen zákonu. Tedy něčemu, na čem se v rámci zastupitelské demokracie sám podílel. Bytostně se mu protivila královská svévole. Často si na něj vzpomenu, když vidím, jak česká veřejnost bez protestu přecházívá mnohá svévolná jednání svých prezidentů.
V moderních zastupitelských demokraciích je centrální hodnotou člověk. Ústavy zakotvují katalogy lidských práv, ona pravidla, která spolu s dalšími zákony říkají, jakým způsobem se předpokládá, že se lidé budou chovat vůči sobě navzájem a jak se k nim může chovat stát.

Možná bude nejlepší uvést několik příkladů, jak nám hodnoty dávají vodítko pro posuzování světa kolem nás.

Vražda je nepochybně porušením desatera božích přikázání, tudíž i západních hodnot.
Jak ale hodnotit zavraždění Reinharda Heydricha českými parašutisty? Zde je třeba vzít v úvahu, že atentát byl spáchán v době války, což suspenduje pravidla, která jsou standardní v míru. Atentát byl proveden příslušníky armády, poslanými exilovou vládou zabít zastupujícího říšského protektora, který přijel do Prahy s cílem zlikvidovat český národ.
Předpokládám, že vraždu tyrana provedenou ve státním zájmu, bude málokdo ochoten hodnotit jako v rozporu s hodnotami Západu.

Vezměme si jako další případ bratry Mašíny. Je-li ústřední západní hodnotou důstojnost člověka, znamená to, že se musí vztahovat na každého člověka. Pokud bratři Mašíni v rámci jimi samotnými vyhlášeného odboje, v době míru zavraždili pokladníka, kterého rozhodně nebylo možné považovat za představitele režimu, s nímž bojovali, pak je evidentní, že jejich skutek byl v rozporu se západními hodnotami a v dnešní terminologii bychom ho museli označit za teroristický čin. Soudce by samozřejmě mohl brát v úvahu polehčující okolnosti: nástup komunistického režimu, válku v Koreji, rozšířenou představu, že co nevidět vypukne třetí světová válka, ale nic z toho nemůže zastřít základní fakt, že jde o svévolné vzetí násilí do vlastních rukou. Takový čin se nemůže stát něčím, co má demokratická česká společnost obdivovat, natož vyznamenávat. Kupodivu, zřejmě to mnoho lidí nechápe ale hodnot Západu mají plná ústa.

Přejděme k mezinárodní politice. V mezinárodních vztazích sice od druhé světové války existuje centrální autorita, kterou je Organizace spojených národů, ale ta nedisponuje mocenskými prostředky. V tomto smyslu mezinárodní právo vyžaduje citlivé posuzování mnoha vzájemně protichůdných ohledů, protože souhlas Rady bezpečnosti OSN k použití síly je třeba vyjednat.

Jako první příklad uveďme operaci Pouštní bouře z roku 1991. irácký diktátor Saddám Husajn přepadl Kuvajt a ignoroval výzvy, aby svoji okupaci ukončil. Spojené státy tehdy vedly rozsáhlou alianci opřenou o mandát OSN a Kuvajt osvobodily. V tomto případě bylo použití sily plně v souladu s mezinárodním právem, jehož konstrukce spočívá na západních hodnotách.
Irácká válka z roku 2003 vypadala jinak.

Neokonzervativcům, kteří v devadesátých letech nabírají na síle, připadaly ohledy na OSN zbytečné. John Bolton už v roce 1994 prohlásil: není žádné OSN. Existuje pouze mezinárodní komunita, která může být příležitostně vedena jedinou reálnou silou ve světě, a tou jsou Spojené státy, když to slouží našim zájmům a když dokážeme ostatní přimět, aby šli s námi.

Neokonzervativci, kteří dle svého programu hodlali „převzít odpovědnost za jedinečnou roli Ameriky v zachování a rozšíření mezinárodního řádu přátelského k naší bezpečnosti, prosperitě a našim principům“ viděli v OSN kouli na noze.

3. srpna 2010 uvedl v Právu historik Jan Eichler: válka je legální tehdy, když má jasný mandát Rady bezpečnosti OSN a legitimní je v případě, když se potvrdí důvody, pro něž byla zahájena. V článku ukázal, že irácká anabáze George W. Bush nesplňovala ani jedno, ani druhé. V rámci „války proti teroru“ což je samo o sobě sémantický nesmysl, prezident přijal rozhodnutí, která byla v hlubokém rozporu s americkými hodnotami. Konstatuje to oficiální zpráva Výboru pro zpravodajské služby amerického Senátu o používání „zesílených“ vyšetřovacích metod (čti mučení), shodou okolností publikovaná v těchto dnech.

Asi není třeba zdůrazňovat, že „válka proti teroru“ včetně iráckého tažení, mučení vězňů v Abu Ghraib, Guantanámu, používání vyšetřovacích metod za hranicí mučení, to vše vedené ve jménu rozšíření řádu a amerických principů“ je doslova výsměchem americkým hodnotám, nikoliv jejich naplněním.

Poznamenejme, že se mučení odůvodňovalo ochranou životů amerických občanů. Ve skutečnosti, jak přesvědčivě ukázal Lawrence Wright v knize Čnějící věž, za níž dostal Pulitzerovu cenu, útok na dvojčata se nepodařilo odhalit kvůli tomu, že CIA nedávala FBI všechny informace, které měla k dispozici. Autor napsal strhující příběh, který končí tím, že hlavní „lovec“ Osamy bin Ladina v FBI přijal po konfliktu s CIA nabídku pracovat jako šéf bezpečnosti ve dvojčatech, kde při útoku zahynul.

Současně je třeba s obdivem kvitovat odvahu senátního výboru. Určitě se najde nemálo kritiků, kteří mu budou vyčítat, že poškodil jméno Spojených států ve světě. Ale je to právě takový přístup, který dává naději, že se po neokonzervativním zneužití amerických principů podaří americkou zahraniční politiku vrátit do tradičních kolejí sledování reálných národních zájmů, nikoliv šíření ideologie ozbrojenou mocí. Naděje by byla větší, kdyby republikáni našli odvahu se na práci výboru také podílet.

Jak se mohlo stát, že se neokonzervativcům podařilo se dostat ke kormidlu americké zahraniční politiky? Odpověď je překvapivě prostá. Klasičtí konzervativci Halper a Clarke, autoři knihy Mlčení racionálního centra, kteří před tím vydali významnou studii Osamocená Amerika, v níž kritizovali poškození mezinárodní bezpečnosti neokonzervativní politikou, to vysvětlují americkým mesianismem, o němž nedávno psal Václav Bělohradský. (To jsou paradoxy, co? Právo, 6. 12.)

Americký mesianismus není sám o sobě něco zavrženíhodného. Díky idealismu prezidenta Woodrowa Wilsona máme republiku a tak není divu, že se ho Jiří Pehe v reakci na Bělohradského (O falešných sebeobrazech, Právo 9. 12.), zastává. V jistých dějinných situacích Ameriku šlechtí, ale zároveň ji činí zranitelnou vůči demagogii. Neokonzervativci navlékli tradičnímu americkému liberálnímu idealismu brnění a do ruky mu dali meč. V debatách na kabelových televizích vítězila jejich „morální jasnost“, vesměs snůška demagogie, nad komplikovanými úvahami realistů, které se navíc neobejdou bez určité míry cynismu a na obrazovku se nehodí. Ve skutečnosti je přitom cynický realismus nesrovnatelně humánnější než morálně odůvodňované šíření demokracie laserem naváděnými bombami.

Jiří Pehe mi vytýkal, že jsem nevzal do úvahy existenci dvojího Západu, ačkoliv právě fakt, že si Václav Havel mohl vybrat a postavit se na stranu Německa a Francie, v článku explicitně zmiňuji. Dnes dva Západy nemáme. Kancléřka Merkelová se v současné krizi zatím staví do zákrytu se Spojenými státy. Uvidíme však, jestli výzva šedesáti osobností německého veřejného života, podepsaná mj. bývalým spolkovým prezidentem a předsedou ústavního soudu Romanem Herzogem a dalšími osobnostmi napříč politickým spektrem „Válka v Evropě? Ne v našem jméně“ nepovede k tomu, že se začne reálně uvažovat o zastavení spirály nepřátelských akcí.

Diskuse okolo tohoto prohlášení ukáže, nakolik jsme my sami schopni si vzít poučení z fiaska neokonzervativní politiky USA. Nejedná se o akademické spory, ale životní zájem Evropy. Pokud příští volby vyhrají v USA republikáni a vrátí se k neokonzervativní politice, je Evropa jediným aktérem, který může nové konfrontaci zabránit.